25 Co 307/2024-161 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 198 255,27 Kč s kapitalizovaným úrokem ve výši 12 183,42 Kč, s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 101,91 Kč, s úrokem ve výši 14,9 % ročně z částky 197 779,27 Kč od 18. 10. 2019 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 197 779,27 Kč ode dne 18. 10. 2019 do zaplacení (I.), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 99 743,40 Kč (II.), opatrovníku žalovaného přiznal odměnu ve výši 44 950,20 Kč s tím, že mu bude vyplacena prostřednictvím Obvodního soudu pro Prahu 4 (III.) a rozhodl též tak, že státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo (IV.).2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně na žalovaném domáhala zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně uzavřela se žalovaným dne 4. 12. 2018 smlouvu o půjčce na kliknutí číslo , číslo, , na základě které se právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v pravidelných 120 splátkách ve výši 3 214,46 Kč měsíčně, splatných vždy k 20. dni v měsíci spolu se smluvním úrokem ve výši 14,9 % ročně a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Úvěr ve sjednané výši byl žalovanému poskytnut, žalovaný však řádně a včas nesplácel, právní předchůdkyně žalobkyně proto přistoupila dne 16. 9. 2019 k zesplatnění úvěru. Celková výše dlužné částky sestává z jistiny úvěru ve výši 197 779,27 Kč, poplatků ve výši 476 Kč, smluvních úroků ve výši 12 183,42 Kč a úroku z prodlení ve výši 111,91 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně postoupila dle smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 4. 11. 2019 uvedenou pohledávku společnosti , společnost, , tato pak dne 7. 11. 2019 postoupila pohledávku na základě smlouvy o postoupení pohledávek žalobkyni. Žalovaný, ač byl o uvedeném informován a vyzýván k zaplacení dluhu, ničeho neuhradil.3. Žalovaný prostřednictvím ustanoveného opatrovníka navrhl zamítnutí žaloby. Věcnou obranu založil na tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, a proto dovozoval absolutní neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.4. K obraně žalovaného, založené na tom, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neověřila úvěruschopnost žalovaného, žalobkyně uvedla, že posuzování schopnosti spotřebitele splácet poskytnutý úvěr, je třeba posuzovat ve dvou směrech. Jednak by posouzení mělo být založeno na informacích získaných od spotřebitele, což je základní povinností věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, tj. získat od spotřebitele nezbytné, spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, které jsou relevantní pro posouzení jeho úvěruschopnosti, přičemž nepostačuje pouze pasivní sběr těchto informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace aktivně vyžádat. Druhak, je-li to nezbytné, se jedná o nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Právní předchůdkyně, tj. společnost , právnická osoba, v daném přípdě vycházela z toho, že naplnění druhého směru, tj. nahlédnutí do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele není vždy obligatorním pokračováním ověření úvěruschopnosti klienta, pokud klient naplnil již prvotní ověřování. Nahlédnutí do předmětných databází je totiž povinné pouze v případech, ve kterých je tento postup nezbytný. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet jemu poskytnutý úvěr, právní předchůdkyně žalobkyně postupovala zcela v souladu se zákonnými podmínkami, neboť vycházela z informací poskytnutých samotným žalovaným při podpisu smlouvy o půjčce. Žalovaný v nich, zejména uvedl informace o způsobu bydlení, a to že bydlí v nájemním bytě o velikosti 3+kk na území , adresa, , k těmto tvrzením pak předložil nájemní smlouvu. Ohledně svého pracovního poměru počínaje dnem 1. 1. 2018 doložil pracovní smlouvy, z níž vyplynulo, že je zaměstnán na dobu neurčitou ve společnosti , p.o.2, a pracuje na pozici obchodního zástupce. Protože právní předchůdkyně žalobkyně se s těmito informacemi nespokojila, kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a v databázi , ústřední orgán, . Příjem žalovaného byl ověřen prostřednictvím výpisu z jeho běžného účtu, který měl žalovaný taktéž veden u právní předchůdkyně žalobkyně. Výdaje žalovaného byly rovněž hodnoceny a ověřeny na základě výpisu z jeho účtu, přičemž tyto příjmy a výdaje právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala v potřebném rozsahu. Z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného tak bylo viditelné, že jeho příjmy v době tří měsíců před uzavřením smlouvy o úvěru byly za září 2018 ve výši 72 500 Kč (výplata od zaměstnavatele), za říjen 2018 ve výši 58 631 Kč (výplata od zaměstnavatele), za listopad 2018 ve výši 57 900 Kč (rovněž výplata od zaměstnavatele). Výdaje z mimořádného výpisu z běžného účtu žalovaného bylo také možné převážně určit, konkrétní částky za běžné výdaje však s ohledem na jeho výběry v hotovosti z bankomatu nebylo možné dohledat. Právní předchůdkyně žalobkyně pak neměla právo po žalovaném požadovat jeho kompletní osobní účetnictví, a to ani ve smyslu § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Úvěruschopnost žalovaného hodnotila individuálně v souladu s platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování.5. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil skutkový stav popsaný v žalobě, který žalovaný ani žádnými důkazními prostředky nezpochybnil a nevyvrátil.6. Takto zjištěný skutkový stav věci posléze podřadil pod § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že žalobkyně, respektive její právní předchůdkyně, poskytla žalovanému uvedený úvěr jako fyzické osobě – nepodnikateli, který se jej zavázal za podmínek stanovených v úvěrové smlouvě, sazebníku poplatků, ceníku obchodních podmínek splácet, což se však nestalo. Žalobkyně v souladu se smluvním ujednáním od úvěrové smlouvy odstoupila a tím se stala celá dlužná částka splatnou. Žalovaný tedy neplnil řádně povinnosti, k nimž se zavázal v rámci úvěrové smlouvy, a proto mu vznikla povinnost i k úhradě sankcí ve formě úroků, poplatků, a to tak, jak bylo v žalobě uvedeno. Ohledně zjišťování úvěruschopnosti žalovaného soud prvního stupně uzavřel, že před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně tomuto zkoumání dostatečně věnovala pozornost, a to na podkladě prohlášení žalovaného, jakož i svých zjištění, tj. protokolu k procesu posuzování úvěruschopnosti žalovaného, včetně mimořádného výpisu z jeho běžného účtu a CBL, tj. šetření ohledně žalovaného stran skutečnosti hodnocení žalovaného jako subjektu, když výsledek verifikace vyplynul tak, že subjekt je v pořádku, neboť u něj nebyla nalezena žádná negativní informace. Následně proto žalobě jako plně důvodné, včetně příslušenství vyhověl.7. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž rozsah a výši uvedl v odůvodnění napadeného rozhodnutí.8. Současně soud prvního stupně přiznal opatrovníku žalovaného odměnu ve výši 44 915,20 Kč, jíž v rámci napadeného rozhodnutí podrobně specifikoval a rovněž zkonstatoval, že státu právo na náhradu nákladů řízení nevzniklo.9. Rozsudek, a to výrok I. a II. žalovaný napadl včas podaným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně předně vytkl nesprávné právní posouzení věci a nesprávné hodnocení důkazů. Zkonstatoval, že předmětná smlouva, od níž žalobkyně odvozuje svůj žalobní požadavek, je smlouvou o půjčce, která je svým obsahem, smlouvou o spotřebitelském úvěru, na který se vztahuje zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění platném ke dni 4. 12. 2018. Žalovaný má nadále za to, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, nepostupovala v souladu s § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a před uzavřením smlouvy o půjčce řádně neposoudila schopnost žalovaného splatit poskytnutou půjčku. V důsledku toho je proto uvedená smlouva s poukazem na § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatná. Soud prvního stupně vyšel z toho, že právní předchůdkyně žalobkyně naopak dostatečně schopnost žalovaného splatit poskytnutý úvěr posoudila. Vyšel jednak z toho, že žalovaný doložil pracovní smlouvu, nájemní smlouvu, své prohlášení, právní předchůdkyně žalobkyně též vyšla z údajů z interní databáze a výpisů z účtu žalovaného. Z pracovní smlouvy však nevyplynula výše mzdy žalovaného, neboť dohodu o výši mzdy neobsahovala. Tuto informaci žalobkyně po žalovaném tedy vůbec nepožadovala, neboť žalovaný nedoložil nejen dohodu o výši mzdy, ale ani platový výměr či výplatní pásky. Současně pak žalobkyně po žalovaném nepožadovala potvrzení zaměstnavatele o trvání pracovního pomě