29 Co 406/2024-96 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu o zaplacení částky , částka, s příslušenstvím (výrok I) a žalobci stanovil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok II).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“).3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s odůvodněním, že žalobci ještě před podáním žaloby poskytla zadostiučinění v penězích, a to v částce , částka, , které považuje s ohledem na okolnosti průběhu posuzovaného řízení za přiměřené. Posuzované řízení bylo v zásadě bez průtahů, nicméně byla vydána dvě nepřezkoumatelná rozhodnutí.4. Soud I. stupně vyšel ze zjištění popsaných v napadeném rozsudku v bodech 4 až 7, přičemž odvolací soud z těchto zjištění též vychází a pro stručnost na ně odkazuje.5. Po právní stránce posoudil soud I. stupně věc podle § 1, §13 odst. 1, § 31a odst. 1 až 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též „OdpŠk“, tato ustanovení v napadeném rozsudku citoval. Odkázal též na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovaná pod č. 209/1992 Sb., dále též „Úmluva“) a stanovisko Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále též „Stanovisko“).6. V poměrech posuzovaného případu pak uzavřel, že žalobce začal pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení dne , datum, , kdy došel otcův návrh Okresnímu soudu v , adresa, . Jako konec rozhodného období pak vzal datum , datum, , kdy nabylo právní moci konečné rozhodnutí o návrhu otce na úpravu styku otce s nezletilými dětmi. Celková doba rozhodného období ve vztahu k posuzované nemajetkové újmě žalobce tedy činila 2 roky a 5,5 měsíce.7. Posuzované řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Orgány veřejné moci se musely vypořádat s množstvím nedůvodných návrhů účastníků, jež musely být přednostně vyřešeny. Jednání bylo také několikrát odročeno s tím, že pouze jednou tomu bylo z důvodu na straně orgánu veřejné moci. Řízení nebylo jednoduché ani skutkově, když bylo třeba provést znalecký posudek, rozsáhlý výslech matky a otce, výslech nezletilých dětí, výslech prarodičů dětí, který byl prováděn v rámci řízení o návrhu prarodičů na úpravu jejich styku s nezletilými, jenž byl řešen stejným senátem ve stejném řízení jako návrh otce na úpravu styku s nezletilými. Pokud jde o právní složitost, věc byla složitá standardně. Žalobce se na celkové délce původního řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti. Pokud se žalobce snažil opakovaně o urychlení řízení prostředky předvídanými zákonem (když podával návrhy na určení lhůty k provedení procesního úkonu), neshledal v tom soud I. stupně důvod pro navýšení základní částky zadostiučinění. Význam řízení byl s ohledem na rodinně právní spor zvýšený. V rámci kritéria významu přitom soud I. stupně rovněž přihlédl k tomu, že žalobce usiloval o urychlení řízení, tedy mu nařízení záleželo. Pokud jde o postup soudů, ty se nedopustily žádných průtahů, nicméně ve věci byla vydána nepřezkoumatelná rozhodnutí s tím, že další konečné rozhodnutí soudu I. stupně v posuzovaném řízení bylo odvolacím soudem změněno, tedy odvolání žalobce bylo podáno důvodně.8. Soud I. stupně též konstatoval, že posuzované řízení se týkalo specifické agendy péče soudu o nezletilé, v rámci které je vedeno jediné řízení pod jednou spisovou značkou, přičemž je složeno z různých dílčích řízení o návrzích účastníků. Jinými slovy řečeno, nelze považovat za nečinnost opatrovnického soudu, pokud se nejprve vypořádal s návrhy na vydání předběžných opatření (a dalšími podáními) a teprve poté se zabýval návrhem otce.9. Po zvážení všech okolností případu soud I. stupně shledal již posuzované řízení nepřiměřeně dlouhým a dospěl k závěru, že presumovanou nemajetkovou újmu je třeba odškodnit peněžitým zadostiučiněním.10. V souladu se Stanoviskem vyšel ze základní částky zadostiučinění za 1 rok ve výši , částka, , za první dva roky sníženou na polovinu, tedy , částka, . Pokud tedy rozhodná doba původního řízení činila 2 roky a 5,5 měsíce, činí základní částka za celou dobu původního řízení , částka, . K tomu obvodní soud uvedl, že nenavyšoval základní částku s ohledem na měnící se hospodářské poměry a ani k této otázce neprováděl žádné dokazování s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, na kterou odkázal. Při určení