12 Co 100/2025-97 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 122 902,59 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok I), žalobu s tím, aby žalovaným bylo uloženo společně a nerozdílně zaplatit částku 213 605,45 Kč zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení (výrok III).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal, aby mu žalovaní společně a nerozdílně zaplatili částku 336 508,44 Kč, představující kapitalizovaný úrok z prodlení za období od 31. 5. 2014 do 29. 8. 2014. Uvedený úrok z prodlení byl vypočten ze zesplatněné pohledávky vzniklé na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky dne 4. 8. 2011, podle níž žalobkyně poskytla žalovaným úvěr ve výši 8 000 000 Kč. Vzhledem k prodlení žalovaných se splácením byl úvěr ke dni 30. 5. 2014 zesplatněn, přičemž výše celkové pohledávky činila 16 766 833,15 Kč. Tato částka se skládala z nesplacené části jistiny ve výši 7 714 895,08 Kč, úroku z úvěru po splatnosti ve výši 675 841,55 Kč, sankcí po splatnosti ke dni 30. 5. 2014 ve výši 163 052,81 Kč, poplatku za vedení účtu za květen 2014 ve výši 3 200 Kč, budoucích úroků z úvěru do konečného splacení ve výši 7 501 993,71 Kč, budoucích poplatků za vedení účtu ve výši 662 400 Kč a záporného zůstatku na bankovním účtu ve výši –45 450 Kč. Část této pohledávky ve výši 8 291 630,70 Kč byla žalobkyní uplatněna v exekučním řízení vedeném soudním exekutorem , tituly před jménem, , jméno FO, pod sp. zn. , spisová značka, , a to na základě notářského zápisu s přímou vykonatelností. Dne 27. 5. 2024 žalobkyně v rámci uvedeného řízení rozšířila exekuční návrh tak, že navrhla vymáhání celé zesplatněné pohledávky ve výši 16 766 833,15 Kč. Předmětem nalézacího řízení však byla výlučně pohledávka na zaplacení uvedeného úroku z prodlení ve výši 336 508,44 Kč, který nebyl žalovanými uhrazen ani po opětovných výzvách k plnění, včetně předžalobní výzvy ze dne 26. 3. 2024. Žalobkyně také tvrdila, že při sjednávání úvěru prověřovala úvěruschopnost žalovaných tak, že žalovaní předložili čestné prohlášení o veškerých svých dalších závazcích, a že doložili vlastnické právo k nemovitostem, tvořícím předmět zajištění úvěru a oddací list. Žalovaní v V. článku všeobecných obchodních podmínek smlouvy výslovně prohlásili, že veškeré předložené doklady jsou pravdivé a platné, že jsou schopni dostát svým závazkům, nenacházejí se v insolvenci ani exekuci a nemají žádné závazky po splatnosti. Potvrdili rovněž správnost soupisu majetku a závazků a vlastnictví nemovitosti, což si navíc žalobkyně sama ověřila v příslušných veřejných rejstřících. O úvěruschopnosti žalovaných vypovídá i skutečnost, že úvěr ze začátku řádně spláceli a dokonce požádali o vyčíslení pro případ předčasného splacení.3. Žalovaní se k žalobě nijak nevyjádřili.4. Žalovaní jsou občany , stát, a vzhledem k tomu že Smlouva mezi Československou socialistickou republikou a , název, socialistickou republikou o právní pomoci ve věcech občanských a trestních (Praha, 12. 10. 1982; č. , Anonymizováno, /1984 Sb.) právní vztah, který je předmětem řízení neupravuje, dovodil soud I. stupně pravomoc k projednání věci z čl. 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Z ust. § 87 odst. 2 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém dovodil, že rozhodným právem je právo české.5. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, z nějž vyplývaly skutečnosti uvedené v bodě 1 napadaného i tohoto rozsudku s tím, že na úvěr žalovaní zaplatili 1 808 220 Kč. V rámci prověřování úvěruschopnosti žalovaní předložili čestné prohlášení o veškerých svých dalších závazcích a doložili vlastnické právo k nemovitostem, tvořícím předmět zajištění úvěru a oddací list. V čl. V. všeobecných obchodních podmínek ke smlouvě výslovně prohlásili, že veškeré doklady (mj. o bezdlužnosti, schopnosti splácet úvěr, vlastnické tituly k předmětu zajištění) jsou pravdivé a platné a že jsou připraveni a schopni veškeré své závazky z titulu uzavřené smlouvy splnit. Potvrdili také, že se nenacházejí v insolvenci, exekuci ani úpadkové situaci a že nemají žádné jiné nevypořádané závazky po splatnosti. Potvrdili i správnost a platnost jimi vyhotoveného soupisu majetku a závazků. Že jsou žalovaní vlastníky nemovitosti a že se nenacházejí v žádném z veřejně dostupných rejstříků (exekuční, insolvenční) si i sama žalobkyně ověřila.6. Po provedeném dokazování soud I. stupně s odkazem na § 497 zákona č 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obchodní zákoník“), § 502 odst. 1, § 503 odst. 1 a 2, § 504, § 506 obchodního zákoníku, § 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), § 39, § 451 odst. 1 a 2, § 457 obč. zák., § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18 a na rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/19 dovodil, že smlouva o úvěru ze dne 4. 