36 Co 423/2024-139 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně vyhověl požadavkům žalobců, když přiznal žalobkyni a) částku , částka, s 11,75% úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, za dobu od , datum, do zaplacení, žalobci b) , částka, s 11,75% úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, od , datum, do zaplacení a každému ze žalobců c) a d) , částka, s 11,75% úrokem z prodlení z částky , částka, od , datum, do , datum, a z částky , částka, od , datum, do zaplacení (výroky II, III a IV). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok V) a na náhradu nákladů řízení uložil žalované zaplatit každému z žalobcům a), b) a d) částku , částka, a žalobci c) , částka, (výrok VI). Ve vztahu k státu pak žalovanou zavázal k povinnosti zaplatit přenesenou poplatkovou povinnost ve výši , částka, (výrok VII).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobci (jakožto sekundární oběti – pozůstalé blízké osoby po , jméno FO, , zemřelém , datum, na následky dopravní nehody ze dne , datum, ) domáhali zaplacení pojistného plnění z titulu pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, a to za újmu, jež jim byla způsobena duševními útrapami při usmrcení osoby blízké (v podrobnostech viz body 1. až 5. odůvodnění prvostupňového rozsudku). Žalobce b) se pak domáhal rovněž náhrady nákladů vynaložených na pohřeb svého otce ve výši , částka, .3. Žalovaná s ohledem na osobní blízkost žalobců k usmrcenému dlouholetému životnímu druhovi, otci a bratrovi a z ní vyplývající rozsah jejich imateriální újmy, uznala nejen základ uplatněných imateriálních nároků, ale přisvědčila i propočtu žalobci uplatněných částek [, částka, pro žalobkyni a), , částka, pro žalobce b), , částka, ve vztahu k žalobcům c) a d)]. Jejich plné výplatě se však bránila tím, že míra podílu poškozeného na vzniku škody činila 50 %, když minimálně v tomto rozsahu si svým jednáním tragické následky způsobil. Stejně tak odmítla vyšší než poloviční úhradu žalobcem b) uplatněných nákladů na pohřeb, které mu v rozsahu 50 % zaplatila již před podáním žaloby. V průběhu řízení pak podle výše uvedeného poměru plnila i zažalovanou nemajetkovou újmu, když dne , datum, žalobcům vyplatila polovinu nárokovaných částek [žalobkyni a) , částka, , žalobci , částka, a každému ze žalobců , částka, ]; na to reagovali částečným zpětvzetím žaloby, o kterém soud rozhodl dle § 96 o. s. ř. částečným zastavením (výroku I rozsudku).4. Soud prvního stupně vyšel v napadeném rozsudku ze zjištěného skutkového stavu věci (popsaného v bodech 10. až 34. odůvodnění napadeného rozsudku), který shrnul v závěru o skutkovém stavu (viz bod 37. odůvodnění). Vzal tak za prokázané, že dne , datum, došlo k dopravní nehodě při střetu chodce , jméno FO, s vozidlem tov. zn. , jméno FO, , reg. zn. , SPZ, (řízeného , jméno FO, ), které bylo u žalované pojištěno na újmu způsobenou jeho provozem. K nehodě došlo na přechodu pro chodce, označeném vodorovnou i svislou dopravní značkou, a to v zastavěné části obce, v bezprostřední blízkosti mateřské školy. V zastávce před přechodem pro chodce a zároveň předními koly v místě přechodu stál linkový autobus, do kterého nastupovali cestující. Jedním z nich byl i , jméno FO, , který před nástupem zjistil, že v zastávce přes ulici zapomněl tašku. Dotázal se řidiče autobusu, zda na něj počká a následně pro ni vyběhl přes přechod pro chodce, těsně před autobusem (před jeho přední částí). V ten moment jej srazila automobilem řidička , jméno FO, , která projížděla rychlostí jen o málo nižší 50 km/hod (sama následně vyhodnotila, že za situace, kdy přes stojící autobus neměla dostatečný výhled, měla buď s vozidlem před přechodem zastavit či jet pomaleji), a způsobila mu tak těžká zranění, kterým druhý den v , podezřelý výraz, . K nehodě byla svědky přivolána žalobkyně a), která na místě pomáhala při poskytování první pomoci; do nemocnice se pak dostavili všichni žalobci.5. Skutkový základ věci soud prvního stupně právně posoudil dle ustanovení § 2959 a § 2918 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) a dále § 6 odst. 2 písm. a), § 9 odst. 1 a § 6 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Přitom vyslovil právní závěry (viz body 45. až 63. odůvodnění napadeného rozsudku), jimiž se (při nespornosti ostatních předpokladů odpovědnosti žalované) vypořádal s otázkou spoluodpovědnosti primárního poškozeného, když z rozhodných skutečností pro hmotněprávní závěr o opodstatněnosti