29 Co 436/2024-137 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu na zaplacení částky , částka, s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši , částka, (výrok II).2. Takto rozhodl o nároku žalobce označeném jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo spočívat v protiprávním zkracování náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, k čemuž mělo docházet již od r. 2009, a to o 50%. Toto bylo shledáno i rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , na jehož základě byla žalované uložena povinnost doplatit žalobci náhradu za ztrátu na výdělku za období 2012 – 2014 ve výši , částka, . Celkově žalobce požadoval za leden 2015 až září 2017 částku , částka, .3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Nesouhlasila s právní kvalifikací nároku žalobce, neboť ten je svým charakterem nárokem na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 447 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Proto je daný nárok promlčen, když jej žalobce uplatnil žalobou až dne , datum, . Žalovaná tudíž namítla promlčení nároku. Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku se promlčuje jako celek, nikoli jen nároky na jednotlivá měsíčně se opětující plnění z něj vyplývající, poskytovaná ve formě důchodu. Občanský zákoník na rozdíl od zákoníku práce nestanoví, že se tento nárok nepromlčuje. Není rozdíl mezi uplatněním náhrady v plném rozsahu, nebo v rozdílu mezi požadovanou a dobrovolně placenou náhradou.4. Soud I. stupně činil skutková zjištění v bodech 6 až 11 napadeného rozsudku. Odvolací soud z těchto zjištění vychází a pro stručnost na ně odkazuje. V bodě 11 pak učinil tento závěr o skutkovém stavu: Rozsudkem Obvodního soudu pro , adresa, ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , byl žalobci vůči žalované přiznán doplatek náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od února 2012 do prosince 2014, neboť soudy shledaly, že žalovaná neoprávněně žalobci tuto náhradu od r. 2009 krátila, nárok žalobce jako takový je sice promlčen dle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák“), ale uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy, proto k ní nelze přihlížet. Žalobce vyzval dopisy z října 2020 a března 2021 žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení v podobě bezdůvodně a protiprávně krácené náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti za období od ledna 2015 do října 2020, žalovaná žalobci doplatila náhradu za období 10/2017 až 11/2020. Žalobce uplatnil žalobou ze dne , datum, u Obvodního soudu pro , adresa, proti , právnická osoba, . nárok na vydání bezdůvodného obohacení v podobě doplatku náhrady za ztrátu na výdělku za období leden 2015 až září 2017, žaloba však byla pravomocně zamítnuta z důvodu nedostatku pasivní věcné legitimace , právnická osoba, .5. Po právní stránce soud I. stupně odkázal na § 2991 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), § 427, § 447, § 106 odst. 1 a § 110 odst. 3 obč. zák., § 27 odst. 3 a § 19 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., § 9 odst. 2 vyhlášky Ministerstva financí č. 492/1991 Sb. Zmínil také judikaturu Nejvyššího soudu k otázce subsidiarity bezdůvodného obohacení, a to rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, a sp. zn. , spisová značka, .6. V poměrech posuzovaného případu soud I. stupně uzavřel, že pokud tedy žalobci přísluší nárok ze zákonného pojištění dle § 9 odst. 2 vyhlášky MF ČR č. 492/1991 Sb. ve spojení s § 27 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb. na úhradu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti dle § 447 obč. zák. ve spojení s § 427 obč. zák., který není žalovanou jako pojistitelem škůdce řádně plněn (v plné výši), nelze tento nárok posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení.7. Při posuzovaní důvodnosti uplatněného nároku soud I. stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce je jako celek dle § 106 odst. 1 obč. zák. promlčen, je však nutné zabývat se tím, zda žalovanou uplatněná námitka není v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud přitom ve svém rozsudku č. j. , spisová značka, dospěl k závěru, že tato námitka nemravná je, protože žalovaná hradila žalobci dobrovolně a následně náhradu neoprávněně krátila. Musel se tedy domáhat svých nároků u soudu, až když byl nárok jako celek promlčen, což mu nelze klást k tíži. V této věci však soud I. stupně