15 CO 195/2022-198 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], Obvodní soud pro Prahu 1 (I.) zamítl žalobu ve shora označené věci a (II.) uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce [částka]. 2. Takto rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení [částka] jako náhrady nemajetkové újmy, kterou utrpěl v důsledku nepřiměřené délky řízení o restitučním nároku, jejž vznesl [datum] jeho právní předchůdce a řízení, o němž skončilo až [datum], [anonymizováno] tedy [anonymizováno] let a [anonymizováno] dní. Soud I. stupně neshledal důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná, avšak žalobu zamítl po zjištění, že podstatná část trvání řízení byla zapříčiněna chybným postupem předchůdce žalobce, který podal odvolání u nepříslušného orgánu, takže období od [datum] do [datum] nejde jako trvání řízení k tíži žalované. [anonymizováno], že řízení o restitučním nároku před [anonymizována tři slova] od uplatnění nároku do právní moci rozhodnutí o něm [datum] – [datum], a posléze probíhalo od [datum], kdy bylo odvolání restituenta chybně podané k [anonymizována tři slova] předloženo Městskému soudu v Praze k projednání, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Ústavního soudu, jímž řízení skončilo. Takto vymezená relevantní část řízení trvala 5 let a 5 měsíců, což není s ohledem na typ řízení a okolnosti případu doba nepřiměřeně dlouhá, když dokazováním bylo zjištěno, že řízení probíhalo plynule a k významným průtahům v něm nedocházelo. Nebyl tedy zjištěn nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení přičitatelné státu jako základní předpoklad vzniku odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu tvrzenou žalobcem. Povinnost k náhradě nákladů řízení žalované byla uložena procesně neúspěšnému žalobci, přičemž náklady žalované spočívaly v náhradě paušální částky hotových výdajů spojených se 7 úkony, které v řízení učinila. 3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, jímž [anonymizováno] I. stupně vytkl nesprávná skutková zjištění a pochybení při právním hodnocení věci. Nesouhlasil se závěrem [anonymizováno] I. stupně, že řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, s poukazem na to, že [anonymizována dvě slova] nevyhověl restituentovi – nadto aniž k tomu měl z pohledu zákona relevantní důvod – a posléze nerozhodl ani o podaném odvolání, ačkoli své nesprávné rozhodnutí mohl autoremedurou sám zrušit. Přes opakované výzvy žalobce postoupil spis Městskému soudu v Praze až v r. [rok] a řízení o vydání pozemků skončilo až dne [datum], [anonymizováno] tedy [anonymizováno] let a [anonymizováno] dnů. Poukázal též na to, že pozemky nebyly vydány restituentovi nesprávně a s odvoláním neuspěl jen z formálních důvodů, takže stát zopakoval křivdu, kterou předtím utrpěl předchůdce žalobce od komunistického režimu. Klíčovým problémem bylo tzv. chybně podané odvolání, avšak v souvislosti s tím [anonymizováno] třeba vzít v úvahu, že restituent nebyl právně zastoupen a že odvolání adresoval [anonymizováno], který byl označen v záhlaví rozhodnutí, přestože [anonymizováno] označeno prezentačním razítkem [anonymizována dvě slova]. Odvolatel poukázal na potvrzení [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] z [datum] o tom, že právní předchůdce žalobce podal [datum] odvolání, které se ztratilo, a zmínil, že [anonymizována dvě slova] se několikrát stěhoval, a s tím se stěhoval i spisový materiál, takže bylo těžko dopátrat se osudu odvolání. Toho se ujal žalobce v r. [rok], když se stal dědicem po V. [anonymizováno] a začal vést jednání s [anonymizována dvě slova] i [stát. instituce]. Žalobce zdůraznil absurdnost situace, kdy na pozemcích, které měl jeho předchůdce po právu získat, stojí stavby ve vlastnictví žalobce, který [anonymizováno] koupil od restituenta, což nebylo v restitučním řízení rozumně zohledněno, naopak pozemky nebyly vydány s tím, že jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka. Zdůraznil, že stojí-li rozhodnutí na závěru, že [anonymizováno] fond nebyl povinen postoupit odvolání příslušnému orgánu, [anonymizováno] to v rozporu s obsahem potvrzení [anonymizována dvě slova], který v r. [rok] odvolání dohledal a postoupil [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. Poukázal na judikaturu Ústavního soudu, který apeluje na mimořádný postup soudů při projednávání restitucí. Navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobě v plném rozsahu vyhoví a žalobci přizná náhradu nákladů řízení. 