12 Co 87/2025-48 — Městský soud v Praze

1. V záhlaví uvedeným rozsudkem soud prvního stupně konstatoval, že nepřiměřenou délkou řízení vedeného u , ústřední orgán, pod sp. zn. , spisová značka, , došlo k porušení práva žalobce na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 120 696 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 120 696 Kč od 12. 4. 2024 do zaplacení (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 2 300 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu s tvrzením, že mu vznikla nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, vedeného u žalované pod č. j. , spisová značka, , zákonná lhůta pro poskytnutí informací uplynula dne 5. 4. 2021, informace byla poskytnuta 1. 11. 2023. Žalobce uplatnil nárok předběžně u žalované podle zákona č. 82/1998 Sb. dne 23. 10. 2023. Stanovisko k uplatněnému nároku bylo žalobci doručeno dne 19. 6. 2024, žalovaná poskytla žalobci odškodnění ve výši 12 318,54 Kč, s čímž žalobce nesouhlasí.3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že žalobci bylo poskytnuto dostatečné zadostiučinění v rámci projednání předběžného uplatnění nároku ze dne 23. 10. 2023, o kterém bylo žalovanou rozhodnuto stanoviskem doručeným žalobci dne 19. 6. 2024 tak, že bylo žalobci přiznáno odškodnění za délku řízení ve výši 12 318,54 Kč. Žalovaná označila význam řízení pro žadatele za marginální, neboť neosvědčil právní zájem žádostí o informace. Poukázala na to, že žalobce je osobou, která podává desítky žádostí ročně. Postup žalované při odmítání žádostí o informace byl přitom veden snahou chránit v maximální možné míře citlivé informace recipientů sociálních dávek. Žalovaná dodala, že žalobce na základě 25 podaných žádostí obdržel od žalované celkem 151 780,58 Kč.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení, podrobně popsaného pod bodem 3 odůvodnění napadeného rozsudku. Ze spisu vedeného u žalované pod sp. zn. , spisová značka, zjistil, že dne 20. 3. 2021 byla žalované doručena žádost o poskytnutí informací, kterou žalobce žádal o poskytnutí rozhodnutí ministerstva ze dne 21. 6. 2018, č. j. , spisová značka, , a jemu předcházející rozhodnutí , správní orgán, , krajské pobočky v , adresa, , ze dne 19. 3. 2018, č. j. , spisová značka, , vše v anonymizované podobě, a dále ve věci č. j. , spisová značka, vedené před Krajským soudem v , adresa, o poskytnutí vyjádření k žalobě a o kasační stížnost podané , ústřední orgán, proti tomuto rozhodnutí, vše v anonymizované podobě. Žádost byla částečně odmítnuta. Ve spise je dále založeno rozhodnutí , orgán, ze dne 6. 10. 2023, č. j. , spisová značka, , kterým bylo zrušeno rozhodnutí ministra práce a sociálních věcí ze dne 8. 7. 2022, č. j. , spisová značka, , kterým bylo potvrzeno rozhodnutí , ústřední orgán, ze dne 11. 8. 2021, č. j. , spisová značka, , bylo zrušeno rozhodnutí , ústřední orgán, ze dne 11. 8. 2021, č. j. , ústřední orgán, , o částečném odmítnutí žádosti o informace ze dne 20. 3. 2021, a věc byla vrácena , ústřední orgán, k novému projednání. Bylo vyhotoveno vyrozumění , ústřední orgán, ze dne 1. 11. 2023 s ohledem na právě čtené rozhodnutí jsou zaslány požadované vyjádření k žalobě a kasační stížnost po vyloučení pouze osobních údajů.5. Zjištěný skutkový stav soud posoudil podle zák. č. 82/1998 Sb., podle čl. 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stanoviska Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. Cpjn 206/2010 ze dne 13. 4. 2011 a shledal, že délka posuzovaného řízení 2 roky a 7 měsíců je nepřiměřená, došlo tak k nesprávnému úřednímu postupu. Dále se zabýval složitostí řízení, shledal, že řízení nebylo skutkově ani procesně složité, odehrávalo se u třech různých orgánů, složité však bylo právně, neboť bylo třeba posoudit, zda se požadované informace týkají rozhodovací činnosti soudů, které požívají ochrany a bylo třeba provést test proporcionality a zhodnotit, zda informace nesouvisí s jiným dosud probíhajícím soudním řízení. Soud I. stupně dále uvedl, že žalobce délku řízení nezavinil a postup orgánů veřejné moci označil za průtažný.6. Soud I. stupně se dále zabýval významem předmětu řízení pro žalobce, vyslovil úvahu, že je třeba zvážit, zda žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva, či zda žádostí o poskytnutí informace pouze realizuje svůj zájem, aniž by bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. V