30 Co 238/2024-745 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby soud určil, že výpověď z pracovního poměru žalobkyně daná žalovanou přípisem ze dne 25. 1. 2016 je neplatná (výrok I.); dále zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 74.992 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 14.448 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení, z částky 15.136 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení, z částky 15.136 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení, z částky 14.448 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení a z částky 15.824 Kč od 1. 10. 2016 do zaplacení (výrok II.); dále zamítl žalobu se žalobním návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 23.000.000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 1. 2007 do zaplacení (výrok III.) a současně žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení částku 72.600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalované (výrok IV.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně zaprvé domáhala určení, že jí žalovanou daná výpověď přípisem ze dne 25. 1. 2016 je neplatná, jelikož v ní vymezený výpovědní důvod je neurčitý, vágní, fiktivní, čistě účelový a neodpovídá skutečnosti. Zadruhé se žalobkyně podanou žalobou v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru domáhala náhrady mzdy s příslušenstvím, a to za měsíce duben, květen, červen a srpen 2016 v celkové výši 74.992 Kč. Zatřetí se žalobkyně domáhala náhrady nemajetkové újmy ve výši 23.000.000 Kč. Žalobkyně pro žalovanou pracovala na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, počínaje dnem 6. 2. 2006 jako , podezřelý výraz, a následně počínaje dnem 2. 5. 2006 jako , podezřelý výraz, .3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že výpovědní důvod dostatečně skutkově vymezila a specifikovala zcela v souladu s § 50 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“). K výpovědi došlo v důsledku organizační změny založené rozhodnutím, které žalovaná přijala dne 22. 1. 2016. Organizační změna spočívala ve zrušení oddělení projekce, tj. části zaměstnavatele.4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav: Žalobkyně se žalovanou dne , datum, uzavřela pracovní smlouvu, v níž byl sjednán den nástupu do práce 6. 2. 2006 a druh práce , podezřelý výraz, , který byl počínaje dnem 2. 5. 2006 změněn na , podezřelý výraz, . Žalovaná dala žalobkyni dne 25. 1. 2016 výpověď z pracovního poměru dle § 52 písm. a) zákoníku práce s tím, že dne 22. 1. 2016 rozhodla o organizační změně týkající se optimalizace interních činností, na jejímž základě došlo ke snížení stavu zaměstnanců a ke zrušení oddělení projekce (tj. části zaměstnavatele), tedy i pozice žalobkyně, s účinky od 1. 2. 2016. Žalovaná žalobkyni současně udělila pokyn, aby se od 1. 2. 2016 nedostavovala na pracoviště, jelikož jí nemá možnost přidělovat práci. Žalobkyně s výpovědním důvodem nesouhlasila a žádala o přidělování práce. Žalovaná dne 22. 1. 2016 vydala rozhodnutí o organizačních změnách s ohledem na potřebu optimalizovat činnosti s tím, že s účinností od 1. 2. 2016 provede restrukturalizační opatření, na základě kterého bude zrušeno oddělení projekce. Dle organizačního řádu a organizační struktury platné od 1. 2. 2016 se u žalované již oddělení projekce nenacházelo.5. Po právní stránce soud věc posoudil dle příslušných ustanovení zákoníku práce, zejména § 50 odst. 2 a 4, § 52 písm. a), § 69 odst. 1, dále dle § 2971 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Žalovaná dne 22. 1. 2016 (s účinností od 1. 2. 2016) vydala rozhodnutí o organizačních změnách s ohledem na potřebu optimalizovat činnosti a zrušila oddělení projekce. Ve výpovědi datované 25. 1. 2016 uvedla, že dne 22. 1. 2016 rozhodla o organizační změně, na jejímž základě došlo ke snížení stavu zaměstnanců a zrušení oddělení projekce, tudíž i pracovní pozice zastávané žalobkyní. Dle soudu prvního stupně je z uvedených slovních vyjádření jasně seznatelné, z jakého důvodu uvedeného v § 52 zákoníku práce byla žalobkyni výpověď z pracovního poměru dána; zřejmé je tedy vymezení výpovědního důvodu, jakož i to, v čem je důvod výpovědi spatřován. Prvostupňový soud proto uzavřel, že pracovní poměr se žalobkyní byl platně zrušen výpovědí ze dne 25. 1. 