25 Co 130/2025-83 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 244 757,07 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Výrokem II soud žalobu co do zaplacení do částky 63 703,90 Kč s kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 7 455,78 Kč, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 308 460,97 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení, se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 298 232,10 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení a se smluvním úrokem ve výši 12,99 % ročně z částky 6 671,80 Kč od 2. 3. 2024 do zaplacení zamítl. Výrokem III obvodní soud uložil žalovanému zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 31 924,88 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobkyně.2. Takto rozhodl o návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu doručeném soudu dne 23. 8. 2024, kterým se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení v záhlaví uvedené částky z titulu smlouvy o úvěru, kterou uzavřeli dne 18. 9. 2022 společnost , právnická osoba, ., IČO , IČO, , dále jen „právní předchůdkyně žalobkyně“, a žalovaný. Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému spotřebitelský úvěr ve výši 300 000 Kč. Žalovaný splátky neplatil včas a v dohodnuté výši, proto právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 12. 2023 zesplatnila. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 2. 2024 postoupila pohledávku za žalovaným na žalobkyni. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní výzvu žalobkyně ze dne 29. 4. 2024. Dluh žalovaného tvoří: jistina ve výši 304 903,90 Kč (tj. neuhrazený zůstatek úvěru ve výši 298 232,10 Kč a připsané neuhrazené úroky z úvěru ve výši 6 671,80 Kč), úrok z prodlení ve výši 7 455,78 Kč kapitalizovaných ke dni postoupení pohledávky, smluvní úrok z jistiny ve výši 12,99 % ročně od 2. 3. 2024 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 308 460,97 Kč od 2. 3. 2024, Anonymizováno, do zaplacení. Ke zkoumání podmínek úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů poskytnutých žalovaným (je OSVČ, ženatý, žije v nájmu, nemá vyživovací povinnost k další jiné osobě, měsíční příjem má ve výši 26 979 Kč).3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.4. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalovaný jako dlužník uzavřel dne 18. 10. 2022 s právní předchůdkyní žalobkyně jako věřitelem Smlouvu o úvěru, na základě, které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 300 000 Kč a žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky vrátit ve 107měsíčních splátkách po 4 793 Kč. Strany sjednaly úrok ve výši 12,99 % ročně. Rozhodnutím o okamžité splatnosti celkového dluhu zesplatnila právní předchůdkyně žalobkyně úvěr ke dni 30. 12. 2023, na zesplatnění byl žalovaný dopředu upozorněn výzvou ze dne 28. 11. 2023. Dne 27. 2. 2024 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalobkyní uzavřena smlouva o postoupení pohledávek, na základě, níž byla na žalobkyni postoupena pohledávka z předmětné smlouvy o spotřebitelském úvěru. Dopisem ze dne 13. 3. 2024 bylo žalovanému oznámeno postoupení pohledávky. Zástupce žalobkyně vyzval žalovaného k úhradě dluhu dne 29. 4. 2024. Žalovaný uhradil celkem 10 splátek (tj. 55 242,93 Kč). Při ověřování úvěruschopnosti žalovaného byl ke dni 18. 10. 2022 vypracovaný dokument Posouzení úvěruschopnosti klienta, kde právní předchůdkyně žalobkyně uvedla, že prověřila žalovaného v interních a externích databázích (insolvenční rejstřík, CBCB, interní evidence dluhů). Vyšla z údajů, které uvedl žalovaný v žádosti, že platí 5 000 Kč měsíčně za nájem, a vlastním ekonomickým modelem stanovila výdaje žalovaného měsíčně na částky 9 434 Kč. Dále právní předchůdkyně žalobkyně ověřila splátkové zatížení a zjistila, že žalovaný dosud žádné úvěry a zápůjčky nesplácí. Žalovaný uvedl při sjednávání úvěru, že jeho hlavní měsíční příjem jako podnikatele je 26 979 Kč, bydlí v nájmu za částku 5 000 Kč a neplatí výživné a nemá žádné další výdaje. Ve výpisu ze dne 18. 10. 2022 ověřila, že žalovaný uhradil daňovou povinnost ve výši 8 510 Kč. Výši příjmů žalovaného dále právní předchůdkyně žalobkyně ověřila z Přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2021, kdy příjmy byly stanoveny na částku 647 500 Kč a výdaje na částku 388 500 Kč, základ daně činila částka 259 000 Kč.5. Po právní stránce obvodní soud poukázal na ust. § 86 odst. 1, 2 a § 87 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném od 29. 