12 Co 126/2025-67 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozhodnutím soud I. stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení náhrady nemajetkové újmy ve výši 420 000 Kč (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 900 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 420 000 Kč z titulu nepřiměřené délky konkurzního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , spisová značka, s odůvodněním, že jako navrhovatelka a věřitelka v uvedeném konkurzním řízení přihlásila pohledávku ve výši 772 405,50 Kč proti dlužníkovi , společnost, dne 6. 2. 2009. Teprve dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení č. j. , spisová značka, , podle kterého měla být žalobkyně na své přihlášené, uznané a vykonatelné pohledávce uspokojena v rozsahu 4,837 %. Celkem řízení ve vztahu k žalobkyni trvalo od data 6. 2. 2009, tedy 15 let a 3 měsíce. Žalobkyně vyšla při stanovení částky odškodnění ze stanoviska Nejvyššího soudu ze základní částky 210 000 Kč. Vzhledem k tomu, že věc byla banální (jednalo se o insolvenční řízení dlužníka, které bylo prováděno formou konkursu), navýšila částku o 20 %, dále navýšila částku o 20 % z důvodu, že žalobkyni nelze nic vytknout, dále o 20 % neboť věc byla projednávána na jednom stupni a o 50 %, neboť věc měla pro žalobkyni velký význam. Celkově tak požadovala částku 441 000 Kč. Žalobkyně se předběžně se svým nárokem obrátila na žalovanou, avšak tato jejímu požadavku nevyhověla.3. Žalovaná se vyjádřila tak, že po projednání žádosti žalobkyně dospěla k závěru, že uvedené řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, avšak žalobkyni poskytla toliko konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, což jí sdělila stanoviskem ze dne 21. 5. 2024. Poukázala na specifika insolvenčního řízení a s tím spojenou judikaturu vyšších soudů a zdůraznila, že celková délka insolvenčního řízení ve vztahu k žalobkyni ke dni projednání její žádosti činila 14 let a 9 měsíců. Samotné úkony v rámci insolvenčního a konkurzního řízení byly činěny v přiměřených lhůtách, průtahy v postupu soudu a ani insolvenčního správce zjištěny nebyly. Konkurzní řízení bylo zatíženo několika incidenčními řízeními. Také po většinu doby konkurzu probíhalo zpeněžování majetku podstaty, jednak nemovitostí a jednak bylo vymáháno cca 20 pohledávek úpadce, některé dokonce i v rámci exekučních řízení. Význam řízení pro žalobkyni je nízký až zanedbatelný, neboť v konkurzním řízení stran vzniku nemajetkové újmy je nutné pro její posouzení vycházet z konečné částky, které se žadateli v rámci rozvrhového řízení může dostat. Význam je snižován na minimum i samotným charakterem konkurzního řízení. Žalobkyni tak muselo být od počátku známo, v jakém rozmezí se uspokojení pohledávky bude pohybovat, a tedy fakticky nejistotě ohledně výsledku insolvenčního konkurzního řízení nebyla vystavena nikdy, když jí muselo být od počátku zřejmé, jakým procentem bude zhruba uspokojena. Odškodnění v podobě konstatování porušení na projednání věci v přiměřené lhůtě je v tomto případě dostatečné.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že v řízení Městského soudu v Praze sp. zn. , spisová značka, dne 8. 12. 2009 zaslal správce konkurzní podstaty zprávu o stavu konkurzního řízení. V řízení bylo přihlášeno celkem 151 pohledávek, z toho jich 10 bylo odmítnuto. Usnesením ze dne 15. 12. 2009 byl prohlášen konkurz na dlužníka. Dne 18. 6. 2019 byla zveřejněna konečná zpráva a dne 2. 7. 2019 pak vyhláška o konečné zprávě. Soud usnesením ze dne 8. 1. 2020 odmítl konečnou zprávu, neboť nebyly dořešeny otázky existence případných pohledávek postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 3. 2. 2022 byla zveřejněna konečná zpráva. Dne 5. 4. 2022 byla zveřejněna vyhláška o konečné zprávě. Dne 26. 4. 2022 byly zveřejněny námitky proti konečné zprávě. Dne 30. 5. 2022 soud odmítl konečnou zprávu, neboť nebyly dořešeny otázky existence pohledávek původně postavených na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Dne 21. 3. 2023 byla schválena konečná zpráva ze dne 12. 9. 2022. Dne 11. 5. 2023 bylo podáno odvolání a usnesením Vrchního soudu v , místo, , které nabylo právní moci dne 3. 8. 2023 bylo odvolání odmítnuto. Usnesením ze dne 15. 8. 2023 bylo vydáno rozvrhové usnesení podle návrhu insolvenčního správce ze dne 24. 4. 2023. Dne 22. 9. 