17 Co 74/2025-78 — Městský soud v Praze

1. Soud I. stupně uvedeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 99 670 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku I. Výrokem II. zamítl žalobu v rozsahu částky 71 977,67 Kč s příslušenstvím specifikovaným v tomto výroku. O nákladech řízení rozhodl výrokem III. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení uvedené částky z titulu nesplaceného spotřebitelského úvěru s tím, že žalovaná částka sestává z nedoplaceného úvěru 111 647,67 Kč a smluvní pokuty 60 000 Kč.3. Žalovaný se ve věci nevyjádřil a v průběhu celého řízení zůstal nečinný.4. Soud I. stupně dovodil že je dána pravomoc českých soudů (podle § 6 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb. o mezinárodním právu soukromém) a věc podléhá českému právnímu řádu, i když je žalovaný občanem , stát, (dle dohody účastníků o rozhodném právu obsažené ve všeobecných obchodních podmínkách).5. Provedeným dokazováním zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, .) byla dne 11.5.2021 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru, a to na částku 120 000 Kč. Jeho splácení bylo sjednáno v měsíčních splátkách s úrokem 10,99 %. Žalovaný na úvěr uhradil celkem 20 330 Kč. V důsledku jeho prodlení se splátkami došlo k zesplatnění celého zbytku nesplaceného úvěru ke dni 3.2.2023. Pohledávka byla postoupena na žalobkyni. Úvěruschopnost žalovaného byla posouzena na základě nahlédnutí do databází NRKI, BRKI, registru SOLUS, insolvenčního rejstříku, nahlédnutím do centrální evidence exekucí. Byly zjištěny příjmy žalovaného ve výši 24 520 Kč (dle 3 výpisů z účtu žalovaného). Výdaje ve výši 18 476 Kč (1 890 Kč splátka úvěru a 16 586 Kč ostatní výdaje, tj. strava, bydlení, ošacení, hygiena apod.). Tento údaj byl dovozen ze sdělení žalovaného s ověřením dat ze statistických údajů databáze Českého statistického úřadu a z výpisů z účtu žalovaného za dobu od února do dubna 2021.6. Soud I. stupně věc po právní stránce posoudil dle § 2395, § 2397, § 2399, § 588, 2991 odst. 1, 2 o.z. a dále dle zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění do 28.5.2022 (dále také jen zákon). Poté dospěl k závěru, že žalobkyně porušila své předsmluvní povinnosti a řádně neposoudila úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Neověřila si, zda má žalovaný závazky po splatnosti, když vycházela především z jím uváděných údajů a nezabývala se skutečně ověřitelnými příjmy a výdaji žalovaného se zaměřením na schopnost splácet úvěr. Posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou dle § 87odst. 1 zákona s tím, že žalobkyni náleží z titulu bezdůvodného obohacení jen jistina po odečtení již zaplacené částky, tj. 99 670 Kč (120 000 Kč – 20 330 Kč). U lhůty pro vrácení jistiny vycházel z možností žalovaného. S přihlédnutím ke splatnosti úvěru dospěl k závěru, že bylo v možnostech žalovaného zbytek jistiny zaplatit do 30.11.2024, tj. 3 roky a 6 měsíců od poskytnutí úvěru, tj. 2 857 Kč měsíčně.7. Žalobě proto vyhověl co do částky 99 670 Kč s úrokem z prodlení od 1.12.2024 do zaplacení a ve zbytku žalobu zamítl. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o.s.ř., žádnému z účastníků je nepřiznal s odůvodněním, že procesně úspěšnější v této věci byl žalovaný, jemuž však žádné náklady nevznikly.8. Proti rozsudku, jeho zamítavému výroku II., podala žalobkyně odvolání. Soudu vytýkala neúplné zjištění skutkového stavu a významné porušení zásad volného hodnocení důkazů. Odmítla názor soudu o tom, že příjmovou a výdajovou stránku spotřebitele je třeba zkoumat a ověřit prostřednictvím příjmových a výdajových dokladů. Upozornila na to, že dostatečný je výpis z účtu, v němž se odráží i případné splátky dalších dluhů. V tomto směru odkázala na řadu soudních rozhodnutí, ale i na komentářovou literaturu. Zdůraznila, že pokud jde o ověřování solventnosti spotřebitelů pomocí informací ČSÚ, jedná se o všeobecně akceptovanou metodu uznávanou soudy i akademickou obcí. Závěrem setrvala na tom, že jí provedené posouzení úvěruschopnosti žalovaného je řádné. Navrhla změnu rozsudku tak, že bude jejímu nároku plně vyhověno.9. Odvolací soud přezkoumal z podnětu odvolání žalobkyně rozsudek soudu I. stupně a řízení, které předcházelo jeho vydání, podle § 212 a § 212a o.s.