hlavního žalobního nároku (náhrady imateriální újmy dle § 2959 o. z.) pouze tato otázka byla mezi stranami sporná.6. Konstatoval, že v posuzované věci nenastaly okolnosti, v nichž by řidička mohla důvodně spoléhat na to, že účastníci silničního provozu dodrží pravidla silničního provozu, když situaci znala a jako potenciálně nebezpečnou si ji měla vyhodnotit, tedy těmto okolnostem svou jízdu přizpůsobit dle § 18 odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Rozhodnou okolností pak zejména bylo stání autobusu v zastávce, který přední částí zasahoval do přechodu pro chodce, a zabraňoval tak řidičce jedoucí ve stejném směru v možnosti zpozorovat a vyhodnotit pohyb osob přecházejících po přechodu (vstupujících na něj před stojící autobus).7. Uvedl, že místní situace sice vyžadovala zvýšenu míru obezřetnosti od všech účastníků dopravního provozu (řidičky i chodce), a tedy vznik újmy nelze beze zbytku přičítat provozu škodícího vozidla (jednání řidičky), když i poškozený si musel být uvedených rizik dobře vědom, a vběhnutím na přechod bez rozhlédnutí tak porušil § 4 písm. c) zákona, převážně odpovědnou je však řidička dopravního vozidla. V rámci posouzení míry spoluodpovědnosti, tedy při hodnocení závažnosti porušení právních povinností, bez kterých by ke škodnému následku nedošlo, se tak prvostupňový soud převážně přiklonil k stanovisku žalobců.8. Uzavřel, že poškozený , jméno FO, sice porušil pravidla silničního provozu, když na přechod pro chodce vstoupil, aniž se přesvědčil, že bude moci bezpečně přejít, přičemž nebýt tohoto pochybení, škodná událost by nenastala, a tedy ani i ke škodnému následku by nedošlo, zavinění řidičky je však s ohledem na konkrétní okolnosti třeba hodnotit jako závažnější. Byla to ona, kdo jako silnější účastník dopravního provozu měla snížit rychlost vozidla natolik, aby případnému střetu byla schopna zabránit nebo tento riskantní manévr vůbec neprovádět a vyčkat za autobusem. Přihlédl i ke zjištění, že pokud by svou rychlost snížila na polovinu (nemusela by dokonce ani zastavit), byla by schopna na chodce, který se náhle zpoza autobusu vynořil, včas reagovat. Stanovil proto míru spoluzavinění poškozeného ve výši 35 % s tím, že tento podíl odpovídá i rozhodnutím ve skutkově a právně obdobných případech. Vyšší, žalovanou požalovanou spoluodpovědnost poškozeného pak hodnotil v rozporu s výsledky , podezřelý výraz, , ve kterém byla shledána převážná vina řidičky vozidla (její zavinění), když její , podezřelý výraz, neskončilo zproštěním, ale s ohledem na konkrétní okolnosti věci podmíněným zastavením. Nižší míra spoluodpovědnosti primárního poškozeného pak by byla v rozporu s konkrétními okolnostmi, které svědčily také pro velmi obezřetné jednání chodce při vstupu do vozovky.9. Vzhledem k tomu, že účastníky nesporované základní částky nemajetkové újmy hodnotil jako plně odpovídající rozsahu újmy způsobené ztrátou osoby blízké intenzitě (kvalitě a intenzitě vztahů mezi žalobci a prvotním poškozeným), přiznal žalobcům nad rámec již poskytnutého zadostiučinění pojistné plnění v rozsahu 15 % základních náhrad; stejný procentuální doplatek přiznal i žalobci b) za náklady na vypravení pohřbu poškozeného (viz bod 63. odůvodnění rozsudku). Spolu s tím zavázal žalovanou uhradit žalobcům i požadované příslušenství, když neshledal důvodnou její námitku, že pro neposkytnutí jejich součinnosti se nedostala s úhradou dluhu do prodlení (bod 96. odůvodnění rozsudku). O nákladech řízení rozhodl podle ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že výše náhrad závisela na úvaze soudu. Úhradu soudního poplatku odůvodnil odkazem na ustanovení § 2 odst. 3, § 11 odst. 2 písm. d) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.10. Proti napadenému rozsudku podali všichni účastníci včasné a přípustné odvolání, ve kterém se ohradili proti rozsahu soudem prvního stupně stanoveného spoluzavinění prvotního poškozeného (dále též jako poškozený).11. Žalobci napadli rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku V, když jako neúměrně vysoký odmítli 35% podíl poškozeného na vzniku škodního následku a požadovali, aby jeho odpovědnost byla hodnocena v rozsahu 25 %, tedy aby žalobkyně jim nad rámec již vyplacených 50 % pojistného plnění uhradila nikoli jen vyhovujícími výroky přiznaných 15 % (5035), ale 25 % (jen 50 – 25) nesporného základního odškodnění, což v konečném důsledku by znamenalo celkové 75% uspokojení jejich původního žalobního požadavk