25 Co 511/2024-94 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni , částka, se specifikovaným úrokem a specifikovaným úrokem z prodlení (I), žalobu ohledně částky , částka, se specifikovaným úrokem a dále úrok ze specifikovaných částek, jakož i úrok z prodlení, zamítl (II) a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (III).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení žalované částky, na základě tvrzení, že její aktivní legitimace ve sporu je dána dle smlouvy o postoupení pohledávek uzavřené mezi společností , firma, a společností , název, a poté mezi žalobkyní a společností I , firma, , neboť , právnická osoba, . uzavřela se žalovaným smlouvu o vydání kreditní karty č. , hodnota, . Nedílnou součástí uvedené smlouvy o vydání kreditní karty byly též obchodní podmínky a ceník produktů a služeb, jejím obsahem pak byl závazek banky poskytnout žalovanému úvěrový rámec až do výše , částka, , který mohl žalovaný čerpat prostřednictvím kreditní karty. Vyčerpaná část úvěru byla úročena smluvní úrokovou sazbou ve výši 23,99 % ročně. Žalovaný se zavázal čerpaný úvěr splácet povinnou minimální splátkou z čerpaných prostředků a byl rovněž povinen bance hradit veškeré poplatky a náklady spojené s vydáním a užíváním kreditní karty. , právnická osoba, ., své smluvní povinnosti splnila, žalovaný však svoji povinnost splácet čerpaný úvěr neplnil. Následně proto banka přistoupila dne , datum, k okamžitému zesplatnění celé dlužné částky. Před poskytnutím úvěru , právnická osoba, ., splnila své zákonné povinnosti, neboť zkoumala úvěryschopnost žalovaného, a to jak prostřednictvím bankovních a nebankovních registrů klientských informací, tak i kontrolou veřejných databází.3. Žalovaný prostřednictvím ustanovené opatrovnice se žalobou nesouhlasil a navrhl její zamítnutí. Předně namítal, že , právnická osoba, ., neprověřila dostatečně úvěryschopnost žalovaného ve smyslu § 85 a § 86 a následujícího zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud by takto totiž banka učinila, zřejmě by zjistila, že žalovaný není úvěryschopný. Smlouvu o úvěru proto považuje za absolutně neplatnou.4. Soud prvního stupně po provedeném řízení a dokazování zjistil skutkový stav popsaný v žalobě, který žalovaný žádnými důkazními prostředky nezpochybnil a nevyvrátil.5. Na takto zjištěný skutkový stav věci poté aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a uzavřel, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému uvedený úvěr jako fyzické osobě – nepodnikateli, který se jej zavázal za podmínek stanovených v úvěrové smlouvě, sazebníku poplatků, ceníku a obchodních podmínek splácet. Následně právní předchůdkyně žalobkyně v souladu se smluvními ujednáními úvěrovou smlouvu prohlásila za okamžitě splatnou a žalovaný byl vyzván k uhrazení dluhu v celkové výši , částka, . Žalovaný tedy neplnil řádně povinnosti, k nimž se zavázal v rámci úvěrové smlouvy, a proto mu vznikla povinnost i k úhradě sankcí ve formě úroků, poplatků apod., jak je v žalobě uvedeno. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně dostála svým povinnostem stran zkoumání úvěruschopnosti žalovaného. Zjistila příjmy žalovaného, přesahující , částka, měsíčně a proto dovodila schopnost splatit úvěr ve výši , částka, . Opatřila si informace o platebních transakcích žalovaného, prováděných na účtu vedeném pro žalovaného právní předchůdkyní žalobkyně. Protože po zesplatnění úvěru žalovaný plnil na svůj dluh celkem částku , částka, , a to ve splátkách vždy po , částka, (ve dnech , datum, , 2. 1., 1. 2., 28. 2., 29. 3., 2. 5., 31. 5. a , datum, ), dospěl soud prvního stupně k závěru dle § 1932 odst. 2 o. z., že je namístě uvedené plnění započítat primárně na jistinu, a nikoliv na příslušenství pohledávky. V této souvislosti zkonstatoval, že není bez významu, že v § 1932 odst. 2 o. z. nabyl účinnosti až poté, co byla uzavřena smlouva. Protože se však jedná o obecné ustanovení závazkového práva, pro započítání plnění je na místě užít úpravu účinnou v době vzniku prodlení a následného plnění, nikoliv v době vzniku závazku, dospěl tak k závěru, že dílčí plnění mělo být započteno na jistinu dluhu. S ohledem na uvedené žalobě vyhověl ohledně částky , částka, , příslušenství žalobkyni pak přiznal dle aktuální výše dlužné částky, a to s ohledem na opakovaná dílčí plnění ve výši , částka, a ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl.6. Výrok o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně odůvodnil odkazem na § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a procesně úspěšné žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, jejíž rozsah a výši v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval.7. Rozsudek napadl žalovaný prostřednictvím opatrovníka včas podaným odvoláním. Zdůraznil, že v průběhu řízení namítal nedostatečné posouzení úvěruschopnosti žalovaného. Soud prvního stupně však na podkladě provedeného dokazování dospěl k nesprávným závěrům ohledně toho, že právní předchůdkyně žalobkyně úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Žalovaný má naopak za to, že předmětná smlouva o úvěru je z tohoto důvodu absolutně neplatná. Nebylo totiž prokázáno, ani ověřeno, jaká byla výše nákladů žalovaného na bydlení, energie a další životní náklady. V tomto smyslu právní předchůdkyně žalobkyně vycházela pouze z žalovaným deklarovaných údajů uvedených ve formuláři banky a spoléhala se na jeho prohlášení v tomto smyslu a jeho pravdivost. Tyto údaje však s odbornou péčí dále neověřila. Bylo na ní, aby takto činila aktivně. Právní předchůdkyně žalobkyně si však nevyžádala ani nájemní smlouvu, z níž by vyplývalo, kolik skutečně žalovaný hradí na nájemném a na náklady za energie a služby. Nestačí totiž pouze zjistit informace z výpisu z účtů, prohlášení spotřebitele a interních a externích databází. Tyto údaje je vždy nutné důsledně ověřovat. Protože žalovaný je přesvědčen, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, navrhl, aby odvolací soud rozsudek změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a uloží žalobkyni povinnost nahradit žalovanému náklady řízení před soudy obou stupňů.8. Žalovaná v reakci na podané odvolání žalovaného s tímto nesouhlasila a navrhla potvrzení rozsudku. Uvedla, že úvěryschopnost žalovaného posuzovala dostatečně. Učinila tak v souladu s obecnými pokyny Evropského úřadu pro bankovnictví pro posouzení úvěruschopnosti ze dne , datum, , jakož i s ustanoveními zákona o spotřebitelském úvěru, platnými schvalovacími strategiemi banky a s principy obezřetného úvěrování. Za prvé posuzování mělo být založeno, mimo jiné, na informacích získaných od spotřebitele. V tomto smyslu jde o základní povinnost věřitele při poskytování spotřebitelských úvěrů, a to získat od spotřebitele spolehlivé, dostatečné a přiměřené informace, jež budou relevantní pro posouzení jeho úvěryschopnosti. Nepostačuje pouze pasivní sběr informací, ale věřitel by si měl rozhodné informace i vyžádat. Za druhé je pak namístě, aby věřitel nahlédl do databází umožňujících posouzení úvěryschopnost spotřebitele. V tomto smyslu, tak i právní předchůdkyně žalobkyně postupovala. Žalovaný v žádosti uvedl informace o svém rodinném stavu (svobodný, bezdětný), vzdělání (vysokoškolské), způsobu bydlení (pronajatý byt), uvedl svůj pracovní poměr a kde je zaměstnán, včetně výše čistého příjmu, měsíční splátky jiných úvěrů, měsíční splátky leasingu, limit kreditních karet, limit kontokorentu. Právní předchůdkyně žalobkyně se pak s těmito údaji nespokojila, a proto kontrolovala veškeré dostupné informace v interních a externích databázích, zejména v bankovním a nebankovním registru klientských informací, insolvenčním rejstříku a databázi , právnická osoba, . Z těchto pak vyplynul výsledek, že subjekt je v pořádku. Úvěryschopnost žalovaného právní předchůdkyně žalobkyně posuzovala i co do splácení na základě disponibilní částky, při jejímž výpočtu vycházela z částky životního minima žalovaného dle nařízení vlády č. 409/2011 Sb. Nadto příjem žalovaného byl ověřen z potvrzení o příjmu vystaveného jeho zaměstnavatelem dne , datum, . Vyplynulo, že pracovní poměr žalovaného je uzavřen na dobu neurčitou a jeho čistý měsíční příjem tři měsíce před podpisem návrhu. Žalovaný neměl žádné vyživované děti, z jeho mzdy nebyly prováděny splátky jiných úvěrů, leasingu, ani srážky/exekuce. Protože žalovaný měl na základě smlouvy o poskytování bankovních a dalších služeb ze dne , datum, u právní předchůdkyně žalobkyně veden již běžný účet a byl dlouhodobým klientem právní předchůdkyně žalobkyně, tato měla velmi dobrý přehled o jeho příjmech i výdajích. I tyto příjmy a výdaje tak zhodnotila. Vyplynulo tedy, jaké částky platí žalovaný za bydlení, jaké za jídlo, za ostatní služby, bylo zjištěno, že též zasílal pravidelně určitou částku na konkrétní účet. Měl k dispozici hotovost, kterou vybíral prostřednictvím bankomatu. Ze všech těchto údajů proto právní předchůdkyně žalobkyně dospěla k závěru o úvěryschopnosti žalovaného