23 Co 182/2025-181 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 11. 3. 2025 soud I. stupně určil, že pozemek parc. č. , číslo, , o výměře 232 m², zastavěná plocha a nádvoří a pozemek parc. č. , číslo, , o výměře 346 m², zahrada, oba zapsané v katastru nemovitostí na LV č. , číslo, pro katastrální území , adresa, , obec , adresa, , vedeném u Katastrálního úřadu pro , adresa, , Katastrální pracoviště , adresa, , jsou ve vlastnictví žalobkyně (I), žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 2 100 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II). Usnesením ze dne 9. 4. 2025 za využití postupu dle § 166 odst. 1 a 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 písm. a) a § 11 odst. 2 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích uložil soud procesně neúspěšnému žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 5 000 Kč na blíže specifikovaný účet soudu (III).2. Žalobkyně se domáhala určení vlastnictví shora označených pozemků nacházejících se v katastrálním území , adresa, s odůvodněním, že na požadovaném určení má naléhavý právní zájem v situaci, kdy žalovaný je zapsán jako vlastník pozemků v katastru nemovitostí neoprávněně, neboť pro přechod vlastnického práva k předmětným pozemkům z osoby žalobkyně na osobu žalovaného nebyly splněny podmínky stanovené § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, konkrétně nebyla splněna podmínka faktického hospodaření žalovaným s pozemky k datu účinnosti citovaného zákona. Uvedené pozemky jsou součástí původního pozemku č. k. , číslo, v , adresa, zapsaného ve vložce č. , číslo, nazvané „, název, “, když dne, Anonymizováno, 26. 5. 1922 byla mezi , orgán, v Čechách a , orgán, uzavřena Smlouva o stavebním právu, kterou bylo na části uvedeného pozemku zřízeno stavební právo, právo bylo vloženo na pozemek č. k. , číslo, , který byl později rozdělen, mimo jiné i na pozemek č. k. , číslo, , tento byl opětovně rozdělen, a to na pozemky č. k. , číslo, s domem č. p. , číslo, a zahradu č. k. , číslo, ; podle nového číslování se jedná o pozemky p. č. , číslo, s domem č. p. , číslo, a zahradu p. č. , číslo, . Stavební právo k Pozemkům zřízené předmětnou smlouvou bylo zapsáno na dobu 80 let, tj. do 15. 6. 2002. Žalobkyně dovozovala kontinuitu přechodu ze Země české na právní nástupce s odkazem na ustanovení § 9 odst. 2 zákona č. 126/1920, o zřízení župních a okresních úřadů v republice Československé, podle kterého jmění, fondy i závazky Země české přešly do vlastnictví státu, když s ohledem na čl. 4 odst. 4 a čl. 7 ústavního zákona č. 143/1968 Sb., o československé federaci, náleželo vlastnické právo k Pozemkům přímo žalobkyni (respektive České socialistické republice coby jejímu právnímu předchůdci) a nikoliv Československé socialistické republice, když podle zmíněných ustanovení do vlastnictví federace spadal majetek, jenž byl ve státním vlastnictví a který sloužil k zabezpečování jejích úkolů v blíže specifikovaných svěřených oblastech působnosti, zatímco do vlastnictví jednotlivých států spadal ostatní majetek; ke dni účinnosti zákona byly Pozemky evidovány na „Čs. stát – , orgán, , adresa, “.3. Žalobkyně přitom poukazovala na obdobná řízení vedená u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, (ve kterých vystupoval žalovaný jako žalobce), v nichž soud dovodil, že žalovaný s Pozemky ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. fakticky nehospodařil a k přechodu vlastnického práva k Pozemkům z osoby žalobkyně na osobu žalovaného proto nedošlo; rovněž žalobkyně poukazovala na závěry rozhodnutí Městského soudu v , adresa, , č. j. , spisová značka, ve skutkově i právně obdobném sporu vedeném mezi týmiž účastníky v totožném procesním postavení, ve kterém bylo určeno vlastnické právo žalobkyně k blíže specifikovanému pozemku, zatíženému v době nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., stavebním právem, a v němž Městský soud v , adresa, dovodil nesplnění podmínek pro přechod vlastnictví na žalovaného dle § 1 zákona 172/1991 Sb.4. Dle žalovaného s předmětnými Pozemky k datu nabytí účinnosti zákona reálně hospodařil, a to prostřednictvím subjektů oprávněných z výše uvedené smlouvy o stavebním právu (zřízeném zákonem č. 88/1947 Sb.), umožňoval oprávněné osobě z práva stavby nerušený výkon užívacího a požívacího práva k Pozemkům, když tato práva měla trvat do 15. 6. 