2023 bylo podáno odvolání proti usnesení o rozvrhu. Toto následně bylo usnesením ze dne 4. 10. 2023 odmítnuto pro opožděnost. Od srpna 2023 pak bylo plněno na rozvrhové usnesení a soudem v tomto období byly zjišťovány informace o zesnulých věřitelích.5. V průběhu insolvenčního řízení bylo vedeno celkem 9 incidenčních sporů, a to incidenční spor č. 1 od 27. 5. 2010 do 8. 12. 2010, incidenční spor č. 2 od 22. 11. 2010 do 20. 8. 2011, incidenční spor č. 3 od 24. 1. 2011 do 20. 8. 2011, incidenční spor č. 4 od 24. 1. 2011 do 18. 10. 2011, incidenční spor č. 5 od 11. 7. 2014 do 12. 1. 2018, incidenční spor č. 6 od 17. 2. 2020 do 30. 10. 2021, incidenční spor č. 7 od 24. 2. 2020 do 4. 4. 2020, incidenční spor č. 8 od 24. 2. 2020 do 30. 10. 2021 a incidenční spor č. 9 od 8. 11. 2023, přičemž toto incidenční řízení není dosud ukončeno.6. Žalobkyně dne 6. 2. 2009 přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku ve výši 772 405,50 Kč, přičemž na základě rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2023, čj. , spisová značka, bylo uspokojení věřitelů v rozsahu 4,837 %, v případě žalobkyně tedy 37 364,76 Kč a tato částka byla žalobkyni vyplacena dne 15. 1. 2024.7. Žalobkyně předběžně dne 15. 5. 2024 uplatnila u žalované nárok na nemajetkovou újmu ve výši 420 000 Kč v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce insolvenčního řízení vedeného před Městským soudem v Praze pod sp. zn. , spisová značka, . Žalovaná po projednaní této žádosti dospěla k závěru, že délka podkladového řízení byla nepřiměřená, avšak jako vhodné odškodnění stanovila konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a to s ohledem na snížený význam předmětu řízení pro žalobkyni. Toto pak žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 21. 5. 2024.8. Na základě provedeného dokazování soud I. stupně vymezil rozhodnou dobu řízení pro žalobkyni od data, kdy její přihláška pohledávky do insolvenčního řízení byla doručena soudu, tj. ode dne 6. 2. 2009 a jako konec doby konkurzního řízení pro žalobkyni soud stanovil datum 15. 1. 2024, kdy ve vztahu k žalobkyni insolvenční správce splnil pravomocné rozvrhové usnesení, tedy poskytl jí plnění z přihlášené pohledávky. Celkem tedy řízení pro žalobkyni trvalo 14 let a 11 měsíců.9. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle § 1, § 2, § 13 odst. 1, § 14, § 15 odst. 2, § 26 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“).10. Zabýval se nejprve obecnými předpoklady odpovědnosti státu za škodu dle uvedeného zákona, tedy zda bylo rozhodnutí v posuzovaném řízení vydáno v přiměřené lhůtě. Za použití konstantní judikatury Nejvyššího soudu a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), kterou v napadeném rozsudku citoval, uzavřel, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu tím, že jeho délka byla zjevně nepřiměřená. Poté posoudil jednotlivá kritéria, ke kterým je třeba podle § 31a odst. 3 OdpŠk přihlédnout, a dovodil, že ve věci samé je nutné přihlédnout ke specifikům insolvenčního/konkurzního řízení, které není typickým řízením sporným, ale jedná se o speciální řízení, jehož účelem je uspořádat majetkové poměry dlužníka, který se dostal do úpadku. Délka insolvenčního/konkurzního řízení nemůže být porovnávána s ostatními typy nalézacích sporů, neboť ji nelze poměřovat klasickými měřítky ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu, jako se děje u jiných „běžných“ nalézacích sporů. Předmětem uvedeného řízení je především to, aby poškozený (věřitel) došel uspokojení přihlášené pohledávky na rozdíl od nalézacích sporů, kdy otázkou nalézacího řízení je, jakým způsobem vůbec řízení pro poškozeného dopadne, tzn., zda bude v rámci sporu procesně úspěšný či nikoliv. Tato základní otázka pak působí největší nejistotu, která je spojena právě s vedeným řízením. Naopak při vedeném insolvenčním/konkurzním řízení má již poškozený jistotu v tom, že disponuje vůči úpadci určitou pohledávkou a nejistota pak zůstává toliko ve výši jejího uspokojení. Tedy jinak řečeno insolvenční/konkurzní řízení disponuje podstatně nižší formou nejistoty pro poškozeného než řízení nalézací.11. Žalobkyně sama podala insolvenční návrh na dlužníka, a tedy již při uplatnění své pohledávky v rámci insolvenčního řízení musela být seznámena s případnými obtížemi, které se s pohledávkami spojenými s insolvenčním řízením pojí. Tyto spočívají zejména v obtížné vymahatelnosti a v tom, že výše uspokojení bude po