18 Co 513/2024-72 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem, ve spojení s doplňujícím rozsudkem, nalézací soud zamítl žalobu s návrhem na zaplacení částky 121.992 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 300 Kč (výrok II.).2. Takto soud rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení žalované částky s tím odůvodněním, že dne 12. 4. 2022 podal u žalované žádost o informace pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“), když zákonem předepsaná lhůta uplynula dne 28. 4. 2022. Žalovaná poskytla informaci až dne 17. 4. 2024. Za 736 dnů trvajících průtahů žalobce žádal zadostiučinění v celkové výši 129.780 Kč (180 Kč/den průtahů). S ohledem na částečné plnění žalovanou se žalobce v žalobě nadále domáhal částky 121.992 Kč s příslušenstvím.3. Průběh posuzovaného řízení byl mezi účastníky nesporný, stejně jako skutečnost, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 20. 4. 2024, když žalovaná v rámci předběžného projednání přiznala dne 5. 6. 2024 žalobci finanční odškodnění ve výši 7.788 Kč.4. Zjištěný skutkový stav nalézací soud posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), jehož konkrétní ustanovení citoval. Následně nalézací soud dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno dne 12. 4. 2022 podáním žádosti o informaci, a trvalo do 17. 4. 2024, kdy byla informace žalobci poskytnuta, tj. celkem 736 dní. Dále dospěl k závěru, že posuzované řízení nebylo skutkově, právně ani procesně složité, jednalo se o žádost o informace podle zákona č. 106/1999 Sb. Věc byla opakovaně řešena druhým stupněm při rozhodování o rozkladu. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému orgánu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná. Žalobce se na délce řízení svým postupem ve smyslu obstrukčním nepodílel. V posuzovaném řízení nalézací soud opakovaně shledal průtahy, a to především v období od 2. 6. 2022, kdy byl žalobcem podán rozklad, do vydání rozhodnutí žalované dne 21. 2. 2023, byť přihlédl k tomu, že se dne 18. 5. 2023 konala rozkladová komise. Význam řízení pro žalobce nalézací soud shledal nepatrným. Soud zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává, oproti řízením typu: opatrovnických sporů, pracovně právních sporů, věci osobního stavu, věci sociálního zabezpečení, trestní věci a věci týkající se zdraví nebo života, zvýšený význam. V řízení o poskytnutí informace se význam jeho předmětu pro poškozeného ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk odvíjí od toho, jak významná je požadovaná informace v době podání žádosti o její poskytnutí (popřípadě v průběhu řízení o její poskytnutí) pro žadatele. Význam předmětu řízení o poskytnutí informací se zásadně liší v okamžiku, kdy žadatel potřebuje konkrétní informaci pro realizaci svého práva (např. žalobce v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, jež neskončilo odsouzením, se domáhá u konkrétního soudu poskytnutí soudních rozhodnutí vydaných ohledně téhož nároku v jiných věcech, aby mohl odůvodnit jím požadovanou výši přiměřeného zadostiučinění) a v okamžiku, kdy žádostí o poskytnutí informace realizuje spíše svůj zájem bez toho, aby bylo zjevné, k čemu konkrétně žadatel informaci potřebuje. Právě zjevnost reálné potřeby informaci získat by měla vést příslušný orgán k tomu, aby ji poskytl plně a bez prodlení. O standardním či dokonce zvýšeném významu předmětu posuzovaného řízení, a tím i případném poskytnutí zadostiučinění v penězích, lze proto uvažovat pouze v případě, kdy žadatel potřebuje naléhavě a nutně informace získat pro následnou (nikoli časově vzdálenou) realizaci konkrétních práv, přičemž se význam předmětu posuzovaného řízení může lišit v čase. Jde-li o situaci, kdy žalobce informaci k realizaci konkrétního subjektivního práva bezprostředně nepotřebuje, bude možné uvažovat o tom, že význam posuzovaného řízení bude snížený, případně nepatrný (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2023, sp. zn. 30 Cdo 760/2022). Soud I. stupně dospěl k závěru, že požadovaná rozhodnutí se žalobce osobně nijak netýkala a význam požadované informace byl pro něj toliko zprostředkovaný. Žalobce význam řízení odvozoval toliko od množství vloženého času a úsilí o poskytnutí informace, zejména v podobě opravných prostředků. Nicméně podávání opravných prostředků je právem účastníka řízení, které zákon předpokládá a nelze při jeho využití automaticky hovořit o zvýšeném významu. Soud I. stupně dospěl k závěru, že není namístě poskytnout žalobci relutární zadostiučinění, když konstatování porušení práva shledal dostatečným prostředkem satisfakce, neboť význam řízení shledal jako nepatrný. Pokud tedy žalovaná poskytla žalobci finanční zadostiučinění, poskytla žalobci více, než by mu přiznal soud, pročež soud žalobu jako nedůvodnou zamítl, i s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011.5. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání. Nalézacímu soudu vytkl nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, neboť má za to, že byl ve sporu úspěšný, když soud I. stupně konstatoval porušení práva, avšak toto konstatování se nepromítlo do výroku rozsudku. Rozhodnutí o nákladech řízení je v rozporu s principy spravedlnosti s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1505/08 ze dne 11. 5. 2010, který připouští přiznání plné náhrady nákladů řízení i v případě, že rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu. Dále namítá, že soud I. stupně neuvedl, na základě jakých konkrétních skutečností individuálně posoudil význam žádaných informací pro žalobce a jím citovaná judikatura je nepřiléhavá. Dovozuje, že v případě že jsou žádány listiny (rozhodnutí povinného subjektu a kasační stížnost), jde o to, že jejich konkrétní obsah z podstaty věci nemůže být žadateli znám před jejich získáním. Žadatel může mít důvodně za to, že jejich obsah je pro něj důležitý, a to minimálně do doby, nežli zjistí, co konkrétně obsahují. Po celou dobu je pociťována minimálně stejná újma zvyšující se od podání žádosti do okamžiku jejich poskytnutí, a počtu opravných prostředků. Skutečná důležitost pro žadatele se vyjeví teprve po seznámení s obsahem žádaných listin. Žádané listiny (rozhodnutí a kasační stížnost) obsahují informace, u kterých předem nelze stanovit, zda a v jaké míře budou pro žadatele významné. Má za to, že nalézací soud nepřihlédl ke skutečnosti, že jde o žádost o informace, u které žalovaná neprokázala snížený nebo dokonce nepatrný význam pro poškozeného. Vytkl soudu, že se na žádost o informace nezaměřil z hlediska užitečnosti obsahu žádaných písemností pro žalobce. Jinak řečeno, soud nezvážil skutečnost, že obsah požadovaných písemností, které se samy o sobě žalobce nijak netýkají, neznamená, že nemohou obsahovat pro žalobce významné informace. Nalézací soud se nezabýval ani tím, že žádost byla učiněna na základě předpokladu, že se v žádaných písemnostech nacházejí pro žadatele užitečné informace. Soud nesprávně posoudil skutečnosti, že množství času a úsilí, které bylo věnováno získání uvedených písemností, odpovídalo předpokládanému významu jejich obsahu pro žalobce. Dále soudu vytkl, že nepřihlédl k nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 570/20 ze dne 14. 10. 2020, ve kterém je uvedeno, že bez ohledu na počet opravných prostředků se z ústavněprávního hlediska jedná o jediné řízení od okamžiku podání žádosti až do okamžiku poskytnutí informace. Z uvedeného nálezu vyplývá, že za průtahy je třeba považovat celé řízení po marném projití zákonné lhůty do poskytnutí informace. Rovněž tak soud nevzal do úvahy, že povinný subjekt se musí řídit především zákonnou lhůtou, nikoli svým uvážením, kdy informaci poskytne. Navíc v případě, že žalovaná neuvedla a nedoložila důkazy o nízkém významu žádané informace pro žalobce, není soud oprávněn aktivisticky sám dovozovat a zjišťovat tyto skutečnosti. Odvolacímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě zcela vyhoví nebo jej zruší a vrátí soudu I. stupně k dalšímu řízení.6. Žalobce podal odvolání i do doplňujícího rozsudku, ve kterém namítá, že soud nesprávně posoudil skutkový stav i právní otázky, čímž porušil jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. Soud I. stupně opomenul uvést konstatování porušení práva ve výroku rozsudku, ačkoliv podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 30 Cdo 2116/2021) je takové konstatování nezbytné v případech, kdy není přiznáno finanční zadostiučinění. Nalézací soud se spokojil s pouhým konstatováním v odůvodnění, čímž zcela pominul jeho