36 Co 151/2025-440 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně prvními třemi výroky (I až III) uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni celkem 701 447,20 Kč spolu se zákonným úrokem z dílčích částek ode dne, kdy se žalovaná s jejich úhradou dostala do prodlení, až do zaplacení. Po dílčí úpravě žalobního žádání (částečného omezení žaloby zpětvzetím) tak částečně vyhověl požadavkům žalobkyně, aby jí žalovaná zaplatila bezdůvodné obohacení, kterého se jí na její úkor dostalo tím, že v letech 2017, 2018 a v období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020 bez právního důvodu užívala její pozemky parc. č. , číslo, , , číslo, v katastrálním území , adresa, , obec , adresa, (dále jen předmětné pozemky). Zcela tak vypořádal částečně snížený žalobní požadavek žalobkyní původně uplatněný u Obvodního soudu pro Prahu 10 třemi samostatnými žalobními návrhy, spojenými ke společnému projednání v tomto posuzovaném řízení (nároky na bezdůvodné, Anonymizováno, obohacení za rok 2017 ve výši 1 450 080 Kč, za rok 2018 ve výši 360 586,56 Kč a za období od ledna 2019 do konce února 2020 ve výši 360 586,56 Kč původně projednávané pod sp. zn. 46 C 527/2019, sp. zn. 16 C 275/2020 a sp. zn. 35 C 137/2021). Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl (výrok IV) a o nákladech řízení rozhodl podle poměru úspěchu a neúspěchu ve věci (§ 142 odst. 2 o. s. ř.), když převážně neúspěšnou žalobkyni zavázal, aby na jejich náhradu zaplatila žalované částku 64 488,394 Kč (výrok V).2. Tyto tři samostatné, skutkově související žalobní požadavky prvostupňový soud pro srozumitelnost a přehlednost samostatně číselně specifikoval v záhlaví rozhodnutí a ze stejného důvodu jim zčásti vyhověl samostatnými vyhovujícími výroky. Žalované tak uložil výrokem I povinnost zaplatit žalobkyni bezdůvodné obohacení za rok 2017 ve výši 217 304,16 Kč s příslušenstvím, výrokem II za rok 2018 ve výši 219 957,80 Kč s příslušenstvím a za období od 1. 1. 2019 do 29. 2. 2020 jí výrokem III uložil peněžitou povinnost v rozsahu 264 175,24 Kč s příslušenstvím. Zbylou žalobkyní nárokovanou část těchto tří nároků souhrnně zamítl výrokem IV.3. V návrzích na zahájení řízení odůvodnila žalobkyně své nároky tím, že občané žalované městské části v rozhodném období užívali předmětné pozemky jako veřejné prostranství, čímž se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila. Tento protiprávní stav žalovaná nastolila tím, že pozemky protiprávně osázela v roce 1998 až 1999 dřevinami, aby je začlenila do širší rekreační oblasti využívané jejími občany, čímž jí následně znemožnila pozemky využívat k zemědělským účelům.4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že předmětné pozemky charakter veřejného prostranství nemají. Uvedla, že jí nelze přičítat k tíži, že pozemky žalobkyně nejsou oploceny, tedy jsou veřejně přístupné. Zejména pak akcentovala rozpor žalobního požadavku s dobrými mravy s tím, že otec žalobkyně si tyto pozemky sám vybral v době, kdy na nich již byl trvalý lesní porost smíšeného lesa s převahou listnatých dřevin, vysázený koncem devadesátých let dvacátého století. V době převodu pozemků na otce žalobkyně byly tyto pozemky územním plánem vymezeny jako pozemky určené k plnění funkcí lesa, proto žalovaná žalobkyni informovala, aby s předmětnými pozemky hospodařila podle zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (dále jen „zákon o lesích“), a opakovaně jí ubezpečila, že je jako lesopark pro potřeby občanů obce nevyužívá. Ohradila se také proti výpočtu výše bezdůvodného obohacení s tím, že žalobkyně nerozlišuje mezi jednotlivými druhy pozemků, způsobem a mírou jejich využití.5. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění popsaných v odstavcích 7 až 24 rozsudku, na které odvolací soud odkazuje. Mezi účastníky bylo nesporné, že v rozhodném období, za které je požadováno vydání bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání pozemku, byla žalobkyně vlastníkem předmětných pozemků. Vlastnictví k nim nabyla darem od svého otce v roce 2012, který je ve stejné době získal v soudním řízení o vydání náhradních pozemků. Pozemky si jako náhradní vybral, jejich stav znal.6. V rámci posouzení, zda předmětné pozemky mají charakter lesoparku či nikoliv, soud vyšel ze zjištění, že v roce 1998, 1999 žalovaná předmětné pozemky zalesnila, přestože nedisponovala potřebnými souhlasy a nezajistila si jejich vyjmutí ze , právnická osoba, (nebyla provedena změna charakteru pozemků na lesní pozemky). Učinila tak s úmyslem rozšířit rekreační lokalitu lesa „, název, “, když na sousedním, přilehlém pozemku ve vlastnictví , veřejnoprávní korporace, , který spravovala, nechala za tím účelem vybudovat tělocvičné nářadí a altán. V této souvislosti soud konstatoval, že poblíž hranice těchto pozemků se v roce 2016 na jednom z předmětných pozemků u cesty nacházela dřevěná lavička. Uzavřel rovněž, že žalobkyni se naopak nepodařilo prokázat, že by žalovaná pozemky za účelem plnění funkce lesoparku udržovala, umístila na ně odpadkové koše či jiný mobiliář. Pozemky nepřestaly být součástí , právnická osoba, .7. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně svévolně, bez potřebných souhlasů ke kácení dřevin v období od února 2016 do poloviny března 2016 nechala vykácet rozsáhlou část lesa (o rozloze 4 700 m2, tj. 39 % celkové plochy pozemků). Stromy a dřevní hmota byla do srpna 2016 ponechána na místě. Nepovolené kácení stromů bylo medializováno a řešeno policií. Žalovaná až poté, v květnu 2016 požádala orgán životního prostředí o povolení stromy na pozemcích vykácet, a dřeviny na pozemcích tak odstranit. Z důvodů možné podjatosti o tomto návrhu rozhodoval , správní orgán, , který nejprve rozhodnutími ze dne 1. 11. 2017 a ze dne 10. 12. 2018 kácení nepovolil (obě rozhodnutí byla nadřízeným orgánem zrušena), aby po další kasaci svého rozhodnutí stanovisko změnil a rozhodnutím ze dne 12. 11. 2019 kácení žalobkyni povolil.8. Na základě výše uvedených zjištění uzavřel, že předmětné pozemky nejsou určeny k plnění funkcí lesa; stále jsou součástí , právnická osoba, , a proto právo volného vstupu dle § 19 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích, se u nich neuplatní. Veřejným prostranstvím se předmětné pozemky staly v době výsadby dřevin (v letech 1998, 1999), kdy se žalovaná rozhodla je začlenit do širšího rekreačně využívaného celku (lesa „, název, “) a za tím účelem, k jejich možnému využití, nechala na přilehlém pozemku, který byl ve vlastnictví , veřejnoprávní korporace, a žalovaná jej měla právo užívat, vybudovat altán a tělocvičné nářadí. Tento stav nastolený žalovanou před více jak čtvrt stoletím trval i v rozhodné době (po změně vlastnictví předmětných pozemků), a proto i v tomto období předmětné pozemky vykazovaly charakter veřejného prostranství ve smyslu § 34 zák. č. 128/2000 Sb. a § 14b zák. č.131/2000 Sb. o , veřejnoprávní korporace, . Žalovaná tak prostřednictvím svých občanů tyto pozemky v rozsahu jejich 61% rozlohy (39 % žalobkyně svévolně vykácela) může využívat stále jako veřejné prostranství, a proto je za toto užívání povinna dle § 2991 občanského zákoníku (dále jen o. z.) zaplatit žalobkyni náhradu. Vzhledem k tomu, že pozemky jsou stále vedeny jako orná půda, prvostupňový soud vyšel ze znaleckého ocenění tržního nájemného za takové pozemky. Tyto částky ponížil o 39 %, představující část z celkové rozlohy pozemků s vykáceným lesoparkem (holinu s pařezy); ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Zároveň žalobkyni přiznal i zákonné úroky z prodlení z přiznaných částek za dobu od uplatnění nároku a o nákladech řízení rozhodl za užití § 142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když zohlednil, že výše plnění nezávisela na znaleckém ocenění (znalec jen posuzoval rozlohu lesoparku).9. Proti rozsudku podaly obě účastnice včasná odvolání. Žalovaná opravným prostředkem napadla meritorní vyhovující výroky (I až III) a akcesorický nákladový výrok (V). V převážné části zopakovala či parafrázovala svá dosavadní obranná tvrzení o tom, že v případě předmětných pozemků se nemůže jednat o veřejné prostranství, když nebyly naplněny jeho materiální znaky ani další předpoklady jeho existence. Setrvala na svém stanovisku, že pozemky žalobkyně nebyly přímo určeny k uspokojování potřeb občanů, k rekreaci obyvatel, když městská část za účelem rekreace svých občanů pozemky žádným způsobem neupravovala, zpevněné cesty nebudovala, neosazovala je mobiliářem města (lavičkami, odpadkovými koši, altány apod.) ani je k tomuto účelu nikdy neurčila, prostřednictvím územně plánovací dokumentace je do výčtu veřejných prostranství nezahrnula. K naplnění znaků veřejného prostranství nestačí samotná skutečnost, že veřejnost pozemek užívá, protože jí ve vstupu na něj nebrání technické překážky. V této souvislosti se ohradila i proti nesprávnému zjištění, že pozemky jsou součástí lokality „, jméno FO, “, které soud převzal z tvrzení žalobkyně a zavádějícím způsobem použil ve svých úvahách o existenci veřejného prostranství, když argumentoval tím, že předmětné pozemky se staly součástí širšího rekreačního celku. Namítla, že toto tvrzení neodpovídá realitě a bylo ža