20 Co 95/2024-104 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem zamítl soud I. stupně žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení 70 001,40 Kč s příslušenstvím a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 300 Kč. Žalobkyně žádala zaplacení uvedené částky z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout z nepřiměřené délky řízení, vedeného u Městského soudu v , místo, pod sp. zn. , spisová značka, , v němž se domáhala zaplacení 29 580 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s obranou, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce.2. Mezi účastníky řízení nebylo sporné, že žalobkyně dne 16.12.2022 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky posuzovaného soudního řízení a že žalovaná jej neshledala důvodným, což žalobkyni sdělila stanoviskem ze dne 3.4.2023. Soud I. stupně dále zjistil z obsahu spisu posuzovaného řízení jeho průběh, podrobně popsaný v odstavci 5. napadeného rozsudku. Žalobkyně podala dne 4.7.2019 proti , právnická osoba, . žalobu o zaplacení 29 580 Kč z titulu bezdůvodného obohacení ze spotřebitelského úvěru, která byla zamítnuta rozsudkem Městského soudu v , místo, ze dne 9.11.2020, potvrzeným k odvolání žalobkyně rozsudkem Krajského soudu v , místo, jako soudu odvolacího ze dne 28.7.2022. Dovolání, podané dne 30.10.2022, vzala žalobkyně dne 6.1.2023 zpět a usnesením ze dne 17.1.2023, které nabylo právní moci dne 24.1.2023, bylo dovolací řízení zastaveno.3. Soud I. stupně věc posoudil podle §§ 1 odst. 1, 13 odst. l, 31a odst. k, 2 a 3 zák. č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (náhradový zákon), judikatury Evropského soudu pro lidská práva (ESLP) a stanoviska Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 206/2010. Zdůraznil, že pro posouzení odpovědnosti státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě, je rozhodující celková délka řízení. Nejedná se o odškodňování a poškozeného za jednotlivé průtahy v řízení a takové průtahy (například nečinnost soudu I. stupně způsobena připojením jiného spisu, délka řízení před Nejvyšším soudem ČR apod.) nemusí vždy znamenat porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat (závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1355/2012). Není proto myslitelné stanovit nějakou abstraktní lhůtu, kterou by bylo možné pokládat za přiměřenou dobu řízení, ale je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu a pro posuzování přiměřenosti délky řízení je třeba vycházet z kritérií, stanovených § 31a odst. 3 náhradového zákona. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 náhradového zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti či záměrným působením ze strany účastníků nebo jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení.4. Soud I. stupně konstatoval, že posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 4.7.2019 do právní moci usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání žalobkyně odmítnuto (správně zastaveno dovolací řízení) dne 24.1.2023, celkem tři roky a 7 měsíců. Ke kritériu postupu orgánů veřejné moci ve smyslu § 31a odst. 3 náhradového zákona soud I. stupně dovodil, že v řízení nedocházelo k průtahům či bezdůvodné nečinnosti soudu a jeho postup směřoval ke skončení věci. Jediný průtah nastal v řízení u odvolacího soudu v době od 8.2.2021 do 9.6.2022 v délce jednoho roku a čtyř měsíců, jehož část však byla zapříčiněna pandemií Covid 19 v souvislosti s omezením konání ústních jednání v důsledku vládních nařízení, což bylo objektivní příčinou nečinnosti soudu. Předmět řízení soud I. stupně zhodnotil jako standardně obtížný po stránce skutkové i právní, věc však byla projednávána na třech stupních soudní soustavy, což se zákonitě promítá do délky řízení nikoliv k tíži žalované. Dovodil dále, že žalobkyně se na délce řízení určitým způsobem podílela, když vyjádření na základě výzvy soudu podala až po pěti měsících. Soudem byl rovněž účastníkům řízení, včetně žalobkyně, dáván prostor (lhůta) k označení důkazních prostředků, na což by správně strany sporu měly reagovat ihned. S odkazem na judikaturu ESLP soud I. stupně konstatoval, že s daným typem řízení (žaloba na plnění) není spojován vyšší význam pro jeho účastníky a význam předmětu posuzovaného řízení, jehož předmětem bylo zaplacení nevysoké finanční částky, pro žalobkyni shledal standardním. Na základě uvedených úvah dospěl soud I. stupně k závěru, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 zákona a jeho délku je při toleranci zaznamenaného průtahu v souladu s judikaturou ESLP třeba hodnotit jako přiměřenou. S tímto odůvodněním žalobu jako neopodstatněnou zamítl a procesně úspěšné žalované přiznal podle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.) náhradu nákladů řízení.5. Proti rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání. Namítla, že délku řízení svým jednáním neovlivnila, neboť písemné vyjádření k výzvě soudu je právem nikoli povinnosti účastníka, a že Nejvyšší soud věc meritorně neřešil. Závěr soudu I. stupně ohledně pandemie Covid 19 označila za nepřezkoumatelný a uvedla, že Krajský soud v , místo, fungoval i v době pandemie, která netrvala po celou dobu odvolacího řízení v předmětné věci. Dovozovala, že k průtahům došlo i v řízení před soudem I. stupně, neboť bylo (stejně jako u odvolacího soudu) konáno více jednání, ačkoliv spor bylo možné rozhodnout na jednom jednání a poukázala na to, že u jiných soudů jsou obdobné věci rozhodovány v řádu jednoho či dvou let. Navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a její žalobě vyhověl. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku.6. Odvolací soud rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 16.5.2024, č.j. , spisová značka, , kterým se ztotožnil se závěry soudu I. stupně. Konstatoval, že v posuzovaném řízení bylo postupováno v přiměřených lhůtách, vyjma období odvolacího řízení, jež však značnou částí spadá do doby nouzového stavu, vyhlášeného z důvodu pandemie nemoci Covid 19. Ten trval kontinuálně od 5.10.2020 do 11.4.2021 a poté od 26.11.2021 do 25.12.2021 (srov. usnesení vlády č.391/2020 Sb., č. 439/2020 Sb., č. 471/2020Sb., č. 521/2020 Sb., č. 593/2020 Sb., č. 21/21 Sb., č. 59/21 Sb., č. 96/21 Sb., č. 146/2021 Sb., č. 434/2021 Sb.) a v jeho rámci byla utlumena i činnost soudů, neboť jak je odvolacímu soudu známo z úřední činnosti, ministerstvo spravedlnosti již na počátku pandemie nemoci Covid 19 vydalo doporučení k omezení konání ústních jednání na jednání nezbytně nutná. Bylo věcí jednotlivých soudů a soudců, jak svou činnost v době pandemie organizovali, pokud však jednali ve smyslu uvedeného doporučení, nelze jim takový postup vytýkat. Po skončení pandemie tak došlo v některých případech k nahromadění soudní agendy a nebylo možné veškerá ústní jednání konat v krátkém časovém úseku. Soudem I. stupně detekovaný „průtah“ tak měl z větší části objektivní příčinu v uvedené virové epidemii a s ní souvisejícími opatřeními a nelze jej označit za nesprávný úřední postup soudu.7. Z podnětu dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5.11.2024, č.j. , spisová značka, uvedený rozsudek odvolacího soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s názorem, že pandemie Covid 19 sama o sobě neospravedlňuje šestnáctiměsícní odstup mezi předložením spisu odvolacímu soudu a nařízení odvolacího jednání a nesouhlasil se závěrem, že prodlevy v této době nelze označit za nesprávný úřední postup soudu. Současně však zmínil, že důsledky celosvětové pandemie mohou být okolnosti, pro níž lze (tím spíše) ojedinělý průtah orgánu veřejné moci tolerovat a zdůraznil, že na závěru o nepřiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení, potažmo na formě či výši případného zadostiučinění, by se měly okolnosti, demonstrativně uvedené v § 31a odst. l náhradového zákona podílet v takovém poměru, jak se projevily na jeho vlastní délce.8. Odvolací soud poté z podnětu podaného odvolání, z něhož lze dovodit odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. e) a g) o.s.ř. opětovně přezkoumal napadený rozsudek v intencích §§ 212 a 212a o.s.ř. Žalobkyně k odvolání doplnila, že odpovědnost za „škodu“ podle § 2 náhradového zákona je objektivní a že nečinnost odvolacího soudu trvala 16 měsíců, což ovlivnilo délku řízení a setrvala na svém odvolacím návrhu. Odvolací soud ani při vázanosti právním názorem dovolacího soudu podle § 226 odst