ř., postupem podle § 214 odst. 1 o.s.ř., a po zopakování dokazování výpisy z účtu žalovaného za období 2-4/2021 a protokolem o prověření úvěruschopnosti klienta při schvalování žádosti o úvěr ze dne 17.10.2024, dospěl k závěru, že odvolání není opodstatněné.10. Soud I. stupně zjistil spolehlivě a úplně skutkový stav věci. Odůvodnění jeho rozsudku je výstižné, důkazy soud hodnotil postupem podle § 132 o.s.ř. a vyvodil z nich zcela správný skutkový závěr. Odvolací soud s jeho závěry souhlasí a pro stručnost na ně odkazuje.11. Z dokazování, které odvolací soud zopakoval, je zřejmé, že výpisy z účtu žalovaného nesvědčí o tom, že se jedná o bonitního klienta, kterému jeho finanční poměry umožní hradit úvěr ve výši 120 000 Kč tak jak byl sjednán. Na každém z uvedených výpisů je přijatá částka 24 500 Kč označená jako mzda a v 3-4/2021 hotovostní vklad přes bankomat 12 000 Kč, 13 700 Kč. Navíc je zřejmé, že v 2/2021 odešlo z jeho účtu 34 696 Kč a přišlo 59 720 Kč; v 3/2021 odešlo z jeho účtu 52 778 Kč a bylo přijato 36 520 Kč; a v 4/2021 přišlo na účet 24 520 Kč a odešlo 24 031 Kč. Z toho plyne, že žalovanému na účtu v podstatě žádné finanční prostředky na splácení úvěru nezbývaly a pokud by nebylo hotovostních vkladů, o nichž se neví z jakých zdrojů pochází, ocital by se v mínusu. Sama žalobkyně dle svého sdělení ověřila z databáze ČSÚ o průměrných výdajích obyvatelstva, že průměrná spotřeba domácnosti v roce 2021 činila statisticky částku 13 253 Kč, zatímco u žalovaného tato částka vychází na 18 476 Kč včetně splátky úvěru. Rovněž protokol o prověření úvěruschopnosti je značně obecný s odkazem na jednotlivé databáze a údaje žalovaného, z nichž mimo jiné vyplývá, že žalovanému po zaplacení splátky úvěru a základních potřeb zbývá v průměru 6 000 Kč měsíčně, jde však o teoreticky vypočtenou částku, která nemá oporu ve výpisech z účtu.12. Jak bylo uvedeno na projednávanou věc dopadá zákon o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb. ve znění do 28.5.2022 a dále § 2395 a násl. o.z.13. Z § 86 zákona vyplývá, že poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy o úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo z jiných zdrojů. Úvěr je poskytnut jen tehdy, pokud z výsledku posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Tato úprava má odraz i ve stávající judikatuře viz např. rozsudky NS sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo 33 Cdo 3675/2021.14. Ustanovení § 87 zákona potom upravuje důsledky porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Stanoví, že pokud je úvěr poskytnut v rozporu s § 86, je smlouva o úvěru neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti a je povinen vrátit poskytnutou jistinu úvěru v době přiměřené jeho možnostem, a to na základě ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 2991 odst. 1 a 2 o.z.). K tomu je třeba doplnit, že s odkazem na citovanou judikaturu posuzuje soud případnou neplatnost smlouvy z tohoto pohledu z úřední povinnosti, tj. i když námitka její neplatnosti není vznesena.15. Soud I. stupně se zcela správně zabýval i lhůtou k plnění bezdůvodného obohacení v návaznosti na § 87 zákona, když ji stanovil do konce měsíce listopadu 2024, a proto úrok z prodlení určil v zákonné výši od 1.12.2024.16. S přihlédnutím k výše uvedeným skutečnostem odvolací soud dospěl k tomu, že závěry soudu I. stupně o tom, že žalobkyně nedostatečně posoudila úvěruschopnost žalovaného, že smlouva o úvěru je absolutně neplatná a žalobkyni náleží pouze vydání bezdůvodného obohacení s úrokem z prodlení, jsou správné, rozsudek soudu I. stupně proto v napadeném zamítavém výroku II. i výroku o nákladech řízení III. jak věcně správný potvrdil podle ust. § 219 o.s.ř.17. Výrok o nákladech odvolacího řízení byl učiněn dle § 224 odst. 1 o.s.ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o.s.ř., za situace, kdy procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly.