12 Co 489/2024-60 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud I. stupně zrušil ke dni 1. 3. 2024 vyživovací povinnost otce , Jméno žalobce, ke zletilému , Jméno žalovaného, naposledy stanovenou rozsudkem Okresního soudu v , místo, ze dne 21. 5. 2012, č. j. , spisová značka, (výrok I.), a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud I. stupně takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal s účinností od 1. 3. 2024 zrušení vyživovací povinnosti k žalovanému, která byla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu v , místo, ze dne 21. 5. 2012, č. j. , spisová značka, , resp. rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 31. 8. 2015, č. j. , spisová značka, . Žalobce tvrdil, že žalovaný je od roku 2021 již zletilý a je schopen se sám živit, již se ani nepřipravuje na výkon budoucího povolání, když po absolvování střední školy v červnu 2023 je zaměstnán, tj. je výdělečně činný.3. Soud I. stupně v projednávané věci vzal za prokázané, že žalobce je otcem žalovaného a že plnil svou vyživovací povinnost. V posledních dvou letech se účastníci řízení nestýkají. Žalovaný v období od 1. 9. 2019 do 30. 6. 2023 studoval , ústav, , obor , číslo, – , název, (zjištěno z potvrzení o studiu). Žalovaný dne 1. 7. 2023 uzavřel pracovní smlouvu na dobu neurčitou se zaměstnavatelem , jméno FO, , sídlem , adresa, , IČO , IČO, , na pracovní pozici , funkce, (zjištěno z pracovní smlouvy).4. Soud I. stupně právně posoudil vztah účastníků podle § 910 a § 911 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). S ohledem na to, že se žalovaný začal sám živit vlastní prací, soud I. stupně žalobě jako důvodné vyhověl a vyživovací povinnost žalobce k žalovanému naposledy stanovenou rozsudkem Okresního soudu v , místo, ve dne 21. 5. 2012, č. j. , spisová značka, , zrušil. O nákladech řízení rozhodl dle § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že se v dané věci jedná o spor mezi otcem a synem, a jde tak o důvod hodný zvláštního zřetele.5. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalovaný odvolání s tím, že s ním nesouhlasí. Uvedl, že žalobce jako jeho otec pro něj v životě udělal velmi málo. Od jeho 5 let, co rodiče spolu nežijí, od něj neznal narozeniny, Vánoce ani přání. Žalobce žalovanému nikdy v ničem nepomohl a ani ho nepodpořil v době dospívání nebo když studoval. Po celou tu dobu měl žalovaný jen svou maminku, která se o něj starala a se vším mu pomáhala, a to až dodnes. Když bylo žalovanému 18 let, žalovaný se rozhodl dát žalobci ještě možnost a navázal s ním kontakt. Chtěl mít konečně otce ve svém životě a hodlal si s ním vše vyjasnit. Ale jelikož jej táta nabádal na mámu, chtěl jej od mámy odstrčit pomluvami, tak se žalovaný po pár měsících rozhodl vztah s otcem neudržovat. Žalovaný pracuje a dostává plat, nicméně kdyby neměl svou mámu, tak neví, jak by to všechno sám zvládnul. Poukázal na to, že je ještě mladý a potřebuje občas podpořit, než se sám postaví na vlastní nohy. Proto si žalovaný myslí, že by při něm měl žalobce jako jeho otec stát, kdyby se jednou dostal do těžké situace.6. Žalobce se k odvolání žalovaného nevyjádřil.7. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a o. s. ř. při nařízeném jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalovaného není důvodné.8. Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost.9. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.10. Odvolací soud shledal, že skutkový stav, jak byl soudem I. stupně zjištěn, odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Rozsudek soudu I. stupně má náležitosti předepsané občanským soudním řádem, přičemž soud I. stupně stručně a jasně vyložil, z jakých důkazů čerpal jednotlivá skutkových zjištění, a adekvátně vysvětlil, jak věc posoudil po právní stránce. Odvolací soud tedy vyšel ze skutkových zjištění soudu I. stupně, neboť rozhodné skutečnosti byly zjištěny procesně správným způsobem a v naprosto dostatečném rozsahu. Soud I. stupně také věc správně posoudil po právní stránce. Skutkový stav pak nedoznal změn ani v odvolacím řízení.11. Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že alimentace a vyživovací vztahy jsou projevem rodinné solidarity a zajišťují funkčnost rodiny samotné. Jedná se o zákonem uloženou povinnost pomoci druhému v materiálním slova smyslu tak, aby se neocitl ve stavu nouze a aby životní úroveň dítěte odpovídala jeho odůvodněným potřebám. Vyživovací povinnost rodičů k dětem je dána přímo ze zákona a trvá do té doby, pokud děti nejsou schopny se samy živit. Základním hmotněprávním kritériem pro vznik práva na výživné oprávněného je jeho potřebnost (tzv. stav odkázanosti na výživu), resp. jak praví zákon, „neschopnost sám se živit“ (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2121/14).12. Odvolací soud shledal rozsudek soudu I. zcela správným. Soudem I. stupně bylo rozhodováno o zrušení vyživovací povinnosti otce ve vztahu ke zletilému synovi (věk 21 let). V řízení bylo nesporné, že žalovaný dokončil studium na střední škole dne 30. 6. 2023 a od 1. 7. 2023 je zaměstnán s pracovní smlouvou na dobu neurčitou. Žalovaný ve svém odvolání svou schopnost se živit nepopřel, pouze vyslovil přání, aby mu byl otec do budoucna občas oporou v těžkých chvílích, ačkoli připustil, že s ním ve skutečnosti dlouhodobě není ani v kontaktu.13. Odvolací soud přitom nad rámec majetkových poměrů žalovaného poukazuje naopak na aktuální majetkové poměry žalobce, který se sám v rozhodném období dostal do těžké finanční situace, neboť byl u něj usnesením Krajského soudu v , místo, ze dne 29. 8. 2023, č. j. , spisová značka, , zjištěn úpadek a povoleno řešení úpadku oddlužením.14. Odvolací soud chápe námitku žalovaného, který by byl rád, aby se o něj žalobce více zajímal a byl mu jako rodič i v dospělém věku oporou v těžkých chvílích. Odvolací soud ovšem připomíná, že zrušení vyživovací povinnosti nemá žádný vliv na možnost žalobce a žalovaného se navzájem stýkat, projevovat o sebe zájem a být si i do budoucna oporou, když taková opora nemusí spočívat pouze v pomoci finanční, ale také např. v pomoci emocionální, najdou-li k sobě žalobce a žalovaný opět cestu.15. Avšak ve smyslu zákonných ustanovení a judikatury Ústavního soudu finanční pomoc ve smyslu vyživovací povinnosti rodiče k dítěti není podmíněna věkem ani ukončením určitého stupně vzdělání, nýbrž pouze a jenom schopností dítěte sám se živit. Za situace, kdy z provedeného dokazování jednoznačně plyne, že žalovaný pracuje a je schopen sám se živit, nelze než přisvědčit požadavku žalobce na zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči žalovanému. Soud I. stupně tedy správně žalobě vyhověl, když s účinností ke dni 1. 3. 2024 vyživovací povinnost žalobce vůči žalovanému zrušil.16. Odvolací soud proto podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. potvrdil, a to pouze s tou změnou, že vyživovací povinnost otce nebyla naposledy stanovena rozsudkem Okresního soudu v , místo, ze dne 21. 5. 2012, č. j. , spisová značka, , nýbrž byla naposledy stanovena rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 31. 8. 2015, č. j. , spisová značka, , což však na správnosti odůvodnění rozhodnutí soudu I. stupně ničeho nemění.17. Odvolací soud potvrdil také závislý výrok II. o nákladech řízení mezi účastníky.18. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce byl sice v této fázi řízení úspěšný, avšak žádné náklady mu nevznikly.