s ohledem na prokázané skutkové okolnosti námitku promlčení v rozporu s dobrými mravy neshledal. Řízení vedené u Obvodního soudu pro , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, bylo vedeno proti , právnická osoba, až poté, co žalobce neúspěšně žaloval , právnická osoba, a. s., která však byla ze zákona pouze zástupcem a plátcem nároků ze zákonného pojištění. Řízení sp. zn. , spisová značka, bylo pravomocně ukončeno v roce 2020 rozhodnutím ve věci sp. zn. , spisová značka, a v tomto okamžiku bylo žalobci již bez pochyby známo, kdo je osobou povinnou k úhradě jeho pohledávek ze zákonného pojištění na doplatek náhrady za ztrátu na výdělku. Ostatně sám žalovanou vyzýval dopisy z října 2020 a března 2021 k dobrovolnému plnění. Přesto však v roce 2021 opětovně žaloval , právnická osoba, ., tedy subjekt, který není z titulu nároku ze zákonného pojištění na náhradu za ztrátu na výdělku pasivně věcně legitimován. Žaloba vůči žalované byla podána u Obvodního soudu pro , adresa, až dne , datum, , tedy více než dva roky poté, co byla žalovaná vyzvána k plnění a plnila pouze částečně na nároky novější, od října 2017 dále. Přitom, i pokud by soud I. stupně posuzoval promlčení dle § 110 odst. 3 obč. zák., tedy jako pro opětující se plnění, byly by již nároky za roky 2015 až 2017 promlčeny. S ohledem na obecně uznávanou římskoprávní zásadu, že právo přeje bdělým (vigilantibus iura scripta sunt), nelze považovat za nemravnou námitku promlčení za situace, kdy žalobce vyčkával a svůj nárok vůči žalované u soudu neuplatnil, i když věděl, že žalovaná jako osoba povinná na něj i přes jeho výzvy neplnila. Soud I. stupně proto žalobu zamítl. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“).8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání, a to z důvodu uvedeného § 205 odst. 2, písm. b) o. s. ř., že soud I. stupně nepřihlédl k odvolatelem tvrzeným skutečnostem, zejména v otázce konkurence nároků; dále z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2, písm. e) o. s. ř., že soud I. stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, že se jedná o nárok ze zákonného pojištění; dále z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2, písm. c) o. s. ř., neboť řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když se soud I. stupně nevypořádal přezkoumatelným způsobem s tvrzeními žalobce o uznání dluhu ze strany žalované, která prováděla dílčí úhrady, a také s otázkou konkurence nároků; a konečně z důvodu uvedeného v § 205 odst. 2, písm. g) o. s. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci, zejména kvalifikace nároků žalobce jako nároků ze zákonného pojištění, subsidiarity bezdůvodného obohacení a otázky konkurence nároků. Tyto námitky dále rozvedl především v otázce nesouhlasu se závěrem o subsidiaritě bezdůvodného obohacení a nemožnosti konkurence nároků i s odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu. Navrhl proto zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci soudu I. stupně.9. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného a souladného s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou ve svém vyjádření citovala. Jde o rozhodnutí k otázce možnosti použití institutu bezdůvodného obohacení jen subsidiárně, když skutkově vymezený nárok nevyplývá z jiných zákonných ustanovení (sp. zn. , spisová značka, ), a rozhodnutí sp. zn. , spisová značka, k otázce, že posouzení skutkového vylíčení žalobních skutečností je věcí soudu, bez ohledu na právní kvalifikaci žalobce.10. Odvolací soud po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a že splňuje náležitosti uvedené v § 205 o. s. ř., přezkoumal podle § 212 a § 212a o. s. ř. napadený rozsudek a řízení, které jeho vydání předcházelo, a po provedeném jednání dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.11. Soud I. stupně zjistil skutkový stav v míře dostatečné pro své rozhodnutí a věc i správně právně posoudil s odkazem na přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu. Odvolací soud se s právními závěry soudu I. stupně ztotožňuje a odkazuje na ně.12. Odvolací soud konstatuje, že soud I. stupně správně postupoval dle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., neboť nárok žalobce vyplývá ze škodní události, ke které došlo , datum, . Argumentace žalobce, že se žalovaná na úkor žalobce bezdůvodně obohacovala, když mu nevyplácela náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti,