25 Co 405/2024-251 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 105 950 Kč (I), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal na žalované zaplacení 118 750 Kč, zamítl (II) a rozhodl též tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (III).2. Učinil tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce po žalované domáhal jednak nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč, náhrady škody představující ušlý výdělek ve výši 100 000 Kč a rovněž náhrady nákladů na právní zastoupení ve správním řízení ve výši 24 700 Kč, kterou odůvodnil tím, že podáním ze dne 3. 11. 2016 zahájil řízení podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů vedené , správní orgán, žalované v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, , o vydání zaměstnanecké karty. V rámci tohoto řízení však žalovaná podstatně překročila lhůtu pro vydání rozhodnutí, neboť řízení trvalo celkem 5 let 10 měsíců. Během této doby třikrát meritorně rozhodla, tato rozhodnutí však byla v důsledku žalobcem podané žaloby ve správním soudnictví zrušena, rovněž pak nezákonně zamítla žalobci návrh na změnu žádosti. Žalobce proti nečinnosti žalované opakovaně brojil šesti návrhy na provedení opatření proti nečinnosti, jakož i žalobou na ochranu proti nečinnosti, rozhodnuto pak bylo až pod tlakem exekuce zahájené k vymožení žalované soudem uložené povinnosti rozhodnout o žádosti žalobce. Protože v daném řízení došlo k průtahům, je zjevné, že ze strany žalované došlo k nesprávnému úřednímu postupu, v rámci něhož byl žalobce v ekonomické nejistotě, nastal u něj přetrvávající pocit nespravedlnosti a křivdy, jakož i nepříznivé dopady do jeho práva na rodinný život. Současně mu v důsledku průtahů v daném správním řízení vznikla i škoda v podobě ušlého zisku, neboť mu ušel příjem ze zaměstnání na pracovním místě, pro něž podával žádost o zaměstnaneckou kartu. V neposlední řadě mu vznikla skutečná škoda v podobě nákladů, které v souvislosti s průtahy v řízení vynaložil na své právní zastoupení.3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a předně vznesla námitku promlčení žalobního nároku. Nesporovala, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě překročení zákonem stanovené lhůty pro rozhodnutí o žádosti žalobce, avšak žalobce netvrdil a neprokázal vznik nemajetkové újmy. Poukázala pak na to, že žalobci byla poskytnuta omluva, která je dle žalované plně způsobilá odčinit případnou nemajetkovou újmu žalobce, na skutečnou škodu v podobě nákladů, které v souvislosti s průtahy v řízení žalobce vynaložil na své právní zastoupení, pak tomuto uhradila částku 7 800 Kč, neboť tu považuje za odpovídající.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“). Nejprve se zabýval námitkou promlčení vznesenou ze strany žalované, a uzavřel, že nárok žalobce není promlčen, neboť šestiměsíční promlčecí lhůta dle § 32 odst. 3 věta poslední zákona o odpovědnosti státu za škodu počala plynout až dne 6. 10. 2022, kdy žalobce převzal zaměstnaneckou kartu, přičemž svůj nárok u žalované uplatnil dne 23. 3. 2023, tj. před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty, čímž došlo k zastavení běhu této lhůty, jejíž běh by znovu započal dne 23. 9. 2023. Protože k podání žaloby došlo dne 22. 9. 2023, byla podána včas.5. Poté se soud prvního stupně zabýval nárokem žalobce na náhradu nemajetkové újmy, přičemž vyšel z toho, že řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty není řízením spadajícím pod čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, avšak dle ustálené judikatury může být správní řízení i tak považováno za jeden celek s navazujícím soudním řízením správním a může být dána též vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy na straně účastníka řízení v pozici poškozeného. Základní podmínkou pak pro takové posouzení je, že výsledek daného správního řízení může zasáhnout do podstaty či smyslu základních práv a svobod nebo může tato práva potenciálně omezit či ovlivnit jejich výkon. Uzavřel, že výsledek řízení o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty byl způsobilý zasáhnout do jeho základních práv, a to konkrétně do jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a na jeho respektování (čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Z provedeného dokazování totiž vzal za prokázané, že setrvalé a dlouhodobé průtahy v řízení o žádosti žalobce přispěly k rozpadu jeho víceletého partnerského svazku s jeho snoubenkou. Té, na rozdíl od žalobce, byla zaměstnanecká karta, o níž též požádala, vydána bez průtahů, načež se přestěhovala do České republiky, kde původně žalobce s touto plánoval společný život, což však v důsledku toho, že nemohl na území České republiky pro v zákonné lhůtě neskončené řízení o jeho žádosti, uskutečnit. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že předmětné řízení je namístě posoudit jako celek a aplikovat na ně domněnku vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce v důsledku nesprávného úředního postupu žalované, spočívajícího v průtazích v řízení o žádosti žalobce, neboť ani žalovaná nesporovala, že v řízení nebylo rozhodnuto v zákonem stanovené lhůtě 60 dnů, respektive 90 dnů ode dne podání žádosti ve smyslu § 169t odst. 6 písm. c) zákona o pobytu cizinců ve znění účinném ke dni zahájení řízení o žádosti žalobce, což zakládá její povinnost k náhradě nemajetkové újmy žalobci vzniklé. Zohlednil dále, že žalobce v důsledku mnoho let trvajícího řízení trpěl značnou nejistotou ohledně své budoucnosti, dlouhodobým řízením byl frustrován, což je za situace, kdy mělo být rozhodnuto o žádosti žalobce v prvním stupni v nejzazším případě do 90 dnů, o případném odvolání pak do dalších 60 dnů od předání spisu, pochopitelné, a lze očekávat, že obdobný dopad by takový průběh správního řízení měl do psychiky každého běžného člověka, který by se v postavení žalobce nacházel. Nadto žalovaná netvrdila, natož aby prokázala skutečnosti, jež by domněnku vzniku nemajetkové újmy na straně žalobce vyvracely. S ohledem na poměry projednávané věci, zejména extrémní délku řízení překračující mnohonásobně zákonné lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti žalobce, kdy řízení trvalo 5 let a 10 měsíců, soud prvního stupně dospěl k názoru, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva a omluvy, jak učinila žalovaná, není postačující, neboť je na místě žalobci přiznat zadostiučinění v penězích. V tomto smyslu vyšel i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dle které je poskytnutí jiného než peněžitého zadostiučinění namístě pouze v případech, kdy by délka řízení v nezanedbatelné míře byla způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud by byl význam předmětu řízení pro poškozeného jen nepatrný. Soud prvního stupně však uzavřel, že protože průtažné řízení se týkalo otázek souvisejících s pracovněprávní sférou žalobce, lze naopak dovodit, že význam řízení pro žalobce byl zvýšený, a to již z povahy věci samé.6. Následně soud prvního stupně hodnotil jednotlivá kritéria uvedená v § 31a zákona o odpovědnosti státu za škodu. Při hodnocení celkové délky řízení zhodnotil, že nebylo lze odhlédnout od extrémní délky řízení, pro kterou zákon stanoví lhůtu k rozhodnutí v prvním stupni 60 dní a ve zvlášť složitých případech 90 dní, ve druhém stupni pak 60 dní od předložení spisu odvolacímu správnímu orgánu. V dané věci žalobce však správní řízení trvalo 5 let a 10 měsíců, přičemž se nejednalo o řízení o zvláště složitém případu. V průběhu řízení docházelo k opakovaným průtahům, a to jak před správním orgánem prvního stupně, tak odvolacího správního orgánu. Tato situace se pak po zrušení rozhodnutí opakovala a v důsledku opakujících se rozhodnutí došlo k tomu, že ačkoliv žalobce podání žádosti učinil dne 3. 11. 2016, zaměstnanecká karta byla žalobci předána až dne 6. 10. 2022. Při hodnocení složitosti správního řízení pak soud prvního stupně dospěl k závěru, že toto bylo standardně složité, nelze proto uzavřít, že by zde byl dán prostor pro to, aby zákonem stanovená lhůta byla překročena. Jednání žalobce v řízení nepřispělo žádným způsobem k průtahům v řízení, naopak žalobce svá vyjádření podával včas a na výzvy správního orgánu reagoval rovněž včas. Za jednání přispívající k délce řízení pak soud prvního stupně nehodnotil ani dvě žádosti žalobce o změnu obsahu žádosti týkající se změny pracovního místa, neboť tyto dvě žádosti byly vyvolány právě skutečností, že žalovaná nebyla schopna o původní žádosti žalobce rozhodnout včas, pročež zanikly volné pozice na místech, na které byla žádost podána původně. Žalobce se naopak svým aktivním přístupem snažil zasadit o odstranění průtahů v řízení a proti těmto aktivně brojil. Jednak podáním ná