29 Co 153/2025-151 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost omluvit se žalobci tak, jak je uvedeno ve výroku I napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení. Zamítl požadavek na peněžité plnění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Žalované pak uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 31 400,50 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III).2. Dne 24. 2. 2025 vydal soud I. stupně v důsledku pokynu odvolacího soudu vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 9. 1. 2025, č. j. , spisová značka, , doplňující rozsudek č. j. , spisová značka, , kterým rozsudek ze dne 29. dubna 2024, č. j. , spisová značka, , doplnil výrokem IV. Tímto výrokem žalobní požadavek na uložení povinnosti žalované zveřejnit omluvu žalobci, uvedenou ve výroku I rozsudku, po dobu dvou měsíců na webové stránce , orgán, počínaje pátým dnem od právní moci rozsudku, zamítl.3. Takto soud rozhodl o nároku žalobce na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou správního řízení včetně přezkumu rozhodnutí správního úřadu ve správním soudnictví, přičemž příslušné sp. zn. správních řízení a řízení před správními soudy jsou specifikovány ve výroku I napadeného rozsudku ve znění opravného usnesení (celé řízení dále též jako „posuzované řízení“).4. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Již poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení povinnosti dle § 13 věty druhé a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a omluvy považovala za dostatečné.5. Soud I. stupně činil podrobná skutková zjištění, jež popsal v bodech 5 až 17 napadeného rozsudku. Ta pak shrnul v bodě 19 napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato zjištění pro stručnost odkazuje a vychází z nich.6. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na relevantní ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb., Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1992 Sb., a OdpŠk.7. V poměrech posuzovaného případu pak soud I. stupně shledal důvodným nárok na omluvu, nikoliv však na peněžitou satisfakci. V doplňujícím rozsudku zamítl nárok na zveřejnění omluvy, jak bylo výše uvedeno.8. Soud I. stupně v napadeném rozsudku konstatoval, že žalobce uplatnil nárok u , orgán, na poskytnutí zadostiučinění dle § 14 odst. 1 a 3 OdpŠk, to následně postoupilo nárok , orgán, příslušnému dle § 6 odst. 4 OdpŠk, které žádost projednalo a o jejím vyřízení informovalo žalobce dopisem ze dne 27. 3. 2023, doručeným mu dne 14. 4. 2023 (zásilka s informací byla připravena k vyzvednutí dne 4. 4. 2023). Délku posuzovaného řízení od 21. 8. 2015 do 6. 10. 2022, resp. do 25. 10. 2022 již shledal soud I. stupně nepřiměřeně dlouhou (7 let a cca 1 měsíc), a to z důvodu období nečinnosti uvedených v bodě 33 napadeného rozsudku. Pokud jde o kritéria § 31a odst. 2 a 3 OdpŠk, soud I. stupně považoval posuzované řízení za složité s ohledem na průběh řízení před správními i soudními orgány, a dále i s ohledem na procesní aktivitu žalobce. I s ohledem na rozhodovací praxi soudů však dovodil pouze nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce. Neshledal tedy důvod pro poskytnutí zadostiučinění v penězích. Nicméně neshledal dostatečnou omluvu, která byla v rámci vyřízení žádosti v dopise ze dne 27. 3. 2023 obsažena, proto žalobě v této části vyhověl. Požadavek na peněžité plnění však zamítl. Žalobci přiznal náhradu nákladů řízení dle § 142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).9. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Vedle požadavku na vydání opravného usnesení a doplňujícího rozsudku, kterým bylo vyhověno, jak bylo popsáno výše, namítal nesprávně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Dle obsahu pak samotné odvolání směřuje do zamítavého výroku II napadeného rozsudku. Žalobce sice nepodal po vydání doplňujícího rozsudku odvolání do výroku IV doplněného tímto rozsudkem, argumentoval však, že jeho vůle k odvolání do zamítavého výroku IV na zveřejnění omluvy na webových stránkách , orgán, plyne i z obsahu původně podaného odvolání, kterým se domáhal vydání doplňujícího rozsudku a samozřejmě i toho, aby bylo jeho požadavku zcela vyhověno. Odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve sbírce pod č. 37/2015. (Odvolací soud žalobci nakonec v této argumentaci přisvědčil a přezkoumal tedy i výrok IV doplňujícího rozsudku, byť po jeho vydání již tento nebyl formálně napaden dalším odvoláním). Žalobce v odvolání k věci samé argumentoval především rozporem závěrů soudu I. stupně s rozhodovací praxí Ústavního soudu, kdy primární forma kompenzace za nepřiměřenou délku řízení by měla být především peněžitá. Nepeněžité zadostiučinění se poskytuje jen výjimečně. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 862/10. Namítal, že nelze upřednostnit jen některá kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk. Výše kompenzace má být spravedlivá, rychlá a zásadně peněžitá. Zde opět odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu. Tvrdil také, že je třeba orgánům veřejné moci vyslat určitý preventivní signál, aby při vyřizování žádostí dle zákona č. 106/1999 Sb. o svobodném přístupu k informacím postupovaly v souladu se zákonem, a nikoliv obstrukčně, neboť jde o jeden z nástrojů kontroly veřejné moci. Často pak takto pozdě poskytnutá informace po obstrukcích povinných orgánů ztrácí svůj význam. V poměrech posuzovaného případu žalobce pociťoval frustraci z průtahů i obstrukčních postupů povinných orgánů veřejné moci, z faktické nevymahatelnosti práva. Význam řízení tedy nemohl být pro něj zanedbatelný nebo nepatrný. Ostatně skutečnost, že řízení zahájil, svědčí o tom, že pro něj význam mělo. Zde odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1536/11. Proto je bagatelizace významu řízení pro žalobce, jak ji uzavřel soud I. stupně, nesprávná. Odmítl pak, že by byl kverulantem nebo sudičem či že by u něj docházelo ke zneužití práva. Pokud jsou mu práva opakovaně upírána, musí se o ně s úřady „přetahovat“, tedy soudit. Odkázal v této souvislost na publikaci JUDr. Vladimíra Čermáka, Hodnoty, normy a instituce publikovanou Nakladatelstvím Olomouc v roce 1997, s. 218 a 219. Argumentoval dále s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, že samotná skutečnost, že řízení nemá pro žalobce vyšší význam, ještě neznamená, že by byl význam tohoto řízení snížený. Při standardním významu řízení by však mělo být poskytnuto zadostiučinění v penězích. Opět s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu uvedl, že peněžité zadostiučinění by nemělo být přiznáváno jen ve zcela výjimečných případech. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně k dalšímu řízení.10. Žalovaná podala odvolání do výroku I napadeného rozsudku. Jí poskytnutou kompenzaci v dopise ze dne 27. 3. 2023, a to konstatování porušení práva a omluvu, považovala za dostatečnou. Brojila pak proti některým úkonům přiznané náhrady nákladů řízení. Navrhla proto změnu rozsudku, zamítnutí žaloby a přiznání náhrady nákladů řízení.11. Žalobce na odvolání žalované reagoval vyjádřením, ve kterém argumentoval především k nedostatečnosti žalovanou tvrzené poskytnuté omluvy a účelnosti žalovanou zpochybňovaných úkonů.12. K odvolání žalobce se vyjádřila i žalovaná, která setrvala na své argumentaci o dostatečnosti poskytnutého zadostiučinění, tedy konstatování a omluvy. Pokud jde o otázku zveřejnění omluvy, trvala na nevykonatelnosti tohoto požadavku. Dále vysvětlovala, proč by žalobci neměly být přiznány náklady řízení.13. Žalobce následně ještě podáním ze dne 19. 6. 2025 upozornil na aktuální rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, v otázce povinnosti uveřejnit omluvu.14. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po konaném jednání dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné, naopak odvolání žalované důvodné je.15. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro rozhodnutí ve věci a věc v převážné míře i správně právně posoudil. Odvolací soud odkazuje na skutkové a právní závěry soudu I. stupně, pokud dále nebude uvedeno jinak.16. Soudu I. stupně je třeba přisvědčit v tom, že délka posuzovaného řízení dosahující téměř 7 let a 2 měsíců je již nepřiměřená. Posuzované řízení, bez ohledu na skutečnost, že částečně probíhalo před správními orgány a částečně ve správním soudnictví, je třeba, vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2020, sp. zn. II. ÚS 570/20, posuzovat jako jeden celek. Pokud tedy prvotní žádosti žalobce o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále jen „InfZ“), nebylo vyhověno zcela a žalobce se odvolával k nadřízenému orgánu, a následně podal i žalobu ve správním soudnictví, nelze všechny žalobcem nastolené otázky vyřídit do 15 dnů, nelze je často vyřídit ani v řádec