25 Co 153/2025-77 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 253 472,30 Kč, a to v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (I.), žalobu, co do úroku ve výši 15,4 % ročně z 253 472,36 Kč od 22. 4. 2024 do 20. 5. 2024, úroku ve výši 14,70 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení, úroku ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 21. 5. 2024 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 9 611,32 Kč od 20. 1. 2024 do 21. 4. 2024, zamítl (II.) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 10 140 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 500 Kč, splatných vždy k poslednímu dni každého příslušného měsíce, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku až do úplného zaplacení pod ztrátou výhody splátek (III.).2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobkyně domáhala na žalovaném zaplacení 253 472,30 Kč s příslušenstvím, neboť mezi účastníky byla uzavřena dne 6. 4. 2020 rámcová smlouva č. , číslo, , na podkladě, níž byl žalovanému aktivován běžný účet č. , č. účtu, , přičemž žalovaný dne 3. 3. 2023 uzavřel s žalobkyní dodatek č. 1 k rámcové smlouvě, na jehož základě požádal o poskytnutí úvěru ve výši 300 000 Kč. Tento úvěr mu žalobkyně dne 7. 3. 2023 poskytla a žalovaný se zavázal uhradit jistinu úvěru spolu s úrokem ve výši 15,4 % ročně a splátek pojistného formou pravidelných měsíčních splátek ve výši 8 000 Kč. Žalovaný uhradil splátky v období od, Anonymizováno, 20. 4. 2023 do 20. 1. 2024, na splátku dne 20. 2. 2024 však uhradil pouze 17,03 Kč. Strany si sjednaly právo prohlásit úvěr za okamžitě splatný, pokud se žalovaný, mimo jiné, dostane do prodlení se splácením splátky úvěru či jakéhokoliv jeho peněžního závazku ze smlouvy. Protože žalovaný sjednané splátky úvěru, úroky a poplatky nesplácel řádně a včas, žalobkyně jej na uvedené upozornila, a posléze využila své možnosti a dne 22. 4. 2024 přistoupila k zesplatnění úvěru. Ač žalovaný byl o uvedeném uvědomen dopisem ze dne 22. 4. 2024, ničeho neuhradil. Žalovaná částka tak sestává z nesplacené jistiny ve výši 253 472,36 Kč a nesplaceného smluvního úroku z úvěru kapitalizovaného ve výši 9 601,32 Kč, jež je souhrnem nesplacených smluvních úroků ode dne poslední řádné zaplacené splátky, tj. od dne 20. 1. 2023 do dne předcházejícího dni zesplatnění, tedy do dne 21. 4. 2024. Současně žalobkyně požadovala i zákonný úrok z prodlení a smluvní úrok od 21. 5. 2024 ve výši 14,75 % ročně.3. Žalovaný se v rámci procesního stanoviska k žalobě nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal nečinný, soud prvního stupně proto rozhodoval v jeho nepřítomnosti.4. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně uzavřel, že účastníci dne 6. 4. 2021 uzavřeli rámcovou smlouvu, včetně dodatku č. 1, na podkladě něhož byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 300 000 Kč a dodatku č. 3, na základě něhož byl odebrán produkt k pojištění schopnosti splácet úvěr. Žalovaný měl sjednány splátky úvěru ve výši 8 000 Kč měsíčně k 20. dni v měsíci, v době od 20. 4. 2023 do 20. 1. 2024 je řádně plnil, na splátku dne 20. 2. 2024 však uhradil pouze 17,03 Kč a na jistině mu tak zbývá uhradit 253 472,36 Kč. Soud prvního stupně však vyšel z toho, že žalobkyně neprokázala dostatečné ověření příjmu žalovaného, když povinnost zkoumat úvěruschopnost má individuálně, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací od spotřebitele. Poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť se předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, jakož i narušení rodinných a sociálních vztahů. Zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru, proto stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Pokud nedostojí povinnosti stanovené zákonem, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a vyjde pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, je namístě i v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie pohlížet na danou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako na absolutně neplatnou. Aplikoval tak § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru a dovodil, že