35 Co 37/2025-89 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 270 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobkyni uložil zaplatit žalované na nákladech řízení částku 1 500 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Rozhodl tak o žalobě podle § 31a zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), doručené soudu prvního stupně 19. 4. 2024, na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Městského soudu v , adresa, (dále jen „městský soud“) pod sp. zn. , spisová značka, (dále jen „posuzované řízení“). Posuzované řízení včetně doby od povinného uplatnění nároku trvalo 8 let a 1 měsíc. Jednalo se již o kompenzační řízení, jehož předmětem byl nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, Žalobkyně poukazovala na to, že její právní předchůdce (manžel) zemřel i v důsledku trápení, které pro něj nejen prvotní, ale i posuzované řízení představovaly. Dále uváděla, že ona ani její právní předchůdce se na délce řízení nijak negativně nepodíleli. Význam řízení hodnotila jako vysoký, když předmětnou újmu zvyšuje i skutečnost jejího vysokého věku a nedobrého , podezřelý výraz, stavu. S ohledem na všechny relevantní skutečnosti, zejména nepřípustné průtahy ve věci, žádala odškodnění ve výši 270 000 Kč.3. Žalovaná v podání ze dne 1. 8. 2024 učinila nesporným, že u ní žalobkyně dne 14. 3. 2024 uplatnila nárok na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) ve výši 270 000 Kč, jež jí měla vzniknout v souvislosti s nesprávným úředním postupem Městského soudu v , adresa, v řízení vedeném pod sp. zn. , spisová značka, . Žalovaná popsala průběh posuzovaného řízení, přičemž dospěla k závěru, že jeho celková délka byla 6 let a 10 měsíců. Konstatovala, že v předmětné věci nebyly shledány žádné průtahy, řízení bylo procesně vedeno před 3 stupni soudů a u Ústavního soudu. Věc vykazovala do určité míry složitost skutkovou a právní. Význam řízení shledala nízký, když žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku kompenzačního řízení, přičemž v namítaném řízení byla zcela neúspěšná. Ani z tohoto řízení jí tak nemohla vzniknout závažnější nemajetková újma. Ze strany žalobkyně se dle žalované jedná o šikanózní výkon práva vůči státu, kdy opakovaně žádá o odškodnění z kompenzačních řízení (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. , spisová značka, ). Délka řízení byla dána její procesní aktivitou, za což stát nenese odpovědnost. Nicméně žalovaná dospěla k závěru, že délku řízení lze hodnotit jako nepřiměřenou, tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Žalovaná jako přiměřené a dostačující zadostiučinění shledala konstatování porušení práva.4. Žalobkyně splnila podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnila dne 14. 3. 2024, což bylo mezi účastníky nesporným.5. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování a s odkazem na příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., v odůvodnění rozsudku citovaná, judikaturu Nejvyššího soudu, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ze dne z 13. 4. 2011, , číslo, (dále jen „Stanovisko“) uzavřel, že celková délka namítaného řízení je nepřiměřená. Řízení bylo zahájeno nejprve dne 19. 1. 2016, kdy nárok u žalované uplatnil právní předchůdce žalobkyně (zesnulý manžel , jméno FO, ), jenž se u žalované domáhal odškodnění za průtahy v řízení vedeném u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, . S ohledem na skutečnost, že právní předchůdce žalobkyně dne 31. 1. 2016 zemřel, aniž by uplatnil citovaný nárok u soudu, shodný nárok uplatnila žalobkyně jako jeho procesní nástupce dne 10. 4. 2017. Při jednání dne 22. 10. 2024 účastníci učinili nesporným, že rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo žalobkyni doručeno dne 22. 2. 2024.6. Podle soudu prvního stupně předmětný spor nelze řadit mezi spory skutkově či procesně složité. Dokazování bylo prováděno toliko listinami. Po hmotněprávní stránce šlo o středně složitý případ, jelikož žalobkyně se domáhala náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného řízení. Jako stěžejní se ukázala otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně. Dále soudy řešily, zda lze trvání řízení o žalobě pro zmatečnost, jakož i doby, kdy soudy rozhodovaly o obnově řízení, posuzovat jako integrální součást soudního řízení. V této věci soudy musely zejména vyjít z bohaté a stále se vyvíjející judikatury nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též ESLP. Řízení probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srov. bod IV. písm. a/ Stanoviska). Soud prvního stupně rozhodoval jedenkrát, stejně jako odvolací soud a Nejvyšší soud, s čímž je spojena i četnost rozhodování ve věci. Ve věci rozhodoval i Ústavní soud. Žalobkyně se na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílela. k postupu orgánů veřejné moci soud prvního stupně uvedl, že shledal průtah v období od 20. 11. 2018, kdy byla věc předložena krajskému soudu do 9. 9. 2020, kdy se konalo prvé jednání před odvolacím soudem, a dále v období od 13. 1. 2021, kdy byl spis předložen Nejvyššímu soudu, do 23. 11. 2022, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí dovolání žalobkyně. Význam řízení pro žalobkyni shledal jako nepatrný. Soud prvního stupně zohlednil, že ani Evropský soud pro lidská práva nepřiznává oproti řízením typu opatrovnických sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice ze dne 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, proti České republice ze dne 26. 10. 2004, č. , číslo, , § 47), věcí osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, ze dne 26. 7. 2005, č. , číslo, , § 41), věcí sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci , Anonymizováno, ze dne 12. 11. 2002, č. , číslo, , § 38), trestní věci (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. , spisová značka, , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. , číslo, ) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci , jméno FO, proti , stát, ze dne 23. 3. 1994, č. , číslo, , č. , číslo, , § 39) zvýšený význam. Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 10.2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). V poměrech souzené věci, přestože šlo již o řízení kompenzační, k čemuž by mělo být dle konstantní judikatury při určování výše odškodnění též přihlédnuto (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2921/2013), význam řízení pro žalobkyni byl dle soudu prvního stupně bagatelní. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že soudy v posuzovaném řízení dospěly k závěru o absenci aktivní věcné legitimace žalobkyně k uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé řízení vedené u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , a rovněž zohlednil, že žalobkyně nebyla účastníkem prvotního řízení u Městského soudu v , adresa, , tj. nebylo jednáno o jejích osobních právech.7. Se zřetelem na výše uvedené soud prvního stupně dospěl k závěru, že konstatování porušení práva je s ohledem na nepatrný význam řízení pro žalobkyni dostatečným prostředkem satisfakce, důvod k poskytnutí finančního zadostiučinění neshledal. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, kde se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci. v určitých případech bude postačovat samotné konstatování porušení práva, například pokud délka řízení byla v nezanedbatelné míře způsobena vlastním chováním poškozeného, nebo pokud byl význam předmětu řízení pro poškozeného pouze nepatrný a celkově tak lze uzavřít, že doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozené osoby. Soud prvního stupně proto žalobu na přiznání relutární náhrady ve výši 270 000 Kč s příslušenstvím jako nedůvodnou zamítl, když konstatování porušení práva se žalobkyni dostalo od žalované již v rámci předběžného uplatnění nároku. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř.8. Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalobkyně včasným odvoláním a namítala