30 Co 95/2025-128 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu platu ve výši 69.139,84 Kč a kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 15.274,13 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu ohledně zaplacení náhrady platu ve výši 689.131,52 Kč a kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 111.779,87 Kč (výrok II.). Dále soud prvního stupně uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1.777,90 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně (po částečném zpětvzetí žaloby a zastavení řízení v příslušné části) domáhala zaplacení 758.271,36 Kč jako náhrady platu za období od 1. 4. 2017 do 2. 12. 2019 a dále kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 127.054 Kč vypočteného z uvedené částky k datu 30. 3. 2020. Na náhradu platu měl žalobkyni vzniknout nárok poté, co byla s žalobkyní, která byla u žalované zaměstnána, sepsána neplatná dohoda o skončení pracovního poměru z 25. 9. 2013, a žalobkyně sdělila žalované, že trvá na dalším zaměstnávání.3. Žalovaná v řízení navrhovala zamítnutí žaloby a uváděla, že sice nerozporuje nárok žalobkyně na náhradu platu co do jeho základu, nesouhlasí však s celkovou výší žalobkyní požadované částky a tuto považuje za rozpornou s dobrými mravy. V této souvislosti žalovaná především navrhovala, aby soud přiměřeně snížil náhradu platu o 77, 5 %. Žalovaná poukazovala na to, že důvodem, který bezprostředně vyvolal snahu o ukončení pracovního poměru žalobkyně, byl trestný čin, kterého se žalobkyně dopustila v souvislosti s výkonem zaměstnání, a že žalobkyně v roce 2015 nepožádala o přijetí do služebního poměru.4. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem o podané žalobě rozhodl tak, jak je shora uvedeno, tedy jí ohledně částky 69.139,84 Kč s příslušenstvím vyhověl a zamítl ji ohledně částky 689.131,52 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku zjistil, že žalobkyně byla u žalované od 26. 5. 1997 zaměstnána jako zaměstnankyně pro správu daní a dohodou z 25. 9. 2013 byl pracovní poměr žalobkyně u žalované rozvázán. Rozsudkem Nejvyššího soudu z 31. 10. 2019 č. j. , spisová značka, , jímž byla změněna tam napadená rozhodnutí, a který nabyl právní moci 2. 12. 2019, byla určena neplatnost uvedené dohody o rozvázání pracovního poměru. S ohledem na tam popsané okolnosti Nejvyšší soud shledal, že vůle žalobkyně k uzavření dohody nebyla svobodná: dohoda byla uzavřena bezprostředně po více než třicetihodinovém omezení osobní svobody žalobkyně a pobytu na odboru hospodářské kriminality, s nímž bylo spojeno nenadálé zadržení žalobkyně, domovní prohlídka, prohlídka kanceláře, nutnost odevzdání osobních věcí, více než pětihodinový výslech a předvedení policejním orgánem k jednání se zástupcem žalobkyně. Ohledně období po uzavření neplatné dohody o rozvázání pracovního poměru soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně 26. 9. 2013 namítla neplatnost dohody o rozvázání pracovního poměru a uvedla, že trvá na dalším zaměstnávání. V období do 16. 2. 2014 byla žalobkyně v pracovní neschopnosti, od 17. 2. 2014 do 31. 12. 2014 pak byla žalobkyně vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání. Od 1. 1. 2015 byla žalobkyně vedena jako OSVČ, působila jako spolupracující osoba svého podnikajícího manžela. Rozsudkem Vrchního soudu v , místo, z 8. 1. 2020 č. j. , spisová značka, byla žalobkyně uznána vinnou skutkem, kterým spáchala pomoc k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby (spočívající „v zásadě v poskytnutí rady daňovému subjektu k neoprávněnému snížení daňové povinnosti“) a za který byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, který byl současně podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu 3 let.5. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav posoudil tak, že shledal, že žalobkyni s ohledem na neplatné rozvázání pracovního poměru dohodou z 25. 9. 2013 vznikl nárok na náhradu platu podle § 71 ve spojení s § 69 odst. 1 zákoníku práce za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017. Naopak ve vztahu k období od 1. 7. 2017 do 2. 12. 2019 nepovažoval žalobou uplatněný nárok na náhradu platu za důvodný, neboť měl za to, že s ohledem na ustanovení § 190 odst. 4 zákona o státní službě pracovní poměr žalobkyně skončil ke dni 30. 6. 2017, neboť žalobkyně do 31. 8. 2015 nepožádala o přijetí do služebního poměru.6. Ve vztahu k náhradě platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 měl obvodní soud za rozhodné období druhé čtvrtletí roku 2013 ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce, v němž průměrný hodinový výdělek žalobkyně činil 114,68 Kč. Relevantní náhrada platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 odpovídá součinu průměrného hodinového výdělku ve výši 141,68 Kč a fondu pracovní doby v měsících duben 2017 čítající 144 hodin, květen 2017 čítající 168 hodin a červen 2017 čítající 176 hodin v celkové výši 69.139,84 Kč (za duben 2017 ve výši, Anonymizováno, 20.401,92 Kč, za květen 2017 ve výši 23.802,24 a za červen 2017 ve výši 24.935,68 Kč). Výši nároku žalobkyně za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017 soud prvního stupně vypočetl na částku 69.139,84 Kč, ohledně této částky proto žalobě vyhověl. Žalobkyni byl přisouzen i kapitalizovaný úrok z prodlení za dobu od splatnosti jednotlivých náhrad platů do 30. 3. 2020 v celkové výši 15.274,13 Kč, pro nedůvodnost byl zamítnut požadavek na kapitalizovaný úrok z prodlení ve zbývající výši 111.779,87 Kč.7. Soud prvního stupně se zabýval návrhem žalované na přiměřené snížení náhrady platu za dobu přesahující 6 měsíců ve smyslu § 69 odst. 2 zákoníku práce, tento návrh však zhodnotil jako nedůvodný. Žalovaná v řízení ani po poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. neunesla břemeno tvrzení ohledně svého tvrzení, že žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo výhodnějších, než by měla při výkonu práce u žalované. Žalovaná uvedla pouze to, že žalobkyně v rozhodném období pracovala jako OSVČ u svého manžela. Po příslušném procesním poučení se ve svém podání ze dne 3. 12. 2020 žalovaná vyjadřovala jen k systematizaci pracovních míst na finančních úřadech. Konečně se pak soud prvního stupně neztotožnil ani s námitkou žalované, že nárok žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s vyhláškou č. 254/2015 Sb.8. Proti vyhovujícímu výroku I. tohoto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobkyně nepožádala v souladu se zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, o přijetí do služebního poměru, zanikl její pracovní poměr ze zákona ke dni 30. 6. 2017. Tento závěr prvostupňového soudu považovala za správný. Předmětem odvolání žalované je výše náhrady platu za období od 1. 4. 2017 do 30. 6. 2017, když žalovaná v rámci řízení navrhla, aby v souladu s § 69 odst. 2 zákoníku práce byla náhrada platu snížena o 77,5 %, tedy aby žalobkyni byla přiznána náhrada platu pouze ve výši 22,5 %. Žalobkyně v rozhodném období pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná u svého manžela. Nemůže jít k tíži žalované, že žalobkyně nedosahovala stejného nebo vyššího příjmu jako OSVČ. Žalobkyně se aktivně zapojila do práce, kterou vykonávala jako OSVČ u svého manžela. Žalovaná se proto domnívá, že v daném případě jsou dány relevantní důvody pro moderaci náhrady platu ze strany soudu, neboť žalobkyně měla konkrétní možnost zapojit se do práce, kterou také vykonávala jako OSVČ, a to za podmínek v zásadě rovnocenných, jaké by měla při výkonu práce podle pracovní smlouvy.9. Žalovaná dále argumentovala tím, že žalobkyně byla trestně stíhána ve věci, ve které byla následně uznána pravomocně vinnou rozsudkem Vrchního soudu v , místo, ze dne 8. 1. 2020 sp. zn. , spisová značka, za pomoc ke zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. c), § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, za což byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, přičemž trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Dále byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku žalobkyni uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu tří let. Žalobkyně se tak dopustila protiprávního jednání, které dosáhlo až trestněprávní roviny a byla jí za něj uložena mimo jiné sankce zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu zaměstnání u orgánu státní správy či samosprávy na dobu tří let. Žalobkyně i přes odsuzující rozsudek trvala na dalším zaměstnávání, když toto její jednání by bylo možné kvalifikovat jako maření výkonu rozhodnutí soudu dle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, neboť by vykonávala činnost, která jí byla rozhodnutím soudu zakázána. V souvislosti s uvedenou trestní kauzou žalobkyně bylo poškozováno dobré jméno žalované, které bylo hanobeno nejen na úrovni regionálních medií, nýbrž tat