25 Co 82/2025-92 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 3 640 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 3 640 000 Kč od 12. 4. 2023 do zaplacení (I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (II.).2. Rozhodl tak na podkladě žaloby, kterou se žalobce domáhal náhrady škody v žalované výši, a to z důvodu, že jeho právním předchůdcům (společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, byly na základě podnětu , orgán, zablokovány účty v celkové hodnotě 268 369,68 USD. Uvedený podnět totiž , orgán, prostřednictvím finančního a analytického útvaru předložilo , orgán, , nazev, , posléze bylo zahájeno vyšetřování a následně podáno trestní oznámení na osobu , jméno FO, , s následným převodem finančních prostředků na účet orgánů činných v trestním řízení. Byť právní předchůdci žalobce kontaktovali , orgán, s tím, proč jim byly finanční prostředky odebrány, a s tím, aby jim byly naopak vráceny, takto se nestalo. Podle usnesení , orgán, č. j. , číslo, ze dne 14. 2. 2019 totiž došlo k uložení peněz do úschovy Obvodního soudu pro , adresa, . Tomuto soudu právní předchůdci žalobce podali v dubnu 2019 návrh na zahájení řízení o uvolnění peněžních prostředků z úschovy, avšak tento návrh byl usnesením soudu zamítnut a k odvolání bylo toto rozhodnutí usnesením Městského soudu v , adresa, potvrzeno. Posléze usnesením Obvodního soudu pro , adresa, ze dne 12. 10. 2021, č. j. , spisová značka, , byly uschované peněžní prostředky právním předchůdcům žalobce vydány. K převedení na účet jejich právního zástupce došlo dne 26. 1. 2022. V době od 26. 11. 2016 do 26. 1. 2022 tak bez právního důvodu byli právní předchůdci žalobce omezeni v dispozici s uvedenými finančními prostředky a vznikl jim tak ušlý zisk v žalované výši. Ačkoli uvedený nárok předběžně uplatnili u žalované, tato mu nevyhověla.3. Žalovaná v rámci procesního stanoviska s žalobou nesouhlasila a navrhla její zamítnutí. Potvrdila, že žalobce u ní uplatnil předmětný nárok, avšak nedůvodně. Zrekapitulovala řízení vedené u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, s tím, že soudní úschova nebyla nezákonná, neboť postup soudu byl v souladu se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“). Předmětné finanční prostředky totiž byly zajištěny za účelem zjištění vlastnického práva k nim, přičemž obě strany trvaly na tom, že právě jim předmětné právo k nim svědčí. Tento stav byl zhojen až jejich dohodou o narovnání ze dne 26. 5. 2021, došlo proto následně k vydání těchto finančních prostředků ze soudní úschovy.4. Soud prvního stupně v dané věci jednal dle § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), tj. bez nařízení jednání, neboť žalovaná s tímto vyslovila souhlas a žalobce se na výzvu soudu, zda s uvedeným postupem souhlasí, nevyjádřil.5. Po provedeném řízení a dokazování soud prvního stupně zjistil, že smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 25. 5. 2022 společnost , právnická osoba, postoupila žalobci pohledávku ve výši 2 000 000 Kč, společnost , právnická osoba, postoupila pohledávku ve výši 1 500 000 Kč a společnost , právnická osoba, postoupila žalobci pohledávku ve výši 140 000 Kč, všechny pohledávky z titulu náhrady škody. Ze spisu Obvodního soudu pro , adresa, vedeného pod sp. zn. , spisová značka, pak soud prvního stupně vzal za prokázané, že společnostem , právnická osoba, , společnosti , právnická osoba, a společnosti , právnická osoba, byly zajištěny jejich specifikované bankovní účty, přičemž na prvním účtu byla uložena částka 145 075,20 USD, na druhém částka 11 000 USD a na třetím částka 112 294,48 USD. Uvedené finanční prostředky byly zajištěny rozhodnutím orgánů činných v trestním stíhání postupem dle § 79a odst. 1 trestního řádu, neboť tu byly skutečnosti, které nasvědčovaly, že peněžní prostředky na těchto účtech jsou výnosem z trestné činnosti. Z usnesení , orgán, ze dne 14. 2. 2019 pak vzal za prokázané, že bylo rozhodnuto o uložení finančních prostředků žadatelů do úschovy za účelem objasnění vlastnického či jiného práva k těmto movitým věcem. V dubnu 2019 právní předchůdci žalobce podali návrh na vydání peněžních prostředků z úschovy, dne 9. 1. 