39 Co 323/2024-105 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku , částka, spolu s kapitalizovaným úrokem ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši , částka, za období od , datum, do , datum, , úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení, úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení,to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Současně vyslovil, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , advokátky.2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne , datum, domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Tvrdila, že žalovaný uzavřel se společností , právnická osoba, ., , IČO, (dále jen „původní věřitelka“) smlouvu o rychlé půjčce č. , hodnota, . Na základě této smlouvy se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši , částka, se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně, měsíčním poplatkem za pojištění varianta B ve výši , částka, a s dalšími poplatky dle smlouvy a ceníku. Původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného, a to prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací (SOLUS), tak i kontrolou veřejných databází (insolvenční rejstřík, databáze MVČR). Poskytnutý úvěr však žalovaný nesplácel řádně a včas, pročež původní věřitelka přistoupila k zesplatnění úvěru v souladu s produktovými podmínkami dne , datum, . Pohledávka za žalovaným pak byla z původní věřitelky postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na společnost I-Xon, a. s., a z této společnosti pak byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena na žalobkyni. Žalobkyně vyzvala žalovaného předžalobní upomínkou.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a zůstal nečinný.4. Ve smyslu ust. § 115a o. s. ř. soud prvního stupně o věci rozhodl na základě předložených listinných důkazů bez nařízení jednání, neboť s takovým postupem účastníci souhlasili.5. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně vzal za prokázané, že původní věřitelka a žalovaný dne , datum, uzavřeli smlouvu o rychlé půjčce č. , hodnota, , na základě níž se původní věřitelka zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši , částka, a žalovaný se zavázal tento úvěr splácet v 36 pravidelných měsíčních splátkách ve výši , částka, spolu se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně, měsíčním poplatkem za pojištění varianta B ve výši , částka, a dalšími poplatky. Původní věřitelka zkoumala úvěruschopnost žalovaného před poskytnutím úvěru, přičemž vycházela jednak z jeho tvrzení, dále pak v souladu s Obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne , datum, z důvodu nezávislého hodnocení a ověření využila interních a externích datových zdrojů. Prověřila mj. aktuální dluhy interní i externí, existující exekuce, externí úvěrové registry (BRKI, NRKI, SOLUS), příjmy žalovaného, pravidelné výdaje, insolvenční rejstřík, a dále též vyhodnocení rizikových kontrol. Po poskytnutí úvěru tento žalovaný nehradil splátky řádně a včas, proto úvěr zesplatnila ke dni , datum, . Pohledávka za žalovaným byla postoupena smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, z původní věřitelky na společnost I-Xon, a. s., dále pak byla postoupena na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, z této společnosti na žalobkyni. Žalobkyně zaslala žalovanému předžalobní výzvu.6. S odkazem na příslušná zákonná ustanovení, jakož i čl. 8 odst. 1, čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne , datum, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, soud prvního stupně dovodil, že mezi původní věřitelkou a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o. z., když žalovaný ji uzavřel mimo souvislost se svým podnikáním či samostatným výkonem zaměstnání, a tedy s ohledem na spotřebitelský charakter této smlouvy se aplikuje rovněž zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.7. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva o úvěru byla uzavřena platně, neboť původní věřitelka posoudila dostatečně schopnost žalovaného jako spotřebitele splácet úvěr. Žalovanému poskytla úvěr za okolností, z nichž bylo možné dovodit, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr, když nevycházela pouze z jím poskytnutých tvrzení, ale vycházela taktéž z poměrně detailního hodnocení jeho osoby podle údajů z její vlastní interní databáze. V rámci protokolu o zkoumání úvěruschopnosti je pak výslovně uvedeno, že s ohledem na průměrný příjem žalovaného ve výši , částka, je schopen splácet měsíční splátku ve výši , částka, .8. Soud prvního stupně tak shrnul, že vzhledem k tomu, že žalovaný nesplácel úvěr řádně a včas dle smluvních ujednání, původní věřitelka byla oprávněna celý úvěr zesplatnit a požadovat jeho okamžité splacení. Původní věřitelka poté pohledávku za žalovaným postoupila, a to jednotlivými smlouvami o postoupení pohledávek až na žalobkyni ve smyslu ust. § 1879 a násl. o. z. Ode dne , datum, je žalovaný v prodlení (ust. § 1968 o. z.), a proto má žalobkyně podle ust. § 1970 o. z. právo na zaplacení zákonného úroku z prodlení ve výši dle ust. § 2 vládního nařízení č. 351/2013 , právnická osoba, ,75 % ročně ke dni počátku prodlení).9. Za těchto okolností soud prvního stupně žalobě jako důvodné v celém rozsahu vyhověl.10. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná.11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný prostřednictvím opatrovníka včasné odvolání. Poté, co rekapituloval tvrzení žalobkyně, jakož i závěry soudu prvního stupně namítal předně, že banka nedostatečně postupovala při prověření úvěruschopnosti. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uvedl, že soud prvního stupně sice uzavřel, že banka při zjišťování žalovaného nevycházela pouze z jeho tvrzení, avšak nijak se nevypořádal s tím, jakým způsobem porovnávala zjištěné příjmy s jeho výdaji. Poukázal, že část komentářové literatury se přiklání k názoru, že poskytovatel úvěru musí vždy zjišťovat konkrétní výdaje konkrétního spotřebitele. Z toho, ve spojení se zmiňovaným rozsudkem Nejvyššího soudu, vyplývá, že povinností poskytovatele úvěru je detailně zjišťovat nejen příjmy spotřebitele, ale i jeho výdaje, a při jejich vzájemném hodnocení současně využít veřejně dostupné informace, jako jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu či statistiky o průměrných výdajích obyvatelstva. Nad rámec podotkl, že poskytovatel úvěru by měl při posuzování úvěruschopnosti zjistit, zda je spotřebitel schopen „řádně úvěr splatit bez negativních zásahů do jeho majetkových a společenských poměrů“. Rozhodné skutečnosti by měly být posuzovány v dlouhodobém horizontu. Dovozoval, že banka nedodržela své zákonné povinnosti týkající se posuzování úvěruschopnosti žalovaného, a proto mělo být nahlíženo na smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na smlouvu absolutně neplatnou v souladu s ust. § 588 o. z. pro zjevný rozpor s dobrými mravy a veřejným pořádkem a pro rozpor se zákonem. K otázce nutnosti posuzovat smlouvy o spotřebitelských úvěrech pro pochybení výše popsané jako absolutně neplatné, a to bez omezení jakoukoliv lhůtou k namítání takových skutečností, z důvodu vhodnosti odkázal na rozsudek Soudního dvora EU, C-679/18 OPR-Finance, ze dne , datum, . K otázce zesplatnění spotřebitelského úvěru pojal výhrady proti sjednání možnosti zesplatnění dluhu tak, jak k tomu v předmětném případě došlo. Žalobkyně uvedla, že k zesplatnění dluhu došlo dne , datum, na základě produktových podmínek. V souladu s ust. § 1799 o. z. přitom doložka, která odkazuje na podmínky uvedené mimo vlastní text smlouvy, je platná, byla-li slabší strana s doložkou a jejím významem seznámena nebo prokáže-li se, že význam doložky musela znát. Z návrhu žalobkyně přitom není zřejmé, jakým způsobem k tomuto ozřejmění obsahu produktových podmínek ve vztahu k jeho osobě jakožto spotřebiteli došlo, či zdali vůbec. Podle jeho názoru tato skutečnost zakládá pro předmětné produktové podmínky absolutní neplatnost. Shrnul, že žalobkyně tím, že zahrnula ustanovení, jež se týkalo informací ohledně možnosti zesplatnění dluhu v případě prodlení se splácením spotřebitelského úvěru, do produktových podmínek, porušila kogentní ustanovení občanského zákoníku sloužících k ochraně spotřebitele. V konečném důsledku navrhoval, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání.12. K odvolání žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že se zcela ztotožnila se závěry soudu prvního stupně. Pokud se jedná o namítané nedostatečné prověření úvěruschopnosti žalovaného uvedla, ž