4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce odmítla jeho argumentaci jako neopodstatněnou. Poukázala na to, že pochybení předchůdce žalobce, který podal odvolání u nepříslušného orgánu, který neměl zákonnou povinnost postoupit [anonymizováno] jinam, soudy již jednoznačně konstatovaly v řízení, jehož nepřiměřená délka [anonymizováno] namítána, kde se námitkami žalobce zabýval i Ústavní soud s jednoznačně vysloveným závěrem, že není namístě omyl právního předchůdce žalobce jakkoli reparovat. Jde-li toto pochybení k tíži toho, kdo nepodal odvolání tak, jak měl (a jak o tom byl v napadaném rozhodnutí správně poučen), nelze k tíži státu přičítat období mezi [datum] až [datum], kdy řízení nepostupovalo v důsledku pochybení restituenta. Kromě toho žalovaná poukázala na to, že satisfakce za nepřiměřenou délku řízení má být náhradou za nejistotu ohledně jeho výsledku, avšak takovou nejistotu nemohl žalobce mít při zjištění, že odvolání proti rozhodnutí o restituci nebylo ve lhůtě k tomu určené podáno orgánu, jemuž být podáno mělo, tedy nemohlo být úspěšné. Souvislosti namítané žalobcem a týkající se jeho jednání s úředníky [anonymizováno] označila za nepodstatné, stejně jako žalobcem zdůrazňovanou frustraci z neúspěšného uplatnění restitučního nároku, které však s meritem projednávané věci nesouvisejí. Zdůraznila, že relevantní příčinou nečinnosti v řízení mezi [datum] a [datum] nebylo pochybení státu, ale podání odvolání jinému orgánu restituentem a následně nedostatek jeho pozornosti věnované řízení, posléze ze strany žalobce jako jeho nástupce. Navrhla proto potvrzení napadeného rozsudku. 5. Odvolací soud po zjištění, že odvolání [anonymizováno] přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas, přezkoumal z podnětu odvolání a v jeho rozsahu napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, 212a o. s. ř.). Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Soud I. stupně se věci věnoval pečlivě a řízení vedl procesně korektním způsobem. Úvahy, které jej vedly k vydání zamítavého rozhodnutí, konkrétně a srozumitelně popsal v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž proto může odvolací soud pro stručnost písemného vyhotovení vlastního rozhodnutí plně odkázat, neboť není co mu vytknout a v podstatě ani co k němu dodat, neboť jeho obsah [anonymizováno] z pohledu věci samé vyčerpávající. Odvolací soud se proto vyjádří již jen k odvolacím námitkám žalobce. 7. Námitka, že soud I. stupně nesprávně vyhodnotil délku řízení a chybně ji považoval za přiměřenou, ačkoliv sám [anonymizováno], že se jednalo o jediné řízení, které [anonymizováno] celkem [anonymizováno] let a [anonymizováno] dní, není opodstatněná. Z pohledu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení totiž stát nemůže nést odpovědnost za tu část řízení, na jejíž délku nemohl mít vliv, přičemž průtah v období [datum] – [datum] (více než 17 let) zapříčinil svým postupem - podáním odvolání k jinému orgánu, který nebyl příslušným k jeho projednání ani neměl povinnost postarat se o jeho doručení orgánu příslušnému - právní předchůdce žalobce. V tomto období řízení neprobíhalo, a pokračovat mohlo až v době, kdy bylo odvolání předloženo k rozhodnutí [anonymizováno]. Poukaz žalobce na potvrzení [anonymizována tři slova] ze dne [datum] o tom, že„ právní předchůdce žalobce podal dne [datum] odvolání, které se ztratilo“, nelze považovat za relevantní důkaz, neboť z něj nevyplývají žádná konkrétní zjištění, která by mohla vnést do skutkových zjištění či právního posouzení věci jiný pohled než ten, na němž [anonymizováno] založeno napadené rozhodnutí: není z něj zřejmé, na jakém základě měl SPÚ učinit zjištění o podaném odvolání, kam (kterému orgánu) konkrétně mělo být toto odvolání podáno a jakým způsobem se mělo„ ztratit“, když provedeným dokazováním bylo postaveno najisto toliko podání odvolání [jméno] [příjmení] [jméno] [anonymizováno]; nic jiného zjištěno (prokázáno) nebylo. Potvrzení tedy patrně jen rekapituluje to, co bylo v řízení prokázáno - že [datum] podal [příjmení] [příjmení] odvolání, podal [anonymizováno] však nepříslušnému orgánu – [anonymizována dvě slova] - a ten, protože neměl povinnost jej někam dále postupovat a nebyl příslušný vést o něm řízení, se jím nezabýval. To však není jednáním podřaditelným pod skutkovou podstatu toho, za co nese stát odpovědnost podle zák. č. 82/1998 Sb., neboť [anonymizováno] fond tím žádnou svou povinnost neporušil. 8. Včasností takto podaného odvolání se pak podrobně zabývaly soudy všech stupňů, včetně Ústavního soudu, v řízení, které následovalo po tom, co bylo odvolání dohle