20 Co 539/2024-244 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem uznal soud I. stupně žalovanou povinnou zaplatit žalobci 600 000 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu na zaplacení 2 990 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 3 590 000 Kč za dobu od 26. 3. 2022 do 25. 5. 2023 a z částky 2 990 000 Kč od 26. 5. 2023 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 256 031 Kč. Žalobce se jako dědic zůstavitelky , tituly před jménem, , jméno FO, domáhal na žalované zaplacení částky 600 000 Kč s příslušenstvím z titulu zápůjčky a 2 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalobu odůvodnil tím, že žalované byla zůstavitelkou na její účet poukázána dne 26. 5. 2020 částka 561 000 Kč, dne 26. 5. 2020 částka 429 000 Kč, dne 2.6.2020 částka 600 000 Kč, dne 3. 6. 2020 částka 1 000 000 Kč a dne 6. 8. 2020 částka 1 000 000 Kč, aniž by byl (krom poznámky půjčka u částky 600 000 Kč) zřejmý důvod těchto plateb, jež byly zahrnuty do dědictví jako pohledávky zůstavitelky. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že dotyčné platby představovaly odměnu za její dlouholetou práci pro zůstavitelku, s níž měla blízký vztah, a vznesla námitku promlčení nároku.2. Soud I. stupně učinil zjištění, popsaná v odstavcích 4. až 24. rozsudku, a skutkově uzavřel, že zůstavitelka osobně převedla žalované (, funkce, ) dne 26.5.2020 částku 561 000 Kč a částku 429 000 Kč, dne 2. 6. 2020 částku 600 000 Kč, dne 3. 6. 2020 částku 1 000 000 Kč a dne, Anonymizováno, 6. 8. 2020 částku 1 000 000 Kč. V příkazu k úhradě 600 000 Kč bylo jako účel úhrady uvedeno „půjčka“, ostatní platby byly provedeny bez uvedení účelu platby či poznámek. Žalobce jako jediný dědic zůstavitelky vyzval žalovanou ke sdělení právního důvodu plateb a k vrácení bezdůvodného obohacení, zároveň vypověděl smlouvy o zápůjčce, na základě, kterých případně zůstavitelka poskytla žalované předmětné částky. Soud I. stupně s odkazem na § 2991, § 2390, § 2393, § 610, § 619, § 651, § 652 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (o.z.) dovodil promlčení nároku na zaplacení 561 000 Kč, 429 000 Kč a 1 000 000 Kč se závěrem, že promlčecí lhůta počala běžet vždy dnem následujícím po dni, kdy byly peníze žalované poukázány na účet, a uplynula dne 27. 5. 2023, respektive 4. 6. 2023. Žalovanou vznesenou námitku promlčení soud I. stupně neshledal rozpornou s dobrými mravy s poukazem na to, že zákonný institut promlčení je použitelný ve vztahu k jakémukoli právu, které se podle zákona promlčuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 24 Cdo 2475/2021), promlčecí lhůta neskončila v 6 měsících, následujících po potvrzení dědictví, a žalobce měl možnost po dobu více než jednoho roku svůj nárok včas uplatnit v rámci zásady vigilantibus iura scripta sunt. Dovodil dále, že nárok na zaplacení 1 000 000 Kč byl uplatněn v rámci tříleté promlčecí lhůty, která by uplynula až dne 7. 8. 2023, není však důvodný. Konstatoval, že zůstavitelka měla se žalovanou nadstandardní vztah, peníze jí poukázala osobně, jejich převod nebyl označen jako dočasný a nebylo prokázáno, že by je žalované poskytla pouze k dočasnému užití. Dospěl proto k závěru, že je třeba respektovat projevenou vůli zůstavitelky převést prostředky žalované a že s ohledem na konkrétní okolnosti věci a pravděpodobnou vůli zůstavitelky žalovaná prokázala, že k bezdůvodnému obohacení na její straně nedošlo. Žalobce procesní obranu žalované relevantně nevyvrátil a pouhé tvrzení o bezdůvodnosti plateb nemůže vyvolat přenesení důkazního břemene na žalovanou. S tímto odůvodněním soud I. stupně žalobu ohledně částky 2 990 000 Kč s příslušenstvím zamítl. Vyhověl jí s ohledem na zjištěný účel platby co do částky 600 000 Kč s příslušenstvím, u níž shledal prokázanou zápůjčku. Žalobci uložil podle § 142 odst. 2 o.s.ř. povinnost k poměrné náhradě nákladů řízení žalované ve specifikaci, popsané v odstavci 42. rozsudku.3. Proti zamítavému výroku o věci samé a výroku o náhradě nákladů řízení podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že soud I. stupně dospěl k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Zdůraznil, že vyhověl výzvě soudu ve smyslu § 118a odst. l a 3 o.s.ř. oproti žalované, která výzvě k prokázaní důvodu přijatých plnění nevyhověla a hodnocení důkazní situace soudem I. stupně je překvapivé a rozporné s judikaturou, neboť žalovaná neunesla důkazní břemeno. Soud I. stupně bez dalšího přijal tvrzení žalované, byť je zřejmé, že o důvodech plateb vypovídala nepravdivě buď na policii v roce 2022 anebo následně před soudem, a neprovedl žalobcem navržené důkazy, jimiž chtěl její nepravdivá tvrzení vyvracet. Žalovaná v průběhu času měnila důvody poskytnutých plateb a její soudem I. stupně přijatá argumentace, že pokud není platba označena jako půjčka, není důkaz o tom, že by měla prostředky vracet, je právně nepřilehává. Dále žalobce namítal, že „otázka promlčení nároků je nepřezkoumatelná“, počátek běhu promlčecí lhůty je u různých skutkových podstat bezdůvodného obohacení určován odlišně a je závislý na vědomosti o bezdůvodném obohacení a povinné osobě, k čemuž odkazoval na judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud napadený výrok rozsudku soudu I stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení nebo jej změnil tak, že žalobě v tomto rozsahu vyhoví.4. Žalovaná ve vyjádření k odvolání navrhla potvrzení napadených výroků rozsudku jako věcně správných. Poukázal na důvodně uplatněnou námitku promlčení a zdůraznila, že zůstavitelka předmětné platby provedla dobrovolně, nelze tedy uzavřít, že tak činila bez právního důvodu a je třeba respektovat její pravděpodobnou vůli. Setrvala na tvrzení, že přijaté platby byly mimořádnou odměnu za její práci v ordinaci zůstavitelky, s níž měla blízký vztah, a dovozovala, že v řízení nebyly dány důvody k tomu, aby na ni bylo přeneseno důkazní břemeno.5. Z obsahu odvolání se podávají odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal v intencích § 212 a § 212a napadené výroky rozsudku soudu I. stupně včetně řízení, které mu předcházelo, a odvolání shledal zčásti opodstatněným. Ztotožnil se se závěrem soudu I. stupně, že nárok v rozsahu 1 990 000 Kč je promlčen, přiléhavě argumentovaném v odstavci 38. rozsudku, proti němuž nestaví žalobce v odvolání srozumitelnou argumentační linii. Žalobce se finálně krom částky 600 000 Kč domáhal uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení. V řízení nebyl zjištěn právní důvod plnění zůstavitelky a počátek běhu promlčecí lhůty se tak váže ke dni, následujícímu po připsání každé jednotlivé částky na účet žalované, neboť toho dne mohla věřitelka (zůstavitelka) o její vrácení ve smyslu § 1958 odst. 2 o.z. poprvé požádat. Žalobce nemůže její běh vázat k vlastní vědomosti o nároku (mínil-li tak svůj poukaz na otázku vědomosti), neboť tříletá promlčecí lhůta ve smyslu § 629 odst. 1 o.z. počala běžet původní věřitelce, které je žalobce právním nástupem v předmětném nároku, a i s přihlédnutím k jejímu stavení podle § 651 a § 652 o.z. žalobci před podáním žaloby dne 14.7.2023 marně uplynula. Podle konstantní judikatury lze námitku promlčení posoudit jako rozpornou s dobrými mravy jen výjimečně, jestliže je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby odůvodnily tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 21 Cdo 85/2010 26 Cdo 45/2010, 30 Cdo 4112/2010, 30 Cdo 3825/2011, rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp.zn. I.ÚS 643/04, I.ÚS 2364/11). V daném případě nejsou uvedené podmínky splněny, neboť žalobce měl, jak již vysvětlil soud I. stupně, pro uplatnění svého nároku dostatečný časový prostor. Důvodně uplatněná námitka promlčení brání podle § 609 o.z. přiznání promlčeného nároku, a proto odvolací soud zamítavý výrok rozsudku v rozsahu částky 1 990 000 Kč s příslušenstvím podle § 219 o.s.ř. potvrdil.6. Odvolání je důvodné ohledně nepromlčené částky ve výši l 000 000 Kč s příslušenstvím, poukázané zůstavitelkou žalované dne 6.8.2020, u níž nebyl prokázán právní důvod plnění. Jak výše uvedeno, žalobce krom částky 600 000 Kč žádal všechny ostatní částky z titulu bezdůvodného obohacení žalované. Je konstantním judikatorním závěrem, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tíží důkazní břemeno k prokázání tvrzení o právním důvodu získaného plnění žalovaného (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 32 Cdo 5215/2017, sp.zn. 25 Cdo 246/2001, sp.zn. 28 Cdo 2087/2021). Soud I. stupně také v tomto smyslu žalovanou o její důkazní povinnosti a důkazním břemenu na jednání dne , datum, správně poučil. Žalovaná toto břemeno neunesla, neboť jí označeného svědka (tehdejšího zaměstnance banky) se nep