15 Co 447/2024-188 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně:[1] Zamítl žalobu na zaplacení 364 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 100 000 Kč od 23. 11. 2019 do zaplacení [výrok I.].[2] Uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 4 500 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku [výrok II.].2. Rozhodl tak o žalobě na přiznání přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“). Žalobce se žalobou ve znění připuštěných změn konkrétně domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 23. 11. 2019 do zaplacení z titulu nemajetkové újmy, vniklé mu v důsledku nepřiměřené délky správního řízení o žádosti o náhradu škody dle § 112 zákona č. , Anonymizováno, (dále jen „VP“). Současně se domáhal přiměřeného zadostiučinění ve výši 264 000 Kč z titulu nemajetkové újmy, vniklé mu v důsledku nepřiměřené délky kompenzačního řízení, tj. řízení ve zde projednávané věci.3. Žalobce v žalobě uvedl, že v rámci jím vykonávané služby , funkce, nebylo řádně a včasně zpracováno jeho služební hodnocení za rok 2015. Podáním z 21. 3. 2017 proto vznesl stížnost na porušení práv dle § 153 VP. Pro případ nevyhovění stížnosti podal též žádost dle § 112 VP o náhradu škody, která mu uvedeným pochyběních vznikla, když mu nebyla přiznána část platu a doplatku náhrad zvýšených životních nákladů (dále společně též jako „plat“). Stížnost byla služebním orgánem v rámci dopisu z 28. 3. 2018 shledána jako nedůvodná. Současně vznesenou žádostí o náhradu škody se služební orgán vůbec nezabýval a celou věc označil za vyřízenou. Žalobce proto 30. 3. 2018 podal novou, resp. opakovanou žádost o náhradu škody dle § 112 VP. Služební orgán rozhodující v prvním stupni žádost ze 30. 3. 2018 zamítl rozhodnutím ze 13. 7. 2018, č. j. , spisová značka, . Toto rozhodnutí k odvolání žalobce ministr obrany jakožto odvolací orgán následně rozhodnutím z 29. 4. 2019, č. j. , spisová značka, , změnil tak, že žádosti se vyhovuje. Řízení o žádosti o náhradu škody bylo nepřiměřeně dlouhé. Za rozhodné pro počátek řízení o žádosti považuje žalobce již podání z 21. 3. 2017, kterým dotčený nárok vznesl. Jak prvostupňový, tak odvolací orgán překročily zákonem stanovené lhůty pro vyřízení věci. Kromě průtahů v jednotlivých fázích řízení bylo nepřiměřeně dlouhé i řízení jako celek. V důsledku nepřiměřené délky řízení mu vnikla nemajetková újma spočívající v negativním dopadu na jeho karieru , funkce, . V personálních systémech bylo po celo dobu řízení o žádosti zanesené nesprávné negativní hodnocení jeho služby. To mohlo hrát roli jednak při rozhodování o zkrácení jeho působení na , Anonymizováno, . Dále nesprávné služební hodnocení mohlo mít vliv na rozhodování služebních orgánů o případném služebním zařazení, vyslání ke studiu, prodloužení či neprodloužení služebního poměru apod. K zohlednění všech podstatných okolnosti případu je na místě vzít v potaz též období od konce února 2016, kdy mělo být jeho služební hodnocení za rok 2015 nejpozději zpracováno, do podání z 21. 3. 2017. Žalobce ve smyslu § 14 OdpŠk nejprve uplatnil nárok na přiměřené zadostiučinění ve výši 750 000 Kč přímo u žalované. Ta v dopise ze 30. 10. 2019, č. j. , spisová značka, , uznala pouze nepřiměřenost délky odvolacího řízení o žádosti a za toto pochybení se mu omluvila, ale přiměřené zadostiučinění v penězích mu neposkytla. Omluvu nepovažuje za přiměřené zadostiučinění. Vzhledem k okolnostem případu mu měla žalovaná poskytnout zadostiučinění v penězích. Kromě toho se poskytnutá omluva vztahovala pouze k průtahům v odvolacím řízení, nikoliv řízení jako celku. Omluvu navíc poskytl pouze podřízený osoby, která průtahy zapříčinila. Proto žalobce podal tuto žalobu. V průběhu řízení o žalobě pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu vznesl též nárok na přiměřené zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou samotného kompenzačního řízení.4. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že řízení o žádosti na náhradu škody trvalo 13 měsíců, a to od podání žádosti z 30. 3. 2018 do rozhodnutí ministra z 29. 4. 2019. Naopak nepovažovala za okamžik zahájení řízení doručení podání z 21. 3. 2017. V něm žalobce žádost o náhradu škody podmínil výsledkem řízení o stížnosti na porušení práv. Žádost tedy formuloval jako úkon vázaný na podmínku, jehož vyřízení zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „SŘ“), neumožňuje a takový úkon nemá za následek zahájení řízení. Uznává nepřiměřenost délky řízení o žádosti, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu za přiměřené zadostiučinění považuje omluvu, kterou žalobci již poskytla dopisem ze 30. 10. 2019 v předsoudním stádiu kompenzačního řízení. Věc byla složitá po právní stránce; šlo o specifickou otázku zpracování služebního hodnocení národním nadřízeným , funkce, , jejíž řešení zákon výslovně neupravuje. Délka řízení o žádosti žalobci způsobila jen zanedbatelnou újmu. Nemohla mít vliv na jeho stažení , Anonymizováno, , jelikož k tomu došlo ještě před jeho zahájením. Délka řízení se zásadně netýkala ani jeho majetkových poměrů, jelikož předmětem řízení byly doplatky na platu v zanedbatelné výši.5. Soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl, a to rozsudkem ze 13. 10. 2023, č. j. , spisová značka, (dále jen „Rozsudek-109“), kterým žalobu zcela zamítl. Soud prvního stupně uzavřel, že řízení o žádosti, trvající 13 měsíců od 30. 3. 2018 (nikoliv od 21. 3. 2017, jak tvrdí žalobce) do 29. 4. 2019, bylo nepřiměřeně dlouhé. Vznik nemajetkové újmy žalobce se presumuje, jelikož na správní řízení o žádosti dopadá ustanovení čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a příslušná judikatura a stanoviska Nejvyššího soudu. S ohledem na složitost a povahu věci je však omluva, poskytnutou žalovanou v rámci předsoudního stádia kompenzačního řízení, přiměřené zadostiučiněním ve smyslu § 31a odst. 1 OdpŠk za způsobenou újmu. V tomto hledu proto žalobu nepovažoval za důvodnou. Stejně tak ji za důvodnou nepovažoval ohledně zadostiučinění za délku samotného kompenzačního řízení. Vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, podle kterých, je-li omluva za délku řízení o žádosti poskytnutá v předsoudním stádiu kompenzačního řízení přiměřeným zadostiučiněním, není třeba toto zadostiučinění navyšovat ani ve vztahu ke kompenzačnímu řízení. Kompenzační řízení navíc netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu. V předsoudním stádiu dle § 14 OdpŠk trvalo pouze od 20. 5. 2019 do 30. 10. 2019 a žalovaná tedy nepřekročila 6 měsíční lhůtu stanovenou v § 15 odst. 1 OdpŠk.6. Rozsudek-109 následně odvolací soud usnesením z 15. 4. 2024, č. j. , spisová značka, (dále též jen „Usnesení-133“), zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud souhlasil se závěry soudu prvního stupně stran délky trvání řízení o žádosti, její nepřiměřenosti a presumpce vzniku nemajetkové újmy žalobce. Avšak právní posouzení formy zadostiučinění, které je na místě žalobci poskytnout, nepovažoval za řádně učiněné. Soud prvního stupně totiž závěr o dostatečnosti omluvy jako morální satisfakce za újmu založil pouze na hledisku vyšší složitosti projednávané věci, žádným způsobem však nezhodnotil další zákonná kritéria pro volbu přiměřeného zadostiučinění dle § 31a odst. 3 OdpŠk.7. Soud prvního stupně věc znovu posoudil a napadeným rozsudkem žalobu opět zcela zamítl. V odůvodnění napadeného rozsudku shrnul procesní stanoviska stran s tím, že mezi nimi zůstalo sporné, jak dlouho trvalo řízení o žádosti o náhradu škody a zda je omluva poskytnutá žalovanou dostatečným zadostiučiněním či je na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích, případně v jaké výši. Dále byl sporným též nárok na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení. Jinak byl průběh událostí popsaný žalobcem v žalobě mezi účastníky považoval za nesporný.8. Na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce jakožto , funkce, byl 20. 6. 2016 obeznámen s jeho služebním hodnocením za rok 2015. Proti němu podal námitky, s nimiž se žalovaná nevypořádala, toliko 1. 7. 2016 žalobce informovala, že setrvává na původním stanovisku. Žalobce proto 21. 3. 2017 podal stížnost, a to konkrétně označenou jako „Stížnost na porušení práv v souvislosti se služebním hodnocením za rok 2015 a žádost o nápravu, resp. náhradu škody“, přičemž v závěru daného podání uvedl, že „pokud nebude možné mým požadavkům v rámci odstranění nedostatků při řešení stížnosti vyhovět, žádám o náhradu škody…“ Žalovaná vyřídila stížnost vyrozuměním z 28. 3. 2018, a to jako nedůvodnou. K tomu dodala, že k zahájení řízení o žádosti, resp. žalobcově podmíněné žádosti o náhradu škody nedošlo, neboť svou podmíněností nesplňuje příslušné náležitosti.