13 Co 468/2024-88 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že jde o škodu odpovídající žalobcem vynaloženým nákladům řízení o (jeho) odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , jímž uvedený soud zastavil řízení o (jeho) žalobě.3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištěného průběhu řízení vedeného u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (potud lze pro stručnost odkázat na bod 5 odůvodnění napadeného rozsudku). Již na tomto podkladě shledal žalobu nedůvodnou s tím, že jakkoliv žalobce s odvoláním uspěl, neboť odvolací soud k odvolání změnil napadené usnesení tak, že se řízení nezastavuje, odvoláním napadené usnesení bylo takto revidováno již na podkladě řádného opravného prostředku, nedošlo právní moci, a proto je nelze kvalifikovat jako nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 1 odst. 1, § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). V postupu soudu, který předcházel vydání usnesení o zastavení řízení, odpovědnost žalované podle soudu prvního stupně rovněž hledat nelze, neboť se projevil v obsahu rozhodnutí, a proto tento postup není možné kvalifikovat jako nesprávný úřední postup podle § 13 OdpŠk.4. Proto soud prvního stupně žalobu zamítl a o povinnosti žalobce k náhradě nákladů v řízení plně úspěšné žalované rozhodl podle § 142 odst. 1, § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb.5. Žalobce napadl rozsudek včasným a přípustným odvoláním. Vyslovil přesvědčení, že „v demokratickém právním státě musí existovat mechanismus pro to, aby byl žalobce odškodněn, pokud ze strany státu dojde k pochybení, v důsledku kterého je účastník řízení fakticky „přinucen“ vynaložit své náklady k tomu, aby jeho věc mohla být projednána před nezávislým a nestranným soudem“ a že „[j]e rovněž zřejmé, že tyto vynaložené náklady není možné přičíst k tíži druhého z účastníků řízení….“. Zdůraznil, že podával žalobu s vědomím, že jeho odvoláním napadené usnesení o zastavení řízení nesplňuje požadavky textu § 8 odst. 1 OdpŠk, právě proto se dovolával analogické aplikace důvodů nálezu Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 3625/17. S touto jeho argumentací se však soud prvního stupně nevypořádal. Dále soud prvního stupně zcela pominul, že mu žalobce předložil usnesení Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , s – evidentně nesprávně – vyznačenou doložkou právní moci (ke dni , datum, ; je nicméně zřejmé, že toto rozhodnutí nikdy nemohlo nabýt právní moci). Vyznačení doložky právní moci na nepravomocné rozhodnutí přitom je nesprávným úředním postupem. Podle žalobce je zřejmé, že Obvodní soud pro , adresa, chyboval v namítaném řízení hned dvakrát, prvně vydáním usnesení o zastavení řízení a podruhé tím, že na něm vyznačil doložku právní moci. Proto žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě vyhověl, případně aby jej zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.6. Žalovaná s odvoláním nesouhlasila, navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. K žalobcově argumentaci nálezem Ústavního soudu poukázala na nesouměřitelnost tam a nyní posuzovaných reálií, když v odškodňovací věci rozhodované posléze citovaným nálezem šlo o posouzení situace, kdy v již pravomocně skončeném řízení došlo omylem k vydání platebního rozkazu a jeho doručení žalovanému, tomu se nezbylo než bránit podáním odporu, aby platební rozkaz odklidil, právě náklady s touto obranou spojené byly předmětem odškodnění. V nyní souzené věci je však podle žalované situace zřetelně odlišná, Obvodní soud pro , adresa, zastavil řízení na základě svého nesprávného právního názoru, tato nesprávnost byla napravena v – žalobcem iniciovaném – odvolacím řízení. Doložka právní moci byla na prvostupňové rozhodnutí vyznačena až ve spojení s rozhodnutím odvolacího soudu, což je podle žalované „běžnou praxí“.7. Odvolací soud přezkoumal, postupuje se souhlasem účastníků podle § 214 odst. 3 o. s. ř. bez nařízení jednání, napadený rozsudek včetně řízení, které předcházelo jeho vydání (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a neshledal odvolání důvodným.8. Soud prvního stupně učinil správná a pro své rozhodnutí postačující skutková zjištění, o nichž ostatně mezi účastníky nebylo sporu; ten