8. 2011 je neplatná pro rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák., neboť žalobce řádně nezkoumal úvěruschopnost žalovaných. Podle soudu I. stupně nemohl obstát ani argument žalobkyně o tom, že se úvěruschopností žalovaných dostatečně zabývala, neboť žalovaní úvěr nejprve řádně spláceli. Své povinnosti zkoumat úvěruschopnost případných dlužníků má totiž věřitel dostát před poskytnutím úvěru a nikoliv se, až následně, splněním této povinnosti zaštiťovat podle toho, zda a po jakou dobu dlužník úvěr splácel (rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 1. 2024 ve věci C-755/22).7. Vzhledem ke skutečnosti že soud I. stupně považoval smlouvu o úvěru za neplatnou podle § 39 obč. zák., dovodil, že žalovaní jsou povinni žalobkyni vrátit dle § 451 a § 457 obč. zák. bezdůvodné obohacení, které tvoří částka, kterou jim poskytla jako úvěr, s tím, že nebylo možné přihlížet k příslušenství, které si účastníci smlouvy sjednali zaplatit v neplatných smluvních ujednáních. Žalovaným byl poskytnut úvěr ve výši 8 mil. Kč, na který žalovaní zaplatili 1 808 220 Kč a byli tak žalobkyni povinni vrátit částku ve výši 6 191 780 Kč.8. Žalobkyně požadovala úrok z prodlení v zákonné výši za dobu od 31. 5. 2014 (zesplatnění) do 29. 8. 2014 z částky přesahující 16 mil. Kč dle § 517 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 1 nař. Vlády č. 142/1994 Sb. Žalobkyně tak měla nárok na zaplacení úroků z prodlení pouze z částky 6 191 780 Kč, které za období od 31. 5. 2014 do 29. 8. 2014 činily 122 902,59 Kč. Co do uvedené částky tak shledal soud I. stupně žalobu důvodnou a ve zbývající části žalobu zamítl.9. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., s tím, že v řízení úspěšnějším žalovaným náklady řízení nevznikly.10. Proti výroku II a III napadeného rozsudku podal žalobce odvolání, ve kterém namítal, že v okamžiku sjednání smlouvy o úvěru byla schopnost žalovaných úvěr splácet mezi účastníky nesporná. Žalobce ověřil veškeré okolnosti a skutečnosti, ke kterým měl ze svojí pozice přístup, kontrolovala rejstříky exekucí, rejstřík insolvencí a registr dlužníků, ve kterých žalovaní neměli žádný záznam, sami žalovaní svou schopnost úvěr splácet potvrdili, výslovně prohlásili, že doklady o bezdlužnosti a schopnosti splácet úvěr jsou pravdivé a platné, čestně prohlásili, že se nenacházejí v insolvenci, exekuci ani úpadkové situaci a nemají žádné nevypořádané závazky po splatnosti. Žalobce neměl jinou objektivní možnost, jak prověřit dané údaje než dotazem na žalované. Přihlédnuto by však především mělo být ke skutečnosti, že žalovaní úvěr po několik let řádně spláceli (uhradili téměř 2 000 000 Kč) a hodlali úvěr zaplatit jednorázovou splátkou. Podle smlouvy bylo možné přistoupit k odkladu splátek, snížení splátek a bylo na žalovaných, aby se žalobcem náležitě komunikovali. Neschopnými úvěr splácet se žalovaní stali až v průběhu času z důvodů výlučně na jejich straně. Pokud by za těchto okolností byla smlouva o úvěru shledána neplatnou, těžili by žalovaní ze svého jednání v rozporu se smlouvou. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek tak, že by žalobě v plném rozsahu vyhověl a žalovaným uložil zaplatit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů.11. Žalovaný č. 1) k odvolání žalobce uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Nesouhlasil s argumentací žalobce, že absolutní neplatnost smlouvy ve smyslu ust. § 39 obč. zák. lze zhojit částečným splacením úvěru a poukázal na to, že to byl sám žalobce, který zneužil své postavení podnikatele coby odborníka a profesionála a svým nepoctivým jednáním způsobil neplatnost smlouvy, když smlouva obsahovala i neplatnou prorogační doložku. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil a přiznal žalovanému č. 1) náhradu nákladů odvolacího řízení.12. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ust. § 212 a § 212a o. s. ř., a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.13. Soud I. stupně správně dov