žalovaný jako spotřebitel je pro daný případ (absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru) povinen vrátit pouze poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru, a to v době přiměřené jeho možnostem. Uzavřel, že žalovaný se v dané věci obohatil o částku 253 472,36 Kč, neboť v řízení bylo prokázáno, že dílem splátky uhradil a jeho celkové bezdůvodné obohacení představuje částku 253 472,36 Kč. S ohledem na skutečnost, že bezdůvodné obohacení je žalovaný povinen jako spotřebitel vrátit v době odpovídající jeho možnostem, přičemž soud prvního stupně nemohl zjistit jeho aktuální majetkovou situaci, vyšel z toho, že žalovaný nebyl schopen splácet měsíční splátky ve výši 8 000 Kč, jeho průměrný měsíční příjem činil zhruba 32 000 Kč, stanovil žalovanému proto lhůtu k vrácení nesplacené části jistiny ve splátkách, a to po 3 000 Kč měsíčně. Ohledně uvedeného poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, kdy poskytovatel, v daném případě žalobkyně, má nárok toliko na nesplacenou část jistiny úvěru, avšak bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti, a to buď mezi účastníky dohodnuté nebo soudem určené, která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, ale od možností dlužníka. Protože pak účastníci řízení se na splatnosti nedohodli, stanovil splatnost soud prvního stupně sám. Ohledně ostatních nároků proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.5. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a žalobkyni, která byla téměř úspěšná, přiznal náhradu nákladů řízení sestávající ze zaplaceného soudního poplatku a nákladů na právní zastoupení. I náhradu nákladů řízení pak žalovanému uložil plnit žalobkyni ve splátkách po 500 Kč měsíčně pod ztrátou výhody splátek.6. Rozsudek žalobkyně napadla včas podaným a přípustným odvoláním, a to pouze výrok II., týkající se úroku z prodlení z částky 253 472,30 Kč ve výši 14,75 % ročně od 2. 5. 2024 do zaplacení. Nesprávnost napadeného rozsudku spatřovala v tom, že soud prvního stupně nepřihlédl k jí tvrzeným skutečnostem, dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zkonstatovala, že na základě neplatné smlouvy je plnění, které žádá, plněním bez právního důvodu, na které dopadá obecná úprava dle § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Dle tohoto ustanovení totiž, neujednají-li strany, kdy má dlužník plnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen plnit bez zbytečného odkladu. Zvláštní úprava pak uvádí, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené svým možnostem. Žalobkyně má však za to, že pravidlo o času plnění, zakotvené v zákoně o spotřebitelském úvěru, vyjadřující odchylku od obecného pravidla pro splatnost bezdůvodného obohacení, se použije pouze pro případy, kdy není v možnostech spotřebitele jako dlužníka splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. Uplatní se tedy jen tam, když věřitel spotřebitele vyzval k plnění a spotřebitel současně prokázal, že v jeho možnostech není, aby částku uhradil bez zbytečného odkladu po doručení výzvy. Určení možnosti spotřebitele splnit věřiteli dluh prodlužuje splatnost pohledávky a tím prospívá i postavení spotřebitele. Jde tedy o skutečnosti, kterých se spotřebitel dovolává jako pro něj příznivých a přinášejících mu výhodu. Žalobkyně proto vychází z toho, že je to právě spotřebitel, kdo je nositelem procesní povinnosti tvrdit a prokázat, jaké jsou jeho možnosti splnit uvedený dluh. V daném případě však žalovaný zůstal během celého řízení zcela pasivní a nečinný, k žalobě samotné se ani nevyjádřil. Svoji povinnost tvrzení a povinnost důkazní ohledně prokázání svých možností splatit požadovanou částku bezdůvodného obohacení proto nesplnil. Žalobkyni pak nebyl přiznán nárok na zákonný úrok z prodlení, neboť soud prvního stupně automaticky presumoval neschopnost žalovaného bezdůvodné obohacení vrátit. Takovou presumpci však žalobkyně považuje za nepřípustnou. Závěrem navrhla, aby odvolací soud změnil výrok II. tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 253 472,36 Kč od 2. 5. 2024 do zaplacení a přiznal jí též náhradu nákladů odvolacího řízení.7.