byl o jejich právním posouzení. Soud prvního stupně rovněž nepochybil, když na zjištěný skutkový stav věci aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., jež citoval. Jím na podkladě správně určené právní normy provedené právní posouzení věci odvolací soud sdílí (s výhradou dílčí neúplnosti – k tomu viz níže), pro stručnost na něj odkazuje a i s přihlédnutím k žalobcovým odvolacím námitkám k němu poznamenává již jen následující.9. Soud prvního stupně předně správně identifikoval zákonem č. 82/1998 Sb. předvídané odpovědnostní tituly a jejich rozhodující atributy. V případě nezákonného rozhodnutí správně zdůraznil, že jde (zásadně, s výjimkou podle 8 odst. 2 OdpŠk, pro souzenou věc nepodstatnou) o rozhodnutí, jež bylo poté, co došlo právní moci, pro nezákonnost změněno či zrušeno k tomu příslušným orgánem. Ve vztahu k nesprávnému úřednímu postupu soud prvního stupně nepochybil v úsudku, že ty nesprávnosti či vady úkonů úředního postupu, které přímo směřují k vydání rozhodnutí a které pak nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tj. samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou.10. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 31 odst. 1 OdpŠk omezuje náhradu škody, jde-li o poškozeným vynaložené náklady řízení, na náklady, které byly tímto účelně vynaloženy na zrušení nebo změnu nezákonného rozhodnutí nebo na nápravu nesprávného úředního postupu, je i podle odvolacího soudu evidentní, že žalobce za poškozeného považovat nelze, neboť soudní rozhodnutí, které svým odvoláním odklidil, nelze kvalifikovat jako nezákonné. Myšlenkové úvahy Obvodního soudu pro , adresa, , které tento soud vedly k zastavení řízení, nelze hodnotit jako nesprávný úřední postup, neboť nalezly svůj odraz v rozhodnutí. Jejich věcná nesprávnost je věcí jinou.11. Žalobci lze jistě přisvědčit, že vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo-li změněno rozhodnutím soudu odvolacího, je nesprávným úředním postupem; žalovanou lze v této souvislosti ujistit, že rozhodně nejde o běžnou soudní praxi (viz § 18 odst. 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne , datum, , č. j. , číslo, , kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské a vrchní soudy). Uvedl-li žalobce v žalobě, že má „[i] na základě této skutečnosti za to, že jsou kumulativně splněny podmínky pro přiznání nároku na náhradu škody“, bylo na soudu prvního stupně, aby se s touto žalobcovou argumentací v napadeném rozsudku vypořádal (byť sebestručněji), což neučinil, a tím pochybil. Uvedené pochybení lze nicméně napravit v odvolacím řízení formulováním závěru o – zcela nevyhnutelné – absenci vztahu příčinnosti mezi vynaložením nákladů odvolacího řízení a po jeho skončení vyznačenou doložkou právní moci, což činí žalobcův úsudek o splnění odpovědnostních předpokladů mylným.12. Stejným způsobem jako v případě argumentace nesprávným vyznačením doložky právní moci měl soud prvního stupně, v čemž žalobcovu odvolání rovněž nelze upřít opodstatnění, zareagovat i na jeho poukaz na nález Ústavního soudu ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 3625/17. Z žaloby je patrné, že žalobce si byl již při jejím podání vědom překážky představované výslovným textem zákona (§ 8 odst. 1 OdpŠk), mínil ji však překonat právě s pomocí nosných důvodů citovaného nálezu. Jeho argumentaci tímto směrem lze považovat za gros žaloby, proto na ni soud prvního stupně měl reagovat a i zde pochybil tím, že tak neučinil. S ohledem na východiska nálezu, zcela případně shrnutá žalovanou ve vyjádření k odvolání, tak za účelem vypořádání uvedené argumentace odvolací soud konstatuje právě jen tolik, že v nálezu posuzovaná situace je od souzené věci natolik dramaticky odlišná, že nosné důvody nálezu na souzenou věc vztáhnout nelze. Nelze srovnávat omylem vydané soudní rozhodnutí v řízení již pravomocně skončeném s rozhodnutím věcně nesprávným vydaným v řízení neskončeném.13. Odvolací soud proto potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný (§ 219 o. s. ř.), a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení, správném jak co do základu, tak co do vyčíslení výše nákladů plně úspěšné žalované.14. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 3 o. s. ř., podle nichž přísl