23 Co 97/2024-155 — Městský soud v Praze

1. Rozsudkem ze dne 5. 1. 2024, č. j. 12 C 275/2021-96, soud I. stupně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z uvedené částky jdoucím od 29. 11. 2021 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 2 400 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).2. Soud I. stupně takto rozhodl v pořadí druhým rozsudkem o žalobě, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 222 196,36 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti s nezákonným trestním stíháním, dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Trestní stíhání žalobce bylo zahájeno usnesením , bezpečnostní sbor, , ze dne 13. 1. 2017, č. j. , spisová značka, , a bylo následně vedeno u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „trestní řízení“). Následně bylo v trestním řízení rozhodnuto o postoupení věci dle § 222 odst. 2 trestního řádu (dále jen „TrŘ“), tudíž je třeba v souladu s konstantní judikaturou považovat trestní řízení za nezákonné. Žalovanou částku žalobce žádal z titulu nákladů obhajoby, a to dle faktury , tituly před jménem, , jméno FO, za úkony právní služby učiněné od 3. 6. 2015 do 14. 7. 2015 v celkové výši 60 650 Kč, a ve zbývající části za úkony právní služby učiněné od 23. 9. 2015 , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly před jménem, , jméno FO, a , tituly před jménem, , jméno FO, .3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že uplatněný nárok neuznává. Odkázala na odůvodnění usnesení Krajského soudu v , místo, v trestním řízení, z něhož plyne, že k postoupení věci jinému orgánu došlo z důvodu změny právní úpravy, a proto nelze dovodit, že by usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zrušeno pro svou nezákonnost ve smyslu OdpŠk, tudíž není dána odpovědnost státu. Nároky vyplývající z usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 14. 12. 2016, které bylo zrušeno na základě stížnosti usnesením Okresního státního zastupitelství v , adresa, ze dne 4. 1. 2017, jsou již promlčeny.4. Soud I. stupně po provedeném dokazování a na základě nesporných skutečností, jež vzal za svá skutková zjištění, dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu. Dne 14. 12. 2016 bylo vydáno usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti dle § 216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (dále jen „TrZ“), usnesením Okresního státního zastupitelství v , adresa, ze dne 4. 1. 2017 bylo usnesení o zahájení trestního stíhání zrušeno a uloženo policejnímu orgánu, aby ve věci znovu jednal a rozhodl. Dne 13. 1. 2017 bylo vydáno další usnesení o zahájení trestního stíhání žalobce pro shodnou skutkovou podstatu, dne 8. 7. 2020 vydal Okresní soud v , adresa, v pořadí druhý rozsudek, kterým byl mimo jiné žalobce uznán vinným pro nedbalostní trestný čin dle § 217 TrZ a odsouzen k peněžitému trestu 40 000 Kč s náhradním nepodmíněným trestem odnětí svobody na 4 měsíce. Proti tomuto odsuzujícímu rozsudku podal žalobce odvolání, přičemž ohledně žalobce byl usnesením Krajského soudu v , místo, ze dne 10. 12. 2020, č. j. , spisová značka, (dále jen „usnesení KS v , místo, “), rozsudek soudu I. stupně zrušen a rozhodnuto o postoupení dle § 222 odst. 2 TrŘ , správní orgán 2, , kdy z odůvodnění usnesení KS v , místo, vyplývá, že odvolací trestní soud považoval skutkové i právní závěry včetně právní kvalifikace v době, kdy rozhodoval soud I. stupně, za správné, přičemž však po vyhlášení odsuzujícího rozsudku došlo k nabytí účinnosti novely měnící § 138 odst. 1 TrZ, v jehož důsledku skutek spáchaný žalobcem přestal být trestným činem.5. Po právní stránce aplikoval soud I. stupně na daný případ § 1 odst. 1, § 5 písm. a), § 7 odst. 1, § 8 odst. 1 a § 12 odst. 1, 2 OdpŠk s tím, že soud je vázán žalobními tvrzeními žalobce, který tvrzenou škodu odvíjel od usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 13. 1. 2017, když dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR se v obecné rovině nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, posuzuje jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, přičemž se jedná o objektivní odpovědnost. Soud I. stupně konstatoval, že měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2614/2003). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí, než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dále soud uvedl, že obecně se dle judikatury Nejvyššího soudu ČR za nezákonné rozhodnutí považuje i takové trestní řízení, které skončilo postoupením věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, neboť přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Oproti výše uvedeným závěrům se však v projednávané věci KS v , místo, jakožto odvolací soud ztotožnil jak se skutkovými závěry prvostupňového soudu, tak s jeho závěry právními, přičemž dospěl k závěru, že žalobce se k okamžiku rozhodování prvostupňového soudu (a tudíž i k okamžiku zahájení trestního stíhání) trestného činu dopustil. K postoupení věci jinému orgánu s tím, že skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, došlo jen z toho důvodu, že v mezidobí (dva měsíce před vyhlášením usnesení odvolacího soudu) nabyla účinnosti novela TrZ měnící § 138 odst. 1 TrZ týkající se výše škod. Právě z toho důvodu skutek, jehož se žalobce dle rozhodnutí trestních soudů dopustil, přestal být trestným činem. Z usnesení KS v , místo, tedy nikterak neplyne nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, a proto soud I. stupně neshledal naplnění předpokladu nezákonného rozhodnutí s tím, že soudu I. stupně nepřísluší, aby sám posuzoval zákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, naopak je vázán závěry usnesení KS v , místo, , jímž trestní řízení skončilo. Soud I. stupně neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že se proti usnesení o postoupení věci jinému orgánu nemohl bránit opravnými prostředky, neboť dle zásady vigilantibus iura scripta sunt je na osobě, která se cítí být rozhodnutím vydaným orgánem veřejné moci dotčena na svých právech, aby se proti takovému rozhodnutí bránila prostřednictvím opravných prostředků, přičemž v případě rozhodnutí, u nichž zákonodárce dospěje k závěru, že jejich přezkum v opravném prostředku není důvodný, by bylo proti smyslu zákonné úpravy, aby tato rozhodnutí byla přezkoumávána v řízení odškodňovacím. Nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání nelze spatřovat ani v namítaném překvalifikování na trestný čin s nižší trestní sazbou. Soud I. stupně tak shledal žalobu nedůvodnou. O nákladech řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 o. s. ř.6. Proti rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání dle § 205 odst. 2 písm. b) až g) o. s. ř. Nesouhlasí s neexistencí předpokladu nezákonného rozhodnutí, když takový právní závěr je ryze formalistický. Každý nárok na náhradu škody způsobený nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je nutné posuzovat komplexně, při zohlednění jedinečností každého případu. V daném případě se nelze spokojit s dílčím závěrem o novelizaci TrZ po zahájení trestního stíhání a zcela rezignovat na komplexní posouzení několik let trvajícího trestního řízení a jeho výsledků, např. opakovaná změna právní kvalifikace, významné zredukování skutku v průběhu řízení, když takový postup hraničí s odepřením spravedlnosti. Dle žalobce při objektivním posouzení trestního spisu je nutné dospět k závěru, že na straně žalobce nebyly naplněny předpoklady trestněprávní odpovědnosti (objekt, objektivní stránka, subjekt, subjektivní stránka) a z materiálního hlediska bylo usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. V případě postupu trestního soudu ve smyslu § 222 TrŘ je obžalovaný zbaven jakékoli možnosti proti takovému postupu brojit či jej zvrátit a domáhat se vydání zprošťujícího výroku. Žalobce v tomto směru citoval judikaturu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1774/08 a III. ÚS 847/23 i rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3485/2013. Žalobce je přesvědčen, že po objektivním posouzení trestního spisu je nutné dospět k závěru, že z materiálního hlediska bylo usnesení o zahájení trestního stíhání nezákonné. Do dnešního dne pak nebyla vina žalobce vyslovena ani rozhodnutím správního orgánu a na žalobce je třeba pohlížet jako na bezúhonného, proto ve světle principu presumpce neviny je závěr soudu I. stupně, že nebýt novelizace TrZ, došlo by k odsouzení žalobce, ryze spekulativní. V řízení o odpovědnosti státu za škodu je