30 Co 310/2024-439 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2024 č. j. , spisová značka, ) soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 80.530 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 33.375 EUR od 16. 7. 2019 do 31. 7. 2019, z částky 38.745 EUR od 1. 8. 2019 do 7. 8. 2019, z částky 33.375 EUR od 8. 8. 2019 do 31. 10. 2019, z částky 36.375 EUR od 1. 11. 2019 do 11. 11. 2019, z částky 29.375 EUR od 12. 11. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 41.275 EUR od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2020, z částky 67.150 EUR od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020, z částky 68.350 EUR od 1. 8. 2020 do 1. 11. 2021 a z částky 80.530 EUR od 2. 11. 2021 do zaplacení (výrok I.), dále žalobu zamítl co do požadavku na zaplacení částky 54.900 EUR s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 102.055 EUR od 16. 7. 2019 do 31. 7. 2019, z částky 96.685 EUR od 1. 8. 2019 do 7. 8. 2019, z částky 102.055 EUR od 8. 8. 2019 do 31. 10. 2019, z částky 99.055 EUR od 1. 11. 2019 do 11. 11. 2019, z částky 106.055 EUR od 12. 11. 2019 do 31. 1. 2020, z částky 94.155 EUR od 1. 2. 2020 do 30. 4. 2020, z částky 68.280 EUR od 1. 5. 2020 do 31. 7. 2020, z částky 67.080 EUR od 1. 8. 2020 do 1. 11. 2021 a z částky 54.900 EUR od 2. 11. 2021 do zaplacení (výrok II.), současně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 122.301,84 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce (výrok III.) a dále rozhodl o povinnosti zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náklady státu, o jejichž výši a splatnosti bude rozhodnuto samostatným usnesením, a to v případě žalobce v rozsahu 42 % (výrok IV.) a v případě žalované v rozsahu 58 % (výrok V.). Stalo se tak v řízení o doplacení provize ve výši 135.430 EUR za prodej strojů, která byla žalobci fakticky vyplacena ve výši 27.380 EUR odpovídající 0,2 % prodejních cen strojů, avšak dle žalobce jemu vznikl nárok na provizi v celkové výši 162.810 EUR odpovídající 0,7 % (resp. v případě 2 strojů 0,2 %) prodejních cen strojů.2. Žalovaná podala proti výrokům I., III., IV. a V. tohoto rozsudku včasné odvolání. Namítala, že soud prvního stupně nikterak nereflektoval ani nehodnotil rozpornost skutkových tvrzení žalobce, který v průběhu řízení postupně poskytl tři různá vysvětlení ve vztahu k rozlišení mezi přímým a nepřímým prodejem. Dále konstatovala, že z provedeného dokazování (zejména pak z výpovědí p. , jméno FO, a p. , jméno FO, ) vyplynulo, že dealera , právnická osoba, již v roce 2018 nebylo nutno zaškolovat, neboť v té době již působil jako samostatný dealer. Žalovaná proto považovala za nelogický a nekonzistentní závěr prvostupňového soudu o tom, že jednatel žalované p. , jméno FO, se v době podpisu provizních dohod pro roky 2017 a 2018 se žalobcem dohodl, že mu v těchto letech bude náležet provize ve výši jako za přímý prodej, ač na daném území působí dealer , právnická osoba, , neboť tohoto dealera je nejprve nutno zaškolit. Svědek p. , jméno FO, potvrdil, že u žalované se odlišovalo mezi přímým a nepřímým prodejem, jakož i to, že nikdy nezažil případ, aby prodejce dostal provizi ve výši odpovídající přímému prodeji, ač v jeho regionu působí dealer. Žalovaná rovněž poukázala na rozpor tvrzení p. , jméno FO, s e-mailem p. , jméno FO, ze dne 15. 12. 2016, jímž bylo prokázáno, že prodej prostřednictvím zástupce je v 1. roce spolupráce s obchodním zástupcem odměňován jako přímý prodej, což již ovšem neplatí pro 2. rok spolupráce s obchodním zástupcem, jak nesprávně dovodil prvostupňový soud. Domnělá dohoda žalobce a tehdejšího jednatele p. , jméno FO, o tom, že po dobu 2 let bude probíhat zaškolování , právnická osoba, a žalobce bude po tuto dobu dostávat provize ve výši jako by šlo o přímý prodej, dle žalované nebyla prokázána žádnými listinnými důkazy, jakož ani svědeckými či účastnickými výpověďmi. Soudu prvního stupně dále vytkla, že neprovedl řádné a dostatečné posouzení věrohodnosti p. , jméno FO, , když mj. z výpovědi p. , jméno FO, vyšlo najevo, že měl se žalobcem nadstandardní přátelský vztah. Kromě nesprávného zjištění skutkového stavu žalovaná v podaném odvolání dále namítla, že soud prvního stupně provedl nesprávný výklad ustanovení občanského zákoníku o výkladu projevu vůle, když uvedl, že při výkladu provizní dohody pro rok 2018 nelze vzít v úvahu jen její jazykové vyjádření, ale je nutno ji posoudit s úmyslem jednajícího. Žalovaná má za to, že provizní dohoda pro rok 2018 nepřipouští jiný výklad než ten, že žalobci se vyplácí za stanovených podmínek provize pouze za přímý prodej. Odvolacímu soudu proto navrhla, aby napadený rozsudek ve vyhovujícím výroku změnil a žalobu v tomto rozsahu zamítl.3. