36 Co 206/2025-58 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 1 000 000 000 Kč spolu s 15% úrokem od 1. 7. 2025 do zaplacení (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II)2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované náhrady nemajetkové újmy způsobené jí v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023. V této věci nejprve prvostupňový soud žalobu odmítl, odvolací soud toto rozhodnutí potvrdil, přičemž soudy obou stupňů považovaly žalobu za neprojednatelnou. Nejvyšší soud obě usnesení zrušil a v průběhu dalšího řízení Obvodní soud pro Prahu 2 vydal rozsudek, v němž nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, neboť věcně nerozhodl o nároku žalobkyně, ale pouze z procesních důvodů žalobu zamítl, přestože odpovědnostní titul byl v žalobě naprosto nezaměnitelným způsobem označen.3. Žalovaná nesporovala, že žalobkyně svůj nárok uplatnila dne 31. 12. 2024, stalo se tak ovšem prostřednictvím neoprávněné osoby a neurčitým způsobem. Uvedla, že žaloba podaná žalobkyní dne 13. 6. 2023 byla Obvodním soudem pro Prahu 2 zamítnuta rozsudkem ze dne 14. 11. 2024 z důvodu neexistence odpovědnostního titulu. Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala dne 30. