11 Co 154/2025-292 — Městský soud v Praze

1. Uvedeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 10 000 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 2. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 290 000 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2019 do zaplacení a z částky 10 000 Kč od 1. 4. 2019, Anonymizováno, do 1. 10. 2019 (výrok II.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 7 035,50 Kč (výrok III.).2. Vycházel ze zjištění, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, byl na základě příkazu soudce ze dne 6. 11. 2017 realizován odposlech a záznam telekomunikačního provozu obžalované , tituly před jménem, . , jméno FO, , jejímž obhájcem v této trestní věci byl , funkce, , tituly před jménem, . , jméno FO, (zde žalobce). Záznamy odposlechů byly pořizovány od 7. 11. do 20. 12. 2017 automatickým, Anonymizováno, zařízením, byl pořízen protokol, jehož přílohou je 1 kus nepřepisovatelného nosiče, obsahem nosiče jsou všechny záznamy telekomunikačního provozu, ve spisu je založen přepis telefonické komunikace obžalované. Při hlavním líčení 30. 1. 2018 se k důkazu prováděly zvukové záznamy pořízených hovorů v rámci odposlechu mezi obžalovanou a dalšími osobami, ani jednou z těchto osob není žalobce. Rozsudkem Městského soudu v , adresa, ze dne 13. 11. 2018 bylo rozhodnuto o odvolání obžalované proti rozsudku Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 9. 7. 2018, odvolací soud v rozhodnutí mimo jiné uvedl, že nařízení odposlechů bylo v souladu s trestním řádem, jako důkaz byly použity odposlechy, jejichž obsahem nebyly hovory obžalované s obhájcem. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019 bylo odmítnuto dovolání obžalované, Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně postupovala v souladu s podmínkami pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle § 88 trestního řádu (dále jen „tr. ř.“), jako neopodstatněné shledal výhrady obžalované, jimiž namítala nezákonné užití zaznamenaných hovorů mezi ní a jejím obhájcem, tyto hovory nebyly k důkazu provedeny, soudy nižších stupňů je nepřehrály, neučinily je součástí dokazování, nijak je nehodnotily, ani z nich při utváření skutkového děje nevycházely. Při hlavním líčení 3. 8. 2018 předsedkyně senátu uvedla, že se senát seznámil s relevantními záznamy, se záznamy odposlechů se seznámila asistentka soudkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , která je analyzovala a sepsala úřední záznam ze dne 19. 2. 2018, z něhož vyplývá, že asistentka soudkyně veškeré hovory přehrála, byly nahrány hovory obžalované s obhájcem , tituly před jménem, , jméno FO, ve dnech 7. 11., 8. 11., 9. 11., 30. 11., 7. 12. a 8. 12. 2017, ve čtyřech případech jde o hovory, kdy obžalovaná volala do kanceláře , tituly před jménem, , jméno FO, , tento však nebyl přítomen, o čemž ji informovala sekretářka. Dále soud prvního stupně poukázal na obsah účastnické výpovědi žalobce a výpověď jeho manželky svědkyně , jméno FO, a jeho spolupracovnice z , činnost, kanceláře svědkyně , tituly před jménem, , jméno FO, , z nichž zjistil, jakým způsobem se pořízení odposlechů hovorů s obžalovanou , tituly před jménem, , jméno FO, a ponechání záznamů v trestním spisu promítlo do nemajetkové sféry žalobce.3. Dále soud prvního stupně zrekapituloval dosavadní průběh řízení a rozhodnutí soudu dosud vydaná, poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, a závazný právní názor v něm vyslovený a konstatoval, že předmětem řízení zůstal požadavek žalobce na zadostiučinění ve výši 300 000 Kč z důvodu pochybení , orgán, , který provedl odposlechy, avšak místo toho, aby záznam hovorů mezi žalobcem a jeho klientkou byl zničen, byly záznamy založeny do trestního spisu. Soud prvního stupně poučil žalobce podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k předložení srovnávací judikatury v souladu se závazným názorem Nejvyššího soudu, toto poučení učinil i vůči žalované. Žalobce odkázal na několik rozhodnutí, která se týkala ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, jejichž závěry soud prvního stupně rekapituloval s tím, že se nejednalo o nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Městského soudu v , adresa, č.j. , spisová značka, , kde jako žalobci figurovali , funkce, v pozici obhájců v trestním řízení a kde šlo o nesprávné vydání záznamových nosičů neoprávněným osobám, jako zadostiučinění byla poskytnuta omluva. K tomu soud prvního stupně uvedl, že rozdíl ve vztahu k projednávané věci je v tom, že nebyla prokázána taková intenzita zásahů jednotlivých sfér osobností poškozených, jako v případě žalobce, a je proto namístě přiznat zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně dále poukázal na rozhodnutí ve věci vedené u něho pod sp. zn. , spisová značka, , kde se jednalo o zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání, které zasáhlo poškozenou v rovině profesní, poškozená opustila zaměstnání, dále v rovině rodinné, když se jí rozpadl partnerský vztah a poškozená byla ve stresu, který bylo třeba tlumit, bylo přiznáno zadostiučinění 10 000 Kč.4. Po právní stránce soud prvního stupně poukázal na ustanovení § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb. a § 88 tr. ř. a uvedl, že nesprávný úřední postup spočívající v neodstranění nahrávky z trestního spisu zasáhl žalobce v profesní rovině, kdy se žalobce obával o další možné nesprávné postupy, v rovině rodinné určitou nepohodou mezi členy rodiny a v rovině osobnostní ztrátou víry v právní stát. Došlo k zásahu do psychické pohody žalobce a ke stavům nejistoty v tom, že rozhodující senát trestního soudu se může seznámit s obsahem rozhovoru žalobce s jeho obžalovanou klientkou, kde byla diskutována taktika obhajoby a žalobce poukazoval na pochybení, kterých se dle jeho názoru předsedkyně senátu soudu prvního stupně měla dopustit. Tuto újmu nelze označit za nepatrnou, žalobce pociťoval pocit nejistoty a stresu, ztrátu víry v právní stát, došlo i k zásahům v rodinné sféře a sféře pracovní. Žalobce ve vztahu ke svému synovi vyslovil požadavek, aby nestudoval , obor, , zavedl v rodině pravidla vedoucí ke změně nastaveného chování rodiny týkající se používání telefonů. Po zvážení všech těchto skutečností soud prvního stupně uzavřel, že přiměřeným zadostiučiněním je částka 10 000 Kč, v tomto rozsahu žalobě vyhověl s úrokem z prodlení od 2. 10. 2019, ve zbytku ji zamítl a o nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř.5. Rozsudek napadl odvoláním žalobce v rozsahu zamítavého výroku II., při odvolacím jednání upřesnil, že akceptuje, že k prodlení žalované došlo až 2. 10. 2019, v období předcházejícím tomuto dni zamítavý výrok nenapadá. Zrekapituloval dosavadní průběh řízení a s poukazem na judikaturu Ústavního soudu zdůraznil, že se primárně domáhal ochrany svého soukromí. Poukázal na obsah jednotlivých hovorů, které byly při odposleších zaznamenány, a zdůraznil, že ponecháním těchto záznamů v trestním spisu došlo k závažnému porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a tedy k nepřípustnému zásahu do rodinného a soukromého života žalobce. Tento zásah ovlivnil atmosféru v rodině žalobce, který nedovoloval telefonovat o důvěrnějších věcech, zakázal mobilní telefony dětem, vnímal pocit, jako by byli odposloucháváni, do kanceláře nakoupil rušičky, informace zde byly probírány v kuchyňce při puštění vody, jak ve svých výpovědích potvrdily svědkyně - manželka žalobce a jeho spolupracovnice. Nesouhlasil se závěrem, že by ochrana základních hodnot měla být podle zákona č. 82/1998 Sb. jiná než podle občanského zákoníku, neboť došlo k zásahu do práva na ochranu soukromí žalobce, přičemž soukromý život se vztahuje i k obchodním, pracovním a sociálním aktivitám. V případně že neexistuje konkrétní srovnávací judikatura, je nezbytné se nejen omezit na srovnání žalobcovy újmy s jediným typem náhrady nemajetkové újmy, která je v jiných věcech poskytována, smyslem má být zasazení výše zadostiučinění do kontextu poskytovaných náhrad nemajetkové újmy, jak v této věci konstatoval Nejvyšší soud. Nesouhlasí se závěrem, že žalobce prezentuje kauzu, jako by byl sám odposloucháván, neboť Ústavní soud na pořizování jakýchkoliv záznamů zvukového charakteru a jejich uchovávání reagoval v nálezu Pl. ÚS 24/10. Závěrem navrhl, aby odvolací soud v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl co do částky 290 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 2. 10. 2019. Při odvolacím jednání dne 2. 7. 2025 žalobce znovu poukázal na uvedený nález Ústavního soudu a zdůraznil, že v odposlechu jsou zmiňována jména včetně koncipienta žalobce a znovu uvedl, že je třeba provést komparaci i s rozhodnutími označenými žalobcem, kde došlo rovněž k narušení soukromí a byly přiznány náhrady v mnohonásobně vyšší výši.6. Žalovaná se k odvolání písemně nevyjádřila, při jednání odvolacího soudu označila odvolání za nedůvodné, v daném případě nešlo o odposlechy žalobce, s odposlechy se seznámila jen asistentka soudkyně, ani teoreticky se s nimi nemohl seznámit nikdo, kdo neměl právo nahlížet