projednávané věci vyšel ze zjištění, že žalobce požadovanou informaci k realizaci svého konkrétního práva nepotřeboval, informace se týkala třetí osoby. Žalobce přitom netvrdil, že by byl novinářem či jinou osobou, u níž by bylo možné dospět k závěru o veřejném zájmu spočívajícím v kontrole povinného subjektu. Žalovaná svůj závěr podrobně odůvodnila s odkazem na judikaturu a přesvědčivě odůvodnila též závěr o částečném odmítnutí poskytnutí informace, čímž chránila zájmy třetí osoby. Újmu vzniklou žalobci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení proto hodnotil jako zanedbatelnou s tím, že odškodnění v penězích nepřichází v úvahu a v této souvislosti odkázal na závěry Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 30. 9. 2010,, Anonymizováno, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009 a řadu dalších.7. Žalobci však poskytl satisfakci ve formě konstatování porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě s odkazem na § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb. s tím, že tímto konstatováním byla žalobci poskytnuta dostatečná satisfakce a požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění zamítl.8. Výrok o nákladech řízení odůvodnil ust. § 142 odst. 3 o. s. ř. s tím, že i přes částečný úspěch přiznal žalobci plnou náhradu nákladů řízení, neboť žalobce byl v řízení co do základu nároku úspěšný.9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání, v němž vytkl soudu I. stupně, že nepřihlédl k judikatuře Nejvyššího soudu a do svého rozhodnutí nepromítl rozsudek Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2107/2023-68 ze dne 7. 11. 2023, ačkoli žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce a neunesla důkazní břemeno o nízkém významu žádaných informací. Soudu I. stupně vytkl, že pominul neunesení důkazního břemene žalované o nižším významu předmětu řízení pro poškozeného, včetně prokázání minimální újmy a v této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2892/2023 a další. Poukázal na to, že z odůvodnění rozsudku nevyplývá posouzení celkového kontextu chování povinného subjektu a postrádá též komplexní posouzení všech relevantních faktorů a jejich vzájemného poměru. Soudu I. stupně vytkl, že nezvážil formu zadostiučinění na základě posouzení zjištěných skutečností a neaplikoval test proporcionality. Řízení označil za zatížené obstrukčním jednáním povinného subjektu s tím, že z jeho průběhu vyplývá obtížnost získání informací s tím, že potřebnost informace nehrála při rozhodování povinného subjektu roli. Žadatele přitom neúměrně zatěžovala realizace opravných prostředků. Soudu I. stupně vytkl, že posoudil kritérium významu předmětu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) nad rámec prokázaných tvrzení žalované, a tedy v rozporu s judikaturou dovolacího soudu. Soudu I. stupně dále vytkl, že se nedostatečně vyrovnal se skutečností, že povinný subjekt je v poskytování informací profesionál a odmítnutí poskytnutí informace bylo obstrukční a vytvořilo průtahy.10. Žalobce poukázal na to, že se soud I. stupně nedostatečně věnoval otázce zohlednění pochybení povinného subjektu vedoucího k řízení ve více instancích v rámci posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci. Nepřihlédl ani k oprávněnosti podávání opravných prostředků, po jejichž vyřešení byly informace poskytnuty s tím, že tímto postupem povinného subjektu vznikla žalobci nezanedbatelná újma, a to i v podobě zbytečně vynaloženého času, který bylo třeba k získání informace věnovat. Namítl též, že soud I. stupně nevzal do úvahy nenaplněný aspekt legitimního očekávání a nezvážil ani skutečnost vyplývající ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, včetně nálezů Ústavního soudu, z nichž vyplývá, že zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má pouze podpůrnou funkci. Dále uvedl, že z nálezu III. ÚS 1565/23 ze dne 10. 4. 2024 vyplývá, že napadeným rozsudkem došlo k porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Soudu I. stupně vytkl, že řádně neodůvodnil závěr, že konstatování porušení práva je dostatečná forma zadostiučinění. Soudu I. stupně též vytkl, že nepromítl do svého rozhodnutí tu skutečnost, že žalobce žádost nepodával s tím, že bude vyřízena po dlouhé době a k získání informací bude muset vyvinout násobně více úsilí. Podle názoru žalobce soud I. stupně nesprávně posoudil vůli odčinit způ