19 Co 66/2025-91 — Městský soud v Praze

1. Shora označeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že pozemek parc. č. , číslo, , jehož součástí je budova č. p. , číslo, , a pozemek parc. č. , číslo, , vše v k. ú. , adresa, , obec , adresa, , náleží do společného jmění manželů žalobkyně a , jméno FO, , narozeného , datum, , bytem , adresa, (výrok I.), a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 92 202 Kč (výrok II.).2. Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala shora popsaného určení s tím, že manžel žalobkyně převedl nemovitosti, které jsou součástí společného jmění manželů, na žalovaného bez souhlasu žalobkyně. Žalovaný přitom nebyl v dobré víře, neboť měl vědomost o manželství žalobkyně a , jméno FO, . Žalobkyně uplatnila námitku neplatnosti u žalovaného dopisem ze dne 13. 2. 2024. Naléhavý právní zájem odůvodnila nesouladem skutečného stavu se stavem zápisu v evidenci katastru nemovitostí.3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby s tím, že žaloba byla podána opožděně, a proto namítal promlčení. Navíc žalovanému svědčí ochrana nabyvatele v dobré víře, neboť mu nebylo známo, že žalobkyně a , jméno FO, jsou manželé, a byl ujištěn, že nemovitosti se nacházejí ve výlučném vlastnictví , jméno FO, . Současně tak žalovaný sporoval, že by nemovitosti byly součástí společného jmění manželů žalobkyně a , jméno FO, .4. S ohledem na předmět řízení, kterým je určení, že nemovitosti jsou součástí společného jmění manželů cizí státní příslušnosti, se soud prvního stupně nejprve vypořádal s otázkou pravomoci českých soudů a určením rozhodného práva, přičemž dospěl k záběru, že je dána pravomoc českých soudů, a současně že rozhodným právem je právní řád České republiky. Dále pak se soud prvního stupně v souvislosti s povahou určovací žaloby ve smyslu ustanovení § 80 o. s. ř. zabýval primárně posouzením existence naléhavého právního zájmu a dospěl k závěru, že tento není dán. Dle soudu prvního stupně o splnění podmínek naléhavého právního zájmu lze uvažovat v případě, bude-li předjímaný soudní výrok způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, což předpokládá, že bude závazný pro všechny jeho subjekty. Tak tomu podle soudu prvního stupně může být v dané věci pouze tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v ustanovení § 159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení. Závěrem pak soud prvního stupně dospěl k tomu, že jelikož jde o určení, že nemovitosti tvoří součást společného jmění žalobkyně a jejího manžela s tím, že tento výrok má mít důsledky vážící se k zápisu do katastru nemovitostí, musí být manžel žalobkyně v řízení účasten, ať už na straně žalobkyně nebo na straně žalovaného. Manžel žalobkyně však účastníkem řízení není, a proto žalobkyně nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem.5. Výrok o nákladech řízení odůvodnil soud prvého stupně s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že náhradu nákladů řízení přiznal žalovanému v částce 92 202 Kč včetně DPH; tato částka odpovídá odměně advokáta za 3 úkony právní služby dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „AT“) ve výši 75 300 Kč (za tarifní hodnotu přitom vzal sjednanou kupní cenu nemovitostí podle kupní smlouvy uzavřené mezi manželem žalobkyně a žalovaným dne 9. 1. 2023 ve výši 4 200 000 Kč) a 3 paušálním náhradám hotových výdajů po 300 Kč dle ustanovení § 13 odst. 3 AT.6. Proti tomuto rozsudku v celém jeho rozsahu brojí žalobkyně odvoláním s tím, že se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně nedostatku naléhavého právního zájmu z důvodu, že manžel žalobkyně není účastníkem řízení, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3745/2009. Současně žalobkyně nesouhlasila s tím, že pokud není manžel žalobkyně účastníkem řízení, nemůže mít rozsudek pro něj zavazující důsledky, přičemž argumentovala tím, že pokud jeden z manželů nabude vlastnické právo k nemovité věci, stává se i bez zapojení druhého manžela nemovitost součástí společného jmění manželů. Rozhodnutí v této věci má dle žalobkyně deklaratorní povahu. Žalobkyně na podporu svých tvrzení odkázala rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4208/2008. Za situace, kdy měl soud prvního stupně za to, že je dán nedostatek naléhavého právního zájmu, byl navíc povinen poskytnout žalobkyni poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř., a to s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3357/2013. Žalobkyně současně namítla procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v neposkytnutí prostoru pro závěrečné návrhy. Závěrem potom odvolacímu soudu navrhla, aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.7. Žalovaný navrhl „zamítnutí“ odvolání a přiznání náhrady nákladů za odvolací řízení s tím, že bylo rozhodnuto v souladu s judikaturou.8. Po zjištění, že odvolání je přípustné (a contrario § 202 o. s. ř.), bylo podáno osobou k tomu oprávněnou (§ 201 o. s. ř.) a včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal odvolací soud ve smyslu ustanovení § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.9. Odvolací soud nejprve ve stručnosti konstatuje, že soud prvního stupně se správně vypořádal s otázkou pravomoci Českých soudů a rozhodného práva, a to v souladu s ustanovením na ustanovení Čl. 37 Smlouvy a mezi Československou socialistickou republikou a , stát, o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, publikované pod č. 95/1983 Sb.10. Dále pak odvolací soud uvádí, že byť se neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně ohledně toho, že neúčast manžela žalobkyně v posuzovaném řízení zakládá nedostatek naléhavého právního zájmu (viz bod 6. odůvodnění napadeného rozhodnutí), přesto je tato neúčast manžela žalobkyně v řízení sama o sobě důvodem pro zamítnutí žaloby, neboť jejím následkem je nedostatek věcné legitimace. Žalobu na určení, že věc je součástí společného jmění, totiž může sice podat kterýkoli z manželů (jak argumentuje – potud správně – žalobkyně), nicméně jde-li o nemovitost podléhající evidenci v katastru nemovitostí, musí být účastníkem řízení i druhý manžel, ať na straně žalující, nebo žalované (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019). Jak správně poznamenal již soud prvního stupně, soudní výrok musí být závazný pro všechny subjekty právního vztahu vymezeného hmotným právem. Tak tomu ovšem může být jen tehdy, jestliže všechny tyto subjekty budou i účastníky příslušného soudního řízení, neboť výrok pravomocného rozsudku, nejde-li o rozsudek o osobním stavu a případy uvedené v § 159a odst. 2 o. s. ř., je závazný jen pro účastníky řízení (§ 159a odst. 1 o. s. ř.).11. Poukaz žalobkyně na to, že měla být poučena o vadě řízení spočívající v nedostatku naléhavého právního zájmu podle ustanovení § 118a o. s. ř., je tak, včetně jí odkazované judikatury, zcela nepřípadný, nakolik tu o nedostatek naléhavého právního zájmu nejde. Ve vztahu k nedostatku věcné legitimace je soudní praxe naopak ustálena v tom, že poučení žalobce o tom, že ve věci může či má být žalovaný další (jiný) žalovaný, není součástí poučovací povinnosti soudu podle ustanovení § 5 o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008); z povahy věci tu nejde o doplnění tvrzení či důkazních návrhů ve smyslu ustanovení § 118a o. s. ř. Nedostatek věcné legitimace, ať už na straně žalující či na straně žalované, pak má za následek zamítnutí žaloby.12. Pro úplnost odvolací soud k žalobkyní odkazovaným rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3745/2009 a sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 konstatuje, že tato rozhodnutí neřešila výslovně otázku účastenství druhého z manželů v řízení, ale toliko aktivní legitimaci jednoho z manželů k samotnému podání určovací žaloby. Komplexní účastenství i ve vztahu k procesnímu postavení druhého z manželů řešil Nejvyšší soud až ve výše citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2614/2008. Na tento rozsudek pak navazuje i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 3914/2019, které rovněž upozorňuje na rozdíl mezi otázkou účastenství druhého z manželů v řízení a aktivní legitimace jednoho z manželů k samotnému podání žaloby, přičemž tyto závěry obstály i před Ústavním soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. II. ÚS 647/20).13. Námitka žalobkyně stran neposkytnutí prostoru k závěrečnému návrhu je sice důvodná v tom směru, že jí před soudem prvního stupně nebylo umožněno využít tohoto procesního práva, nicméně tato skutečnost nemá vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé, a to zejména za situace, kdy byla tato možnost žalobkyni dána v odvolacím řízení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I