15 Co 60/2025-54 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 52 685 Kč s úrokem z prodlení ve výši 14,75 % p.a. od 27. 04. 2024 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). Žalobce se zaplacení uvedené částky domáhal z titulu zadostiučinění za nemateriální újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřeně dlouho trvajícím dědickém řízení, vedeném u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále také jen „dědické řízení“ nebo „namítané řízení“). V rámci namítaného řízení byla projednána pozůstalost po zůstaviteli , jméno FO, , zemřelém dne , datum, , který byl dlužníkem žalobce.2. Soud prvního stupně konstatoval, že již z žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce nebyl účastníkem dědického řízení, jehož délku označuje za nesprávný úřední postup. Na podkladě uvedené skutečnosti s odkazem na § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) uzavřel, že žalobce není ve věci nositelem věcné aktivní legitimace, neboť nárok na náhradu nemajetkové újmy mohou uplatnit pouze osoby přímo dotčené nesprávným úředním postupem. Subjekt, který nebyl účastníkem řízení, nemůže být přímo dotčen jeho průběhem, včetně délky řízení. Námitku promlčení vznesenou žalovanou soud prvního stupně posoudil dle § 32 odst. 3 OdpŠk. Uzavřel, že dědické řízení bylo pravomocně ukončeno dne 20. 06. 2023, avšak žaloba byla podána až dne 06. 08. 2024, po marném uplynutí šestiměsíční lhůty prodloužené o dalších 6 měsíců. Shrnul, že i pokud by byl žalobce účastníkem řízení, byl by jeho nárok promlčen, a žalobu proto v celém rozsahu zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 1 o. s. ř., a přiznal žalované plnou náhradu nákladů řízení (ve specifikaci uvedené v rozsudku).3. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně. Zdůraznil, že se žalobou domáhal náhrady škody, neboť mu byla způsobena nemajetková újma v důsledku nesprávného úředního postupu – nepřiměřené délky dědického řízení. Uvedl, že za zůstavitelem , jméno FO, měl pohledávku ve výši 301 475 Kč s příslušenstvím. V probíhajícím exekučním řízení se vyčkávalo na výsledek dědického řízení, které bylo zahájeno 30. 10. 2019 a bylo ukončeno 08. 07. 2023 (resp. 20.06.2023 - pozn. odvol. soudu). Žalobce soudní komisařku opakovaně urgoval. Žalobci byla nesprávným úředním postupem (nepřiměřenou délkou řízení) způsobena škoda, když došlo k poklesu hodnoty pohledávky v důsledku inflace. K otázce promlčení nároku žalobce uvedl, že se o jeho skončení dozvěděl až dne 14.08.2023, kdy jej o této skutečnosti vyrozuměl soudní exekutor. Šesti měsíční lhůta začala žalobci běžet až 15.08.2023. Dne 26.10.2023 uplatnil u žalované žádost o náhradu škody, čímž přestala běžet promlčecí doba. Dne 19.04.2024 bylo žalobci doručeno stanovisko žalované, a od tohoto data opět počal běh promlčecí doby. Žaloba byla podána 06.08.2024. Celkem uběhlo 5 měsíců a 29 dní, žaloba byla podána včas. K závěru o nedostatku aktivní legitimace namítl, že ust. § 13 odst. 2 OdpŠk nehovoří o podmínce být účastníkem řízení. Žalobce argumentuje ust. § 7 odst. 1 OdpŠk, kde zákonodárce jasně uvádí, že právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím mají pouze účastníci řízení, což neplatí u nesprávného úředního postupu. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.4. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného. Skutečnost, že se žalobce o skončení řízení dozvěděl až 14.08.2023 je irelevantní. Promlčecí doba se vzhledem k uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy vzniklé v důsledku nepřiměřené doby řízení počítá ode dne skončení řízení, nárok žalobce je promlčen. Setrvala na námitce nedostatku aktivní legitimace žalobce.5. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.6. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně. Pro rozhodnutí v této věci je rozhodné, jaký nárok učinil žalobce předmětem svých žalobních tvrzení. Sám žalobce i v úvodu svého odvolání zopakoval, že požaduje nemajetkovou újmu, která mu vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu, nepřiměřené délky dědického řízení. Závěr soudu prvního stupně, o nedostatek věcné aktivní legitimace žalobce v situaci, kdy žalobce nebyl účastníkem namítaného řízení, je proto správný. Ve věci nedošlo ani k žádné situaci předvídané ust. § 112 nebo § 117 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. Odvolací námitky žalobce proto nemohou správnost závěrů rozhodnutí soudu prvního stupně zvrátit. Odvolací soud současně konstatuje, že žalobce v rámci své odvolací argumentace uplatňuje zcela nová tvrzení, resp. jiný nárok (ohledně ztráty hodnoty pohledávky za zůstavitelem), který by vyžadoval postup změnou žaloby (§ 95 o. s. ř.), což však není v rámci odvolacího řízení přípustné (§ 216 odst. 2 o. s. ř.).7. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Dle odst. 2 cit. zákonného ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.8. Odvolací námitka žalobce, že ust. § 13 odst. 2 OdpŠk nehovoří ničeho o podmínce být účastníkem namítaného řízení, kterou si soud prvního stupně, v rozporu s textem zákona, domýšlí, není dle odvolacího soudu důvodná. Je nutno zdůraznit, jaký nárok žalobce učinil předmětem řízení. Jak již bylo opakovaně zmíněno, žalobce se domáhá nemajetkové újmy z nepřiměřené délky řízení dle § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk.9. K závěru, podle něhož nemajetková újma z nepřiměřené délky řízení může vzniknout jedině účastníkovi řízení (popř. osobě na řízení zúčastněné, rozhoduje-li se přímo o jejich právech či povinnostech, kupř. znalci ve fázi řízení o přiznání znalečného, apod.) se Nejvyšší soud znovu a opakovaně přihlásil i v mnohých dalších rozhodnutích, namátkou lze připomenout rozsudek ze dne 4. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2019, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011, nebo rozsudek ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, který byl uveřejněn pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (na něj přitom poukazuje i dovolatel, leč si jej nesprávně vykládá). V posledně zmíněném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právo na zadostiučinění nemajetkové újmy nesvědčí ani vedlejšímu účastníkovi, neboť jím pociťovaná újma je toliko zprostředkována újmou (hlavního) účastníka, jehož vedlejší intervenient podporuje. Takto vnímaná zřetelná absence příčinné souvislosti (rozuměj mezi újmou vedlejšího účastníka a nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení) je pak důvodem, proč nositelem uvedeného nároku nemohou být vedlejší účastníci. Tím méně [prostřednictvím argumentu logického výkladu a fortiori, konkrétně a maiore ad minus] jím mohou být tzv. třetí osoby, které se řízení přímo neúčastní (v odborné literatuře shodně Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2017, komentář k § 31a, body 118-121)(viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 02.10.2023, pod č.j. 30 Cdo 3039/2023-104).10. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění má být odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty v jeho právním postavení, tedy v tom, jakým výsledkem skončí spor, v němž mohou pro účastníka být „v sázce“ důležité hodnoty či citlivé záležitosti (srov. BIČÁK, Vít. § 31a [Zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 313–314, marg. č. 76.).11. Dle odvolacího soudu lze vazbu žalobcem uplatněného nároku na účastenství v namítaném řízení, vyčíst i ze závěru, že „měřítkem správnosti úředního postupu z hlediska včasnosti rozhodnutí bude splnění zásady rychlosti soudního řízení, která zakládá významné právo účastníka, aby jeho věc byla soudem projednána a bylo o ní rozhodnuto bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě“ (viz VOJTEK, Petr. § 13 [Nesprávný úřední postup státu]. In: VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 149–150, marg. č. 8.). Současně lze použít východiska zakotvená ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13.04.2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. O