2020 se pak vydání předmětu úschovy domáhala i společnost , právnická osoba, Uvedená společnost nesouhlasila s vydáním předmětu úschovy právním předchůdcům žalobce, usnesením proto soud rozhodl tak, že se návrhy na vydání finančních prostředků z úschovy zamítají, neboť absentuje souhlas s vydáním předmětné soudní úschovy. K odvolání účastníků Městský soud v , adresa, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil, přičemž rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 11. 2020. Podáním ze dne 24. 5. 2021 právní předchůdkyně žalobceúschovní soud informovaly, že došlo k uzavření dohody o narovnání, a to mezi nimi a společností , právnická osoba, Obvodní soud pro , adresa, proto usnesením ze dne 12. 10. 2021, č. j. , spisová značka, , rozhodl tak, že se ze soudní úschovy vydávají žadatelům uschované finanční prostředky, neboť přihlašovatelka udělila souhlas s vydáním úschovy a byly tak splněny procesní podmínky pro vydání úschovy uvedené v zákoně, jež vydání předmětu úschovy podmiňují příjemci na jeho žádost, a to souhlasem ostatních označených příjemců. Právní moci rozhodnutí nabylo dne 30. 10. 2021.6. Takto zjištěný skutkový stav věci soud prvního stupně po právní stránce posoudil dle § 1 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „zákon o odpovědnosti státu za škodu“), jakož i § 5 písm. b) a § 13 odst. 1 tohoto zákona. Zkonstatoval, že podstata projednávané věci spočívá v posouzení nároku žalobce na zaplacení náhrady škody za postup, který měl mít za následek nesprávné rozhodnutí. Vyšel z toho, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované (§ 14 odst. 1, 3 zákona odpovědnosti státu za škodu), a proto věc může být projednána před soudem ve smyslu § 15 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu. Následně vyšel z toho, že pro odpovědnost státu podle zákona musí být splněny kumulativně tři předpoklady, a to za 1) deliktní jednání státu, 2) škoda jako újma na jmění nebo nemajetková újma a 3) příčinná souvislost mezi deliktem a škodou. Odpovědnost státu k náhradě škody nebo nemajetkové újmy je objektivní, a to bez ohledu na zavinění. Vyšel též z toho, že, byť žalobcova tvrzení stran škody (ušlého zisku) jsou zcela nedostatečná a soud ve věci nenařizoval jednání, žalobce nepoučoval dle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., neboť by takový postup byl v rozporu s principem procesní ekonomie. Dospěl totiž v projednávané věci k závěru o tom, že již první předpoklad pro odpovědnost státu za škodu vyžadovaný zákonem, a to existence odpovědnostního titulu, tedy deliktní jednání státu, není naplněn. K nesprávnému úřednímu postupu totiž nedošlo. Soud prvního stupně v tomto smyslu zkonstatoval, že nesprávný úřední postup je soudní praxí definován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Pro tuto formu odpovědnosti je proto určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud k případným nesprávnostem či vadám v postupu dojde a tyto se v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí. Ohldně uvedeného pak poukázal na rozhodovací praxi Nejvyššího, jakož i Ústavního soudu. V dané věci se žalobce domáhá ušlého zisku, který mu měl vzniknout v důsledku zajištění bankovních účtů a peněžních prostředků na nich uložených orgány veřejné moci. Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že tvrzený ušlý zisk nemohl vzniknout z titulu nesprávného úředního postupu, neboť zajištění peněžních prostředků, v jehož důsledku měla škoda (újma) vzniknout, bylo projevem rozhodnutí vydaného v rámci trestního řízení, jež spočívá v zajištění bankovních účtů v rámci trestního řízení, potažmo následně rozhodnutí vydaných v rámci řízení o úschově.7. Následně se proto soud prvního stupně zabýval nejprve nárokem žalobce z pohledu nezákonného, respektive nezákonných rozhodnutí. Podmínka zrušení nebo změny rozhodnutí pro nezákonnost zahrnuje dva dílčí aspekty, a to zrušení nebo změnu rozhodnutí a nezákonnost původního rozhodnutí. První podmínka vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí, přičemž v řízení o odpovědnosti nemůže sám soud posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení. Zrušujícím či měnícím rozhodnutím je pak vázán. Otázku případné nezákonnosti původního rozhodnutí nemůže posuzovat ani jako otázku předběžnou. V dané věci však soud prvního stupně uzavřel, že rozhodnutí, které žalobce označil jako rozhodnutí nezákonné, nebylo ve smyslu § 8 odst. 1 z