55 CO 6/2022-106 — Městský soud v Praze

1. Žalobkyně podala včasné odvolání proti rozsudku, kterým soud I. stupně zamítl žalobu o [částka] s úroky z prodlení a uložil jí zaplatit žalované náklady řízení. Namítala, že nesprávně dovodil nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení). Soud totiž nepřihlédl k její argumentaci, že v jiném řízení mezi týmiž účastníky bylo rozhodnuto o přiznání smluvního úroku z prodlení, zatímco v posuzované věci se tak nestalo. Měla tedy legitimní očekávání, že i v posuzované věci jí bude příslušenství v podobě smluvních úroků přiznáno. Dále rekapitulovala, jak v důsledku nepřiměřené délky řízení narostly úroky z prodlení ([částka] denně), čímž došlo také k nárůstu nákladů řízení. V důsledku toho, že žalovaný v původním řízení postupně uhradil více než 2/3 jistiny, měla by žalobkyně v případě včasného skočení sporu převažující úspěch a neplatila by náklady řízení žalovaného. Je tedy dána příčinná souvislost mezi délkou řízení a škodou vzniklou žalobkyni. Navrhla rozsudek zrušit a vrátit soudu I. stupně k dalšímu řízení anebo změnit a žalobě vyhovět. 2. Žalovaná navrhla rozsudek potvrdit jako správný. Z odvolacího jednání se omluvila, aniž by žádala o odročení. 3. Odvolací soud přezkoumal rozsudek dle §§ 212, 212a odst. 1, 5 o. s. ř. a neshledal odvolání důvodným. 4. Rozhodné skutečnosti zjistil soud I. stupně z provedeného dokazování v zásadě správně a v dostatečném rozsahu. V tomto směru ani odvolatel neměl námitky, když otázka jiného soudního rozhodnutí v obdobné věci není otázkou skutkovou, ale může mít vliv na právní posouzení věci. Proto z takto zjištěného skutkového stavu vychází i soud odvolací. 5. Soud I. stupně věc v zásadě správně právně posoudil, když dovodil, že délka řízení byla nepřiměřená a došlo tím k nesprávnému úřednímu postupu, avšak škody vznikly žalobkyni z jiných důvodů, konkrétně z jejího postupu v řízení. Navýšila celkovou částku předmětu řízení o kapitalizovaný smluvní úrok z prodlení, čímž vznikla povinnost k úhradě vyššího soudního poplatku a ve sporu poté převážně nebyla úspěšná. Škoda tak nebyla zapříčiněna zmíněným nesprávným úředním postupem. 6. Tyto závěry shledává správnými i odvolací soud, přičemž považuje za potřebné je ještě doplnit. 7. Žalobkyně tvrdí, že jí vznikla škoda jednak ve výši [částka], kteroužto částku uhradila k zaplacení soudního poplatku z odvolání navíc. Kdyby totiž soud rozhodl ve standardní lhůtě 24 měsíců v r. 2006, činila by výše poplatku [částka]. Protože, však rozhodl v r. [rok], činila výše poplatku [částka]. Druhá škoda jí vznikla tím, že jí bylo uloženo zaplatit v posuzovaném řízení protistraně náklady řízení [částka]. Zde dovozuje, že kdyby soud rozhodl dříve, byly by náklady nižší (v průběhu řízení narostly úroky z prodlení a došlo k úhradám jistiny a částečnému zastavování řízení) a žalobkyně by něm byla převážně úspěšná. I zde byla škody způsobena délkou řízení. 8. Pokud jde o první nárok (zvýšený soudní poplatek), je třeba kromě správného závěru soudu I. stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi délkou řízení a výší soudního poplatku, která byla plně ovlivněna procesním postupem žalobkyně (zvýšený poplatek odpovídal zvýšení ceny předmětu řízení), uvést, že odvolací soud nepovažuje úhradu soudního poplatku za škodu ve smyslu zákona č. 82/98 Sb. Takovou škodou v podobě snížení majetku není na místě rozumět plnění veřejnoprávní povinnosti dané zákonem, jako je třeba placení daní anebo právě soudního poplatku. Zatímco klasickou škodou v občanskoprávním smyslu se rozumí snížení majetku bez protihodnoty, zde jde o formu financování činností státu, který následně poskytuje společnosti nepřímé plnění v podobě zajišťování činností státu. Dále je vhodno poukázat též na to, že zaplacený soudní poplatek je součástí nákladů řízení, která je v případě úspěchu ve sporu hrazena neúspěšnou protistranou. Žalobkyně však ve sporu byla převážně neúspěšná. 9. Tím se dostáváme k druhému nároku v podobě hrazení nákladů úspěšnější protistraně. I zde soud I. stupně vysvětlil, poměr úspěchu a neúspěchu ve sporu vyplynul právě z postupu žalobkyně – zvýšení předmětu řízení, ohledně kterého však nebyla úspěšná – což ovlivnilo konečný poměr úspěchu a neúspěchu ve sporu. Zde je ovšem třeba doplnit, že o náhradě nákladů posuzovaného řízení mezi účastníky bylo pravomocně rozhodnuto a rozhodnutí nebylo zrušeno. Nárok je tedy v rozporu s ust. § 32 odst. 2 zákona č. 82/98 Sb., v platném znění, protože podle něj může poškozený uplatnit náhradu nákladů řízení jen tehdy, jestliže neměl možnost učinit tak v průběhu řízení na základě procesních předpisů. Zde bylo na základě procesních předpisů o nákladech rozhodnuto. Žalobkyně tak fakticky požaduje po státu nahradit to, co sama„ prosoudila“. 10. Otázka legitimního očekávání úspěch v posuzovaném řízení v důsledku příznivého výsledku jiného sporu zde význam nemá. Tvrzené legitimní očekávání žalobkyně se v posuzovaném řízení nenaplnilo, rozsudek nabyl právní moci a dovolání nebylo úspěšné. 11. Proto, jelikož soud I. stupně správně rozhodl i o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek dle § 219 o. s. ř. potvrdil. 12. Jelikož měla žalovaná plný úspěch i v odvolacím řízení, má vůči žalobkyni právo na náhradu v něm vzniklých nákladů. Jde o paušální odměnu za vyjádření k odvolání [částka].