2016, žalobkyni doručenou téhož dne. Soud prvního stupně proto tuto žalobu, jakož i žalobu o zaplacení náhrady mzdy (jelikož žalovaná žalobkyni nedala neplatnou výpověď), zamítl. Ve vztahu k žalobě o náhradu nemajetkové újmy soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně navzdory jeho výzvě nespecifikovala, z jakého důvodu se domáhá nemajetkové újmy, přičemž v řízení zároveň nebylo prokázáno, že by žalovaná vůči žalobkyni jednala protiprávně či z hrubé nedbalosti porušila důležitou povinnost. Soud prvního stupně dále uvedl, že v provedení organizačních změn žalovanou nelze spatřovat diskriminaci, a proto i tuto žalobu zamítl. O nákladech řízení prvostupňový soud rozhodl s odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že jejich náhradu přiznal plně úspěšné žalované.6. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku včasné odvolání, ve kterém především rozporovala závěr prvostupňového soudu o tom, že žalobou napadená výpověď je dostatečně určitá a po právu. Provedená organizační změna byla čistě účelová a jejím jediným cílem bylo právně umožnit dát žalobkyni výpověď. Žalobkyně opětovně uvedla, že výpověď je neplatná, neboť v ní vymezený důvod je neurčitý, vágní a neodpovídající skutečnosti. Dle žalobkyně byla skutečným důvodem výpovědi msta za řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 108/2007, ve kterém bylo rozhodováno o výpovědi žalovanou žalobkyni dané dne 23. 3. 2007. Rozsudkem vydaným v tomto řízení (kterým byl následně potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2015 č. j. 64 Co 346/2012-373) bylo rozhodnuto o tom, že výpověď ze dne 23. 3. 2007 je neplatná a pracovní poměr nadále trvá. Žalobkyně má rovněž vzhledem k výše uvedenému za to, že jí po právu náleží náhrada mzdy za duben až srpen 2016. Při jednání před odvolacím soudem dne 24. 9. 2024 právní zástupce žalobkyně potvrdil, že se žalobkyně na náhradě nemajetkové újmy domáhá částky 23.000.000 Kč. Žalobkyně z výše uvedených důvodů odvolacímu soudu navrhla, aby napadený rozsudek změnil tak, že se žalobě v plném rozsahu vyhovuje, popř. aby jej zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.7. Žalovaná k odvolání žalobkyně uvedla, že se zcela ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně formulovanými v napadeném rozsudku. Důsledně odmítla blíže nespecifikované tvrzení žalobkyně, že výpovědní důvod je účelový, s cílem ukončení pracovního poměru právě s její osobou. Tvrzení žalobkyně o zastřeném cíli výpovědi navíc neodpovídá skutečnosti, jelikož oddělení projekce bylo fakticky zrušeno.8. Žalovaná dále podala včasné odvolání do výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Namítala, že prvostupňový soud náklady řízení fakticky počítal pouze z částky uvedené ve výroku II. napadeného rozsudku, aniž zohlednil, že se žalobkyně ve skutečnosti domáhala částky mnohem vyšší. Žalovaná je přesvědčena, že soud prvního stupně měl při výpočtu náhrady nákladů řízení zohlednit uplatňovaný finanční nárok na zaplacení částky 23.000.000 Kč, o kterém rozhodl ve výroku III. napadeného rozsudku. Obvodní soud měl ve smyslu § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále a. t.) odvodit výši náhrady nákladů řízení ze základní finanční částky požadované v žalobě, tj. 23.074.992 Kč. Správná sazba za úkon by tedy činila 53.540 Kč, tj. za 6 úkonů částka 321.240 Kč bez DPH. Po přičtení paušální náhrady hotových výdajů a DPH činí celková výše nákladů řízení 390.878 Kč. Žalovaná proto odvolacímu soudu navrhla, aby odvoláním napadený výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalobkyně je povinna žalované nahradit náklady řízení ve výši 390.878 Kč.9. Odvolací soud z podnětu žalobkyní i žalovanou podaných odvolání a v mezích jimi vytyčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo. Odvolací soud poté dospěl k závěru, že podaná odvolání nejsou důvodná.10. Podle § 50 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď jen z důvodu výslovně stanoveného v § 52 zákoníku práce. Dle odst. 4 tohoto ustanovení dá-li zaměstnavatel zaměstnanci výpověď (§ 52), musí důvod ve výpovědi skutkově vymezit tak, aby jej nebylo možno zaměnit s jiným důvodem. Důvod výpovědi nesmí být dodatečně měněn.11. Podle § 52 písm. a) zákoníku práce zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, ruší-li se zaměstnavatel nebo jeho část.12. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je pov