konkrétní výše přiměřeného zadostiučinění soud I. stupně tedy ve vztahu ke složitosti řízení snížil základní částku o 50%; ve vztahu k zavinění žalobce na délce původního řízení základní částku nikterak nesnížil; ohledně významu řízení ji zvýšil o 20%. Celkově tedy základní částku snížil o 30% na , částka, . Žalovaná v rámci předběžného uplatnění nároku plnila částku , částka, . Soud I. stupně tedy uzavřel, že zadostiučinění bylo učiněno zadost již v rámci předběžného projednání s žalovanou, a navíc se žalovaná s plněním částky odškodnění za nepřiměřenou délku nedostala do prodlení ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk, pročež žalobci nenáleží ani požadovaný zákonný úrok z prodlení. Proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).11. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, ve kterém namítal nesprávně a nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné právní posouzení. Argumentoval především § 471 odst. 2 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“), a nutností rozhodnout do 6 měsíců, přičemž tato lhůta nebyla dodržena. Byla dle žalobce překročena minimálně pětinásobně. Odkazoval na konkrétní situaci, které považoval za průtahy. Pokud jde o částku přiměřeného zadostiučinění za jeden rok, ta měla činit minimálně , částka, . Žalobce vytýkal soudu I. stupně, že si počínal účelově, aby mohl žalobu zamítnout. Procesní složitost, a to řadu předběžných opatření, si soud v posuzovaném řízení zavinil sám tím, že nerozhodl v zákonné lhůtě. Žalobce se také ohrazoval proti závěru o skutkové složitosti posuzovaného řízení. Právně se jednalo o jednoduché řízení. Trval na navýšení základní částky za svou aktivní snahu urychlit řízení, za liknavý postup soudu a za význam řízení. Navrhl tedy vyhovění žalobě v celém rozsahu.12. Žalovaná se plně ztotožnila se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí.13. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo podle § 212 a § 212a o. s. ř., a po provedeném jednání odvolání neshledal důvodným.14. Soud I. stupně zjistil skutkový stav procesně správným postupem v rozsahu dostačujícím pro jeho rozhodnutí, proto odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu vychází a na takto soudem I. stupně zjištěný skutkový stav odkazuje, jen s doplněním, které je známo oběma stranám, že podstatou posuzovaného řízení byla snaha otce dosáhnout změny péče o nezletilé nařízením střídavé péče, když dosud byly děti narozené v letech 2011 a 2017 svěřeny do péče matky a otec měl upraven styk s nezletilými. Posuzované řízení skončilo druhým rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé, tedy ve věci změny péče o nezletilé, kterým byla střídavá péče stanovena.15. Tento skutkový stav soud I. stupně i správně právně posoudil a odvolací soud neshledává nutnost na jeho závěrech ničeho měnit.16. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí následující skutečnosti: Žalobci lze sice přisvědčit, že podle § 471 odst. 2 z. ř. s. ve věcech péče soudu o nezletilé rozhoduje soud s největším urychlením. Nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, vydá soud rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 měsíců od zahájení řízení; vydá-li soud rozhodnutí po uplynutí této lhůty, uvede v odůvodnění rozhodnutí skutečnosti, pro které nebylo možné tuto lhůtu dodržet. V posuzovaném řízení však důvody, proč nebylo možné pravomocně ve věci samé, a to o návrhu na změnu péče o nezletilé na střídavou výchovu, rozhodnout do 6 měsíců, dány byly. Složitost celého posuzovaného řízení byla zapříčiněna ve značné míře tím, že se matka ani otec nebyli schopni na čemkoliv dohodnout, a to ani dočasně. To ústilo ve velké množství procesních návrhů, hlavně návrhů na vydání předběžných opatření (stranami sporu bylo podáno 5 návrhů), které byly často nedůvodné a v zásadě byly projednávány na dvou stupních soudní soustavy, neboť neúspěšná strana se zpravidla odvolávala. Na závěr o procesní složitosti přitom nemá vliv, kdo návrhy na nařízení předběžného opatření podával, rozhodné je, že řízení protahovaly. Bylo nutné nastudovat návrh, rozhodnout o něm a předložit věc odvolacímu soudu k projednání odvolání. Soudu I. stupně nelze také vytýkat, že přistoupil ke zpracování znaleckého posudku, právě s ohledem na vyhrocenou situaci mez