5. 2022 do 31. 12. 2023 (dále též jen „ZSÚ“) a na ust. § 580 odst. 1, § 588 odst. 1, § 1970, § 2991 odst. 2 a § 2993 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“); dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 a sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, na rozsudek Soudního dvora Evropské unie dále jen „SDEU“) ve věci C–679/18, na čl. 8 a 23 Směrnice 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „Směrnice“).6. Obvodní soud následně uzavřel, že úvěruschopnost žalovaného nebyla řádně prověřena. Příjmy žalovaného činily přibližně 25 000 – 27 000 Kč měsíčně, avšak co se týká výdajové stránky právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z vlastních statistických údajů a tvrzení žalovaného, že výše nájmu činí 5 000 Kč měsíčně. Soud je přesvědčen, že žádný ekonomický model nepopíše konkrétní výdaje žalovaného, kdy nemůže brát v úvahu konkrétní výši nájmu nebo konkrétní potřeby žalovaného. Navíc žalobkyní prezentovaná částka celkových měsíčních výdajů ve výši 9 434 Kč, které mají zahrnovat i výdaje na bydlení v , adresa, v roce 2022, není blízko realitě. Těžko lze uvěřit, že by nájemné v , adresa, bylo i ve výši 5 000 Kč měsíčně, jak uvedl žalovaný, i kdyby se nájemné dělilo mezi žalovaného a jeho manželku. Právní předchůdkyně žalobkyně si však nevyžádala nájemní smlouvu, aby si takový údaj ověřila. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla dostatek údajů, aby došla k závěru, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. O tom svědčí i to, že žalovaný uhradil 10 splátek namísto 107 splátek, tedy splácel méně než 10 % sjednané doby. Dle zákona o spotřebitelském úvěru po 28. 5. 2022 takové neprověření způsobuje absolutní neplatnost smlouvy, proto bylo nutno vztah mezi stranami vypořádat dle § 2993 o. z.7. Prvoinstanční soud zejména zdůraznil, že žalobkyni nevzniklo právo na zákonný úrok z prodlení, žalovaný se do prodlení doposud nedostal, neboť splatnost pohledávky žalobkyně nastane až na základě rozhodnutí soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 č. j. 33 Cdo 3675/2021 a rozsudek Městského soudu v , adresa, ze dne 21. 5. 2024 č. j. , spisová značka, ).8. Vzhledem k tomu, že žalovaný uhradil částku ve výši 55 242,93 Kč, činí jeho dluh 244 757,07 Kč (tj. 300 000 – 55 242,93), v tomto rozsahu proto obvodní soud žalobě vyhověl (výrok I) a ve zbytku žalobu zamítl (výrok II).9. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. (výrok III). Žalobkyni, která byla převážně úspěšná (79,35 %), přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 31 924,88 Kč, což představuje 58,7 % (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 79,35 % a úspěchu žalovaného v rozsahu 20,65 %) z jejich celkové výše. Náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku 12 339 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 308 460,97 Kč, tj. 3 x 9 540 Kč za úkon dle v § 11 odst. 1 a. t. (převzetí a příprava zastoupení, žaloba a účast na jednání u soudu dne 3. 2. 2025) a 4 770 Kč za jeden úkon právní služby dle § 11 odst. 2 a. t. (předžalobní výzva) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. a jedné paušální náhrady ve výši 450 Kč dle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025 a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %.10. Proti zamítavému výroku tohoto rozsudku II, a to pouze v rozsahu úroku z prodlení z částky 244 757,07 Kč za dobu od 29. 3. 2024 do zaplacení podala žalobkyně včas přípustné odvolání a navrhla, aby odvolací soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobě vyhoví. Žalobkyně souhlasí s tím, že smlouva je absolutně neplatná z důvodů uvedených obvodním soudem. Dovozovala, že její nárok na úrok z prodlení coby sankci za prodlení se splácením peněžitého dluhu žalovanou vyplývá z § 1970 o.z. a s odkazem na § 1958 odst. 2 o. z. označila za první den prodlení žalovaného 29. 3. 2024 a to na základě výzvy (oznámení o postoupení pohledávky) z 13. 3. 2024. Zdůraznila, že žalovaný měl dostatečný prostor k vrácení poskytnuté jistiny a že v řízení před soudem I. stupně netvrdil ani neprokázal, že by toho nebyl schopen (k tomu žalobkyně odkazovala na rozhodnutí Krajského soudu v , adresa, a Krajského soudu v , adresa, ). Ocitovala judikaturu týkající se procesních břemen účastníků řízení se závěrem, že povinnost tvrdit a prokazovat skutečnosti o možnostech a schopnostech poskytnou jistinu vrátit tíží žalovaného, pro žalobkyni by uvedená procesní povinnost