36 Co 167/2025-56 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do částky 139 733 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 10. 2024 do zaplacení (výrok I), žalobu o zaplacení částky 110 267 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z této částky od 13. 10. 2024 do zaplacení zamítl (výrok II) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 300 Kč (výrok III).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou žalobce požadoval zaplacení částky 250 000 Kč jakožto náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále též „posuzované řízení“). Toto řízení trvalo 13 let a 1 měsíc, jeho předmětem bylo vypořádání společného jmění manželů (dále rovněž „SJM“), jehož součástí byly nemovitosti, movité věci a závazky. Žalobce se přitom na délce řízení nijak nepodílel, jeho význam spatřoval především v tom, že nemohl disponovat svými nemovitostmi v důsledku poznámky v katastru nemovitostí. Požadoval rovněž, aby soud prvního stupně přihlédl k míře inflace, kdy za rok trvání řízení požadoval částku 20 000 Kč.3. Žalovaná nesporovala, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu v podobě jeho nepřiměřené délky, přičemž žalobci již poskytla zadostiučinění v penězích ve výši 139 733 Kč (v této výši bylo řízení zastaveno výrokem I pro zpětvzetí žaloby ze dne 14. 10. 2024). Závěr o délce posuzovaného řízení korigovala tak, že ve vztahu k žalobci trvalo konkrétně 11 let a 11 měsíců (neboť až dne 16. 4. 2012 obdržel žalobu), přičemž probíhalo na dvou stupních soudní soustavy. Řízení skončilo zastavením po uplynutí roční lhůty podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), kdy nebyl podán návrh na jeho pokračování. Žalovaná nezpochybnila, že v řízení docházelo k prodlevám, poukázala však na jeho složitost po stránce skutkové a také obecně na specifičnost řízení o vypořádání SJM. Po stránce procesní bylo třeba rozhodnout o návrhu na nařízení předběžného opatření či návrzích na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Při odškodnění tak vyšla z částky 16 000 Kč za rok trvání řízení, základní částku potom ponížila o 30 % z důvodu složitosti řízení a podíl žalobce na jeho délce, neboť od dubna 2022 do října 2023 žádal opakovaně o odročení jednání s tím, že strany jednají mimosoudně, nakonec účastníci také navrhli přerušení řízení dle § 110 o. s. ř. na dobu jednoho roku. Základní částku naopak navýšila o 10 % pro postup soudu.4. Soud prvního stupně vyšel ze shodných tvrzení účastníků o závěru žalované ve vztahu k žádosti žalobce o předběžné projednání nároku ze dne 12. 4. 2024 a dále ze zjištění o celkovém průběhu posuzovaného řízení, která podrobně popsal v bodech 6. a 7. odůvodnění napadeného rozsudku. Odvolací soud na tato jeho zjištění pro stručnost vlastního odůvodnění zcela odkazuje. Soud prvního stupně poté učiněná zjištění posoudil podle § 1, § 13 odst. 1 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), za použití článku 6 odst. 1 věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu vydaného pod sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“).5. Nejprve se zabýval otázkou, zda v průběhu posuzovaného řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a to konkrétně k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Za aplikace judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) a Nejvyššího soudu zhodnotil jednak celkovou délku tohoto řízení a také skutečnost, zda v jeho průběhu došlo k průtahům. Měl za to, že žalobce začal pociťovat újmu ohledně nejistoty výsledku řízení již ode dne 16. 4. 2012, kdy mu byla doručena žaloba, konec tohoto období připadl na 2. 4. 2024, kdy nabylo právní moci usnesení o nákladech státu a posuzované řízení bylo definitivně skončeno. Celková doba rozhodného období tak u žalobce činila 11 let a 11 měsíců.6. Poté zhodnotil složitost věci a dospěl k závěru, že posuzované řízení bylo složitější po stránce skutkové, procesní i právní, neboť v řízení o vypořádání SJM je soud vždy povinen hledat řešení, kterým by nikoho z účastníků nepoškodil. Vyslovil závěr, že v případě, kdy se účastníci nejsou schopni shodnout na žádné kompromisní variantě, která je jim předložena soudním znalcem, případně vyřizujícím soudcem, má taková okolnost neblahý vliv na délku soudního řízení. Specifičnost daného řízení spatřoval v tom, že