94 C 277/2024-32 — Městský soud v Brně

1. Žalobou ze dne 26. 9. 2024 se žalobkyně domáhala zaplacení částky 35 860,67 Kč s příslušenstvím s tím, že , právnická osoba, , uzavřel se žalovaným dne 8. 11. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru, poskytl mu částku 50 000 Kč, žalovaný zaplatil toliko 48 000 Kč. Zbývající část pohledávky byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka z této smlouvy činila 35 860,67 Kč na jistině, úrok ve výši 22,02 % ročně a úrok z prodlení. Sjednané poplatky se žalobkyně rozhodla neuplatnit.2. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 23 770,19 Kč s příslušenstvím s tím, že , právnická osoba, , uzavřel se žalovaným dne 18. 4. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru, poskytl mu částku 29 000 Kč, žalovaný zaplatil toliko 13 500 Kč. Zbývající část pohledávky byla následně postoupena žalobkyni. Žalovaná částka z této smlouvy činila 23 770,19 Kč na jistině, úrok ve výši 25,23 % ročně a úrok z prodlení. Sjednané poplatky se žalobkyně rozhodla neuplatnit.3. Soud k projednání věci samé nenařizoval jednání, neboť účastníci neměli proti tomuto postupu soudu námitky a z předložených listinných důkazů učinil tato skutková zjištění (§ 115a ve spojení s § 101 odst. 4 o.s.ř.):4. Z předložených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav.5. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 8. 11. 2021 soud zjistil, že mezi společností , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 50 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 60 115 Kč, tj. 120 % jistiny. Celkem se tedy žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 110 115 Kč v pravidelných 21 měsíčních splátkách ve výši 5 244 Kč.6. Ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 4. 2022 soud zjistil, že mezi společností , právnická osoba, a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 29 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 24 702 Kč, tj. 93,2 % jistiny. Celkem se tedy žalovaný zavázal zaplatit částku ve výši 56 024 Kč v pravidelných 18 měsíčních splátkách ve výši 3 113 Kč.7. Ze zákaznické karty podepsané žalovaným dne 8. 11. 2021 soud zjistil, že žalovaný byl ženatý, měl jednu vyživovací povinnost, učňovské vzdělání, žil v nájmu a podnikal jako OSVČ. Jeho čistý měsíční příjem byl 11 276 Kč, což doložil daňovým přiznáním za rok 2020, další tvrzené příjmy domácnosti ve výši 25 000 Kč však věřitel neověřoval. V kolonce odhadované měsíční výdaje je uvedena částka 4 000 Kč.8. Ze zákaznické karty podepsané žalovaným dne 18. 4. 2022 soud zjistil, že žalovaný byl ženatý, měl jednu vyživovací povinnost, středoškolské vzdělání, žil v nájmu. Z podnikání jako OSVČ mu měl plynout příjem 115 000 Kč měsíčně, což bylo doloženo výpisem z účtu za březen 2022 a fakturou z téhož měsíce. V kolonce odhadované měsíční výdaje je uvedena částka 3 300 Kč.9. Tvrzení žalobkyně, že žalovaný na úvěru společnosti , právnická osoba, zaplatil částku 48 000 Kč, resp. 13 500 Kč, má soud za nesporné.10. Společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 1. 2024. Právní předchůdkyně oznámila žalovanému postoupení pohledávky na žalobkyni dne 29. 1. 2024 (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek, oznámení o postoupení pohledávky včetně poštovního podacího lístku ze dne 20. 2. 2024).11. Žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení žalované částky před podáním žaloby dne 22. 5. 2024 (výzva včetně poštovního podacího lístku ze dne 22. 5. 2024).12. Právním posouzením prokázaného skutkového stavu soud dospěl k těmto závěrům:13. Soud se nejprve z úřední povinnosti zabýval tím, zda společnost , právnická osoba, jakožto věřitel před uzavřením smlouvy o úvěru splnila svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného – dlužníka, neboť úvěrová smlouva měla být jakožto s dlužníkem uzavřena se spotřebitelem (§ 419 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Následně v souladu se smlouvou o postoupení pohledávek přešla předmětná pohledávka platně na žalobkyni.14. Schopnost dlužníka splácet úvěr má věřitel povinnost zkoumat na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet (§ 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Věřitel má s odbornou péčí posoudit, zda dlužník nebude mít zjevný problém úvěr splácet (nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 4129/18), přičemž součástí odborné péče věřitele je taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr tvrzené samotným dlužníkem, ale sám tyto údaje prověří, případně si je nechá od dlužníka doložit (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. j. 1 As 30/2015-39), neboť pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou být sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady (rozsudek Soudního dvora EU sp. zn. C-449-13).15. Ověřování úvěruschopnosti v případě první smlouvy ze dne 8. 11. 2021 považuje soud za zcela nedostatečné. Doloží-li žadatel o úvěr příjmy toliko ve výši 11 276 Kč měsíčně a má splácet 5 244 Kč měsíčně, je zřejmé, že nebude úvěruschopný. Další tvrzené příjmy ověřeny nebyly, reálné výdaje věřitel ani nezkusil zkoumat. Takže i kdyby reálná situace žalovaného byla dostatečná pro splácení poskytnutého úvěru, předchůdce žalobkyně nedostál své povinnosti toto dostatečně prověřit.16. Ohledně ověřování úvěruschopnosti ke druhé smlouvě ze dne 18. 4. 2022 má soud důvodné pochybnosti o reálném příjmu žalovaného ve výši desetinásobku oproti období o pět měsíců dříve, z předložených dokladů muselo být i poskytovateli úvěru zřejmé, že by se mohlo jednat toliko o jednorázový příjem. Za takové situace měl prověřit příjmy za delší časové období a tyto zprůměrovat, aby dostal reálný obraz poměrů žalovaného. Navíc se opět ani nepokusil zjišťovat reálné výdaje žalovaného, když částka 3 300 Kč je zjevně nereálná, když měl žalovaný žít v nájmu a vyživovat jednu další osobu. Navíc lze očekávat, že při příjmu 115 000 Kč měsíčně žalovaný utratí rozhodně více než 2,8 % příjmu. Ani toto ověření úvěruschopnosti tak soud neposoudil jako vyhovění požadavkům zákona o spotřebitelském úvěru.17. Na základě takových údajů nebylo možné při uzavírání smlouvy ani v jednom případě učinit žádné závěry o tom, zda byl žalovaný úvěruschopný, o tom, jaké jsou jeho reálné poměry (obdobně rozhodnutí Krajského soudu v Brně č.j. 74 Co 182/2021- 137 ve věci Městského soudu v Brně sp. zn. 94 C 14/2019). Pokud tedy byla následně mezi společností , právnická osoba, jakožto věřitelem a žalovaným jakožto dlužníkem uzavřena úvěrová smlouva (§ 2395 občanského zákoníku), je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem na ochranu spotřebitele (§ 9 odst. 1, § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru). Obiter dictum soud uvádí, že si je vědom zcela nepřípustně vysoké odměny úvěrujícího i pro případ, že by úvěrové smlouvy byly sjednány platně (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 101 VSPH 14/2012).18. Vzhledem k tomu, že právní důvod plnění odpadl (úvěrová smlouva je neplatná), je třeba na plnění, které předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému ve výši 50 000 Kč, resp. 29 000 Kč, hledět nikoli jako na plnění předchůdkyně žalobkyně ze smlouvy, ale jako na bezdůvodné obohacení žalovaného (§ 2991 občanského zákoníku). Vzhledem k tomu, že žalovaný již zaplatil částku 48 000 Kč, resp. 13 500 Kč, činí bezdůvodné obohacení na straně žalovaného tak pouze částku přiznanou částku 2 000 Kč a 15 500 Kč. Soud proto výrokem I. a III. žalobě co do části jistiny vyhověl.19. Vzhledem k tomu, že úprava § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení, vycházel soud co do lhůty k plnění z toho, že žalovaný není povinen vrátit ihned, ale až v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Mezi účastníky nebyla lhůta k plnění dlužné jistiny ujednána. Žalovaný je dlouhodobě nekontaktní. Soudu nejsou známy sociální a majetkové poměry žalovaného, na základě kterých by bylo možno stanovit lhůtu k plnění. Soud tak měl za přiměřenou lhůtu třiceti dnů od právní moci rozsudku (§ 160 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 87 odst. 1 zákona).20. Výrokem II. a IV. soud zamítl žalobu co do zbývající jistiny, a to vše včetně příslušenství (úroků, úroků z prodlení), na které žalobkyně z důvodu neplatnosti smlouvy o úvěru neměla nárok. Účelem zákona o spotřebitelském úvěru je totiž postih věřitele, který nedostatečně posoudil schopnost spotřebitele řádně splácet úvěr, v podobě ztráty zisku na smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších poplatcíc