68 Co 248/2024-123 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou domáhá náhrady nemajetkové újmy, kterou mu žalovaná měla způsobit tím, že po něm neoprávněně vymáhá peněžité částky, aniž by k tomu měla živnostenské či jiné oprávnění. Konkrétně se má jednat o dluh žalobce vůči společnosti , název, , s níž měl žalobce uzavřenou smlouvu na příjem satelitního programu před více než deseti lety. Žalobce si není žádného dluhu vědom, navíc by takový dluh byl již dávno promlčený. Žalobce se cítí být obtěžován výzvami žalované k úhradě dluhu a požaduje zadostiučinění ve výši , částka, .2. Žalovaná s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů podrobně uvedených v odstavcích 6 až 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení ve výši , částka, (výrok II).4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Nepopírá, že měl se společností , název, smlouvu, podle níž mu byly poskytovány služby, vše ostatní je ale lež. Pokud by měl u této společnosti dluh, jistě by ho okamžitě od satelitního vysílání odpojili. Především ale zdůrazňuje, že žalovaná nemá žádné živnostenské oprávnění pro vymáhání financí. Věřitel si sice může najmout soukromou firmu, které postoupí svou pohledávku, ale jen takovou, která má oprávnění vymáhat dluh, a to si věřitel musí prověřit. Nemůže to být firma, která pronajímá nemovitosti. Dále žalobce uvedl, že rozhodně nebude hradit náklady řízení, které nejsou oprávněné. Poukázal na to, že sídlo advokáta žalované je v , adresa, , stejně jako sídlo soudu, který věc projednával. Navrhl, aby odvolací soud uznal žalobu jako oprávněnou a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku , částka, .5. Žalovaná ve vyjádření k odvolání uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce své povinnosti vůči společnosti , název, .) splnil a že by pohledávka postoupená touto společností na žalovanou byla neoprávněná. Vymáhání pohledávky samo o sobě není nezákonné a žalovaná se při něm nedopustila žádného excesivního jednání. Na tom nic nemění ani argument, že pohledávka má být promlčena. K vymáhání pohledávky není zapotřebí ani žádného živnostenského oprávnění. V této souvislosti žalovaná zdůraznila, že nevymáhá cizí dluh, nýbrž svou vlastní pohledávku, která na ni byla původním věřitelem postoupena. Žalobci to bylo oznámeno. Navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně byl jako správný potvrzen. Současně nabídla, že vezme-li žalobce své odvolání zpět dříve, než dojde k jednání před odvolacím soudem, případně do doby, než odvolací soud rozhodne, nebude po něm požadovat náhradu nákladů odvolacího řízení. V opačném případě žádá, aby jí byla i tato náhrada přiznána.6. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že odvolání je převážně nedůvodné.7. Odvolací soud postupem dle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval některé listinné důkazy provedené již soudem prvního stupně. Z upomínky společnosti , název, ze dne , datum, , označené variabilním symbolem (číslem smlouvy) , tel. číslo, , zjistil, že žalobce byl upozorněn na dluh ve výši , částka, a vyzván k jeho zaplacení nejpozději do 8 dnů. Dopisem ze dne , datum, žalovaná informovala žalobce o tom, že společnost , název, na ni postoupila svou pohledávka vůči žalobci ze smlouvy č. , tel. číslo, , a vyzvala jej k úhradě částky , částka, přiloženou poštovní poukázkou. Postoupení pohledávky, jejíž jistina činí , částka, , na žalovanou bylo žalobci oznámeno i společností , název, .), jak zjištěno z dopisu této společnosti ze dne , datum, . Dopisem ze dne , datum, , označeným jako „Výzva před podáním věřitelského insolvenčního návrhu“, žalovaná žalobci oznámila, že vůči němu zvažuje podání insolvenčního návrhu s návrhem na prohlášení konkursu. Předtím jej však naposledy vyzývá k úhradě dluhu, který odkoupila od společnosti , název, a který sestává z jistiny ve výši , částka, , úroků z prodlení ve výši , částka, a nákladů na advokáta ve výši , částka, .8. Dále odvolací soud vycházel ze správných skutkových zjištění soudu prvního stupně, jenž v napadeném rozsudku citoval i relevantní normy objektivního práva, které odvolací soud již znovu neopakuje. Správný je též jeho závěr, že absentuje jednání, které by bylo možno kvalifikovat jako neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce, nadto natolik závažný, aby zakládal důvod pro poskytnutí peněžitého zadostiučinění ve smyslu § 2951 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.9. Žalobce tento neoprávněný zásah spatřoval v tom, že žalovaná jej obtěžuje výzvami k úhradě již promlčeného dluhu, který odkoupila, přestože není profesionálně zaměřená na vymáhání pohledávek. Bylo zjištěno, že žalovaná žalobce kontaktovala poté, co na ni byla pohledávka vůči němu postoupena původním věřitelem. Sama skutečnost, že žalovaná tzv. odkoupila pohledávku od původního věřitele, s nímž byl žalobce ve smluvním vztahu (což nijak nepopíral), není jakkoli v rozporu s objektivním právem a není ani s to žalobce na jeho osobnostních právech jakkoliv poškodit. Stejně tak není protiprávním jednáním, pokud nový věřitel běžným způsobem upomíná dlužníka o zaplacení dluhu, a to ani v případě, že by se jednalo o dluh již promlčený. Ani takový dluh totiž nezaniká, dlužník pouze není povinen na něj plnit, což na druhou stranu věřiteli nebrání v tom, aby se o jeho vymožení pokusil. K činnosti spočívající v informování dlužníka o výši dluhu a ve výzvách k jeho zaplacení není zapotřebí ani žádné zvláštní živnostenské či jiné oprávnění. V posuzovaném případě navíc žalovaná upomínala o zaplacení vlastního dluhu, nikoliv o zaplacení dluhu jiného věřitele jako jeho zmocněnec. Především tak ale činila způsobem, který – jak bylo zjištěno z obsahu jejích dopisů – nijak nevybočil z rámce běžné komunikace mezi věřitelem a dlužníkem a ani co do obsahu, ani co do své četnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). Za této situace nemůže být žalobou uplatněný nárok důvodný.10. Odvolací soud proto postupem dle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (I) jako věcně správný potvrdil.11. Soud prvního stupně nepochybil ani v tom, uložil-li procesně neúspěšnému žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení žalované, výši těchto nákladů ale neurčil správně. Advokátu žalované nenáleží náhrada cestovních výdajů spolu s náhradou za ztrátu času, které měly být vynaloženy v souvislosti s cestou konanou dne , datum, k jednání soudu, neboť sídlo advokáta se nachází v obvodu působnosti soudu prvního stupně, tedy v , adresa, . Důvodem pro přiznání těchto náhrad nemůže být ani to, že jednání se v substituci advokáta účastnil advokátní koncipient, jenž působí v pobočce v Brně. Takováto okolnost, která vyplývá z organizace práce uvnitř advokátní kanceláře, nemůže jít k tíži druhého účastníka řízení, jehož povinnost nahradit náklady řízení zahrnuje jen takové, které byly protistranou účelně vynaloženy. V daném případě se jedná o náklady na 3 úkony právní služby: 1) převzetí a příprava zastoupení, 2) vyjádření k žalobě ze dne , datum, a 3) účast u jednání dne , datum, . Sazba odměny advokáta, který žalovanou zastupoval, činí podle § 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) částku , částka, za úkon. Sazba režijního paušálu činí podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu , částka, za úkon. K nákladům žalované se podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. přičítá i náhrada za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, neboť zástupce žalované je plátcem této daně. Celkem tak náklady řízení před soudem prvního stupně činí na straně žalované , částka, (=3 x 3 100 + 3 x 300 + 2 142).12. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení (II) podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. per analogiam změnil jen ohledně výše náhrady, jež činí , částka, ; ve zbývajícím rozsahu byl i tento výrok podle § 219 o. s. ř. potvrzen.13. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. V souladu s nimi má procesně úspěšná žalovaná právo na náhradu nákladů, které sestávají z odměny advokáta za 2 úkony právní služby: 1) vyjádření k odvolání ze dne , datum, a 2) účast u jednání dne , datum, . Za vyjádření ze dne , datum, náhrada přiznána nebyla, neboť v tomto podání, k němuž nebyla vyzvána, žalovaná pouze zopakovala již dříve uvedenou argumentaci, a nelze je proto mít za úkon, jímž by účelně bránila své právo. Sazba odměny advokáta opět činí , částka, za úkon (§ 6 odst. 1, § 7, § 9 odst. 4 písm. a/ a § 11 odst. 1 advokátního tarifu), sazba režijního paušálu pak , částka, za úkon (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). Žalovaná má podle § 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. právo též na náhradu za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, jejímž je její zástupce plátcem. V celkovém součtu náklady odvolacího řízení na straně žalované činí