soud nemůže celou žalobu zamítnout pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního. V daném případě učinila žalobkyně předmětem vypořádání nemovitosti, movité věci a závazky. Žalobce vystupující v posuzovaném řízení jako žalovaný bránil tím, že většina těchto závazků není součástí SJM, nemovitosti považoval za své výlučné vlastnictví. Věc vyřizující soud tak prováděl rozsáhlé dokazování k položkám, které měly být vypořádány, byly vypracovány znalecké posudky k ocenění movitých věcí a nemovitosti. Žalobkyně byla opakovaně soudem vyzývána podle § 118a o. s. ř., jednání bylo třeba odročovat z důvodů na straně účastníků, rozhodovalo se o procesních návrzích, zejména o návrhu na vydání předběžného opatření, o osvobození od soudních poplatků, o částečném zpětvzetí žaloby a o zrušení ustanovení zástupce. V posuzované věci byly podány 3 znalecké posudky a jejich 2 dodatky, proběhly výslechy několika svědků, byla provedena řada listinných důkazů, o součinnost byly žádány různé instituce, zejména instituce finanční. Řízení bylo rovněž třeba přerušit s ohledem na společný návrh účastníků.7. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce se na celkové délce posuzovaného řízení nepodílel ve smyslu obstrukcí či nečinnosti, význam řízení pro žalobce hodnotil jako standardní, neboť takový význam se dle Stanoviska presumuje. Souhlasil s žalovanou, že poznámka v katastru neznemožňuje dispozice s nemovitostmi, na význam řízení tedy nemá vliv.8. Zhodnotil rovněž postup soudů s tím, že orgány veřejné moci se dopustily několika pochybení. Jednalo se o kratší i delší období nečinnosti, a to zejména na počátku řízení, ale rovněž v době vyčkávání na zpracování znaleckého posudku, přičemž podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, nese stát odpovědnost za průtahy v řízení způsobené prodlevami při vypracování znaleckého posudku. Posuzované řízení bylo podle prvostupňového soudu na první pohled nekoncentrované, zejména z hlediska zjišťování skutkového stavu, neboť opakovaně docházelo k výzvám k žalující straně ve smyslu § 118a o. s. ř., řízení však probíhalo většinou na jednom stupni soudní soustavy.9. Za použití všech takto zhodnocených kritérií soud prvního stupně dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení byla vzhledem k okolnostem případu nepřiměřená, a tudíž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Zároveň konstatoval, že pouhé konstatování porušení práva nepostačuje a bylo na místě přiznat žalobci peněžitou částku za způsobenou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení.10. Nejprve stanovil základní částku pro přiměřené zadostiučinění za jeden rok řízení, přičemž se v souladu se Stanoviskem řídil úvahou, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného zadostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč, když za první dva roky řízení je tuto částku třeba stanovit v polovině uvedeného rozmezí. K výši daným rozmezím ohraničené částky odškodnění zaujal stanovisko, že roli hraje zejména celková doba řízení, a navíc v případě extrémně dlouhé délky řízení se má přiznaná částka blížit horní hranici uvedeného rozmezí. Celkovou dobu řízení shledal nepřiměřeně dlouhou, přičemž považoval za přiměřené stanovení základní částky odškodnění za zadostiučinění za jeden rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení na částku 16 000 Kč (za první dva roky v polovině). Řídil se přitom úvahou, že délka řízení byla násobně delší, než bylo vzhledem k okolnostem možné očekávat, zejména v důsledku nekoncentrovaného postupu Okresního soudu v , adresa, . Základní částku odškodnění nemajetkové újmy tak stanovil na 174 667 Kč.11. Tu potom dále snížil z důvodu složitosti řízení o 30 %, naopak ji zvýšil o 10 %, neboť to byl právě postup Okresního soudu v , adresa, , který zapříčinil násobně delší trvání řízení, než bylo možné s ohledem na složitost věci očekávat. Ve vztahu k zavinění žalobce na délce původního řízení či pro význam řízení přitom základní částku nijak nemodifikoval. Výslednou částku odškodnění proto stanovil na částku 139 733 Kč.12. Soud prvního stupně poté s poukazem na citovanou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu vysvětlil, že nebyl důvod přistoupit k žalobcem požadovanému navýšení přiznaného zadostiučinění s ohledem na změnu hospodářské sit