2002; v tomto směru odkazoval žalovaný i na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. , spisová značka, . Pokud bylo stanoveno podle Smlouvy o stavebním právu pachtovné, toto bylo stanoveno v symbolické výši a žalovaný jej nevybíral. Žalovaný odkazoval i na účel zákona o obcích, kdy nově vznikající právnické osoby měly být vybaveny základním majetkem sloužícím k výkonu jejich působnosti; podmínka hospodaření s majetkem dle žalovaného má být vykládána ve smyslu vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem, která pojem hospodaření nechápala toliko jako výlučné faktické nakládání s majetkem státu, ale též jako soubor práv a povinností; dle žalovaného tak , orgán, hospodařily nejen s majetkem sloužícím přímo k výkonu stanovené působnosti , orgán, , ale i s majetkem (respektive pozemky), které mohly v rámci své působnosti odevzdat do dočasného užívání občanům (například ke zřízení zahrádky), či s pozemky, k nimž bylo zřizováno právo osobního užívání občanům pro výstavbu rodinných domků či rekreačních chat, když právo hospodaření ke všem těmto pozemkům zůstalo v souladu s § 65 zákona 109/1964 Sb., hospodářským zákoníkem, zachováno , orgán, k plnění jejích úkolů (v tomto směru odkazoval žalovaný ve vztahu k pojmu hospodaření i na stanovisko , orgán, č. j. , číslo, , podle kterého pojem „hospodaření“ není totožný s vlastní faktickou správu majetku). Žalovaný rovněž vznesl námitku vydržení, když vlastnické právo žalovaného bylo do katastru zapsáno již v roce 2001, žaloba však byla podána až v roce 2024, v mezidobí žalobkyně svůj právní zájem na Pozemcích žádným způsobem neprojevovala, z toho žalovaný dovozuje, že žalobkyně sama po celou dobu měla zato, že vlastnické právo k pozemkům svědčí žalovanému; případně žalovaný vydržel vlastnické právo mimořádně, kdy s pozemky nakládal s péčí řádného hospodáře (inventarizace pozemků, snaha domoci se vydání bezdůvodného obohacení za užívání Pozemků bez právního důvodu po uplynutí doby sjednaného práva stavby).5. Soud I. stupně po provedeném dokazování blíže specifikovanými listinami po skutkové stránce uzavřel, že mezi , orgán, v Čechách jménem fondu českých zemských statků jako majitele zemského statku v , adresa, , zapsaného ve vložce č. , číslo, desek zemských o , orgán, , a , orgán, byla 27. 5. 1922 uzavřena Smlouva o stavebním právu podle zákona ze dne 26. 4. 1912 č. , číslo, ř. z., a to na dobu 80 let počítaných od doručeni žádosti na vklad stavebního práva příslušnému soudu, ve prospěch , orgán, , a to k části pozemku zemského statku č. k. , číslo, v , adresa, , zapsaného ve vložce č. , číslo, desek zemských; , orgán, se zavázalo hradit dnem 1. 5. 1922 roční stavební činži v částce 1 200 Kč (splatnou čtvrtletně), , orgán, v Čechách si vyhradil právo dnem 1. 2. 1930 zvýšit stavební činži každých 10 let; po vložení stavebního práva sjednaného uvedenou Smlouvou byl zmíněný pozemek (č. k. , číslo, ) rozdělen, mimo jiné i na pozemek č. k. , číslo, , tento byl dále rozdělen na pozemky č. k. , číslo, s domem č. p. , číslo, a zahradu č. k. , číslo, , podle nového číslování se jedná o pozemky p. č. , číslo, s domem č. p. a zahradu p. č. , číslo, ; žalovaný byl přitom jako vlastník pozemku do katastru nemovitostí zapsán na základě Prohlášení o přechodu vlastnického práva k nemovitostem na obec na základě § 1 zákona o obcích, jako předchozí vlastník pozemku byl „Čs. stát – , orgán, , adresa, “.6. Soud I. stupně po právní stránce shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na určení jejího vlastnického práva s ohledem na stav zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, když po citaci ustanovení § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neshledal naplnění všech kumulativních třech podmínek pro přechod vlastnictví Pozemků na žalovaného, přestože byla splněna první podmínka, tj. k datu účinnosti zákona (24. 5. 1991) se věc nacházela ve vlastnictví České republiky, , orgán, před jeho zánikem příslušelo po formální stránce právo hospodaření, když nebyla naplněna třetí podmínka spočívající v reálném hospodaření obce s předmětnými pozemky po zániku , orgán, k datu účinnosti zákona. Ve vztahu k „hospodaření s věcí“ přitom poukázal na výklad zastávaný Nejvyšším soudem ČR v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3823/2008, kdy za hospodaření s věcí podle § 1 odst. 1 zákona 172/1991 Sb., lze považovat i přenechání nemovitosti do nájmu, věc však posuzoval v kontextu jiných obdobných řízení vedených u Obvodního soudu pro , adresa, , zejména ve vztahu k rozhodnutím sp. zn. , spisová značka, a , spisová značka, , ve kterých se soudy rovněž zabývaly problem