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhl potvrdit rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Odvolání žalované v zásadě představuje pouze žádnými důkazy nepodloženou polemiku nad hodnocením důkazů a skutkovými závěry soudu prvního stupně. Argumentaci žalované, že žalobce v průběhu řízení opakovaně měnil a přizpůsoboval svá skutková tvrzení, považuje za ryze účelovou. Ačkoliv žalovaná v odvolání uvedla pasáže ze svědeckých výpovědí p. , jméno FO, , z jehož výpovědi je jednoznačné, že zaškolení probíhalo, sama z ní dovodila opačný a nelogický závěr o tom, že tomu tak být nemělo. Žalobce dále rozporoval odvolací námitku žalované, že skutečnost, že po dobu 2 let bude probíhat zaškolování , právnická osoba, a žalobce bude po tuto dobu dostávat provize ve výši, jako by šlo o přímý prodej, nebyla prokázána provedenými důkazy. Logické a přesvědčivě odůvodněné závěry soudu prvního stupně jsou v tomto směru důkazně podloženy, a to zejména (prvostupňovým soudem hodnocenou jako věrohodnou) svědeckou výpovědí p. , jméno FO, . Závěrem žalobce uvedl, že se plně ztotožňuje i s výkladem soudu prvního stupně ve vztahu k ustanovení občanského zákoníku o výkladu projevu vůle. Případné porušení provizní politiky skupiny , právnická osoba, tehdejším jednatelem p. , jméno FO, nemůže jít k tíži žalobce, a to navíc jako zaměstnance, tedy slabší strany pracovněprávního vztahu.4. Odvolací soud přezkoumal ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.5. Soud prvního stupně provedl dokazování, jehož dílčí skutková zjištění dopodrobna rozebral v písemném odůvodnění svého rozsudku v bodech 17. až 49. odůvodnění. Provedené důkazy hodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. jednotlivě i ve vzájemné souvislosti, přičemž hodnocení důkazů též v odůvodnění rozhodnutí vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil (viz bod 50. a násl.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl zaměstnancem žalované a počínaje rokem 2013 působil na pozici prodejního poradce, kdy mu byl svěřen prodej strojů žalované na území zahrnující mj. Rumunsko. Pro finanční roky 2017 a 2018 (tj. období od dubna daného roku o března roku následujícího) žalobce a žalovaná (zastoupená tehdejším jednatelem , jméno FO, ) uzavřeli provizní dohodu, dle jejíhož znění žalobci náležela provize za přímý prodej strojů žalované ve výši 0,7 %, přičemž o provizích za nepřímý prodej se tato dohoda nezmiňuje. , jméno FO, se v době podpisu dohod pro roky 2017 a 2018 se žalobcem dohodl, že mu v těchto letech bude náležet provize ve výši jako za přímý prodej, ač na daném území působí dealer , právnická osoba, , neboť tohoto dealera je nejprve nutno zaškolit. Pro finanční rok 2019 pak byla uzavřena provizní dohoda, dle které žalobci náležela provize za nepřímý prodej 0,2 % a provize za přímý prodej 0,4 %. Dle obecné provizní politiky , právnická osoba, bylo rozlišováno mezi přímým a nepřímým prodejem, přičemž za prodeje v době prvního roku působení nového dealera měla prodejním poradcům náležet provize ve výši, jako by se jednalo o přímý prodej. Za finanční rok 2017 byla žalobci vyplacena provize ve výši 0,7 % z obchodů na jemu svěřeném území. V průběhu finančních let 2017–2019 si u žalované rumunská společnost , společnost, objednala mj. 33 strojů za celkovou částku 24.580.000 EUR, tj. v roce 2017 za částku 1.950.000 EUR, v roce 2018 za částku 13.110.000 EUR a v roce 2019 za částku 9.520.000 EUR, přičemž část z nich byla prodána přímo a část prostřednictvím , právnická osoba, . Žalovaná za prodeje ve finančních letech 2018 a 2019 žalobci odmítla vyplatit provizi ve výši 0,7 % z ceny strojů. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že žalobu shledal částečně důvodnou, neboť z provizní dohody účastníků pro finanční rok 2018 lze po jejím výkladu ve smyslu § 555 odst. 1, § 556 odst. 1, § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.) a § 18 zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“) dovodit nárok žalobce na provize ve výši 0,7 % i za prodeje, kterých se zúčastnil dealer , právnická osoba, a tyto provize byly uhrazeny pouze zčásti. Rovněž za finanční rok 2019, ve kterém žalobci na základě jednoznačného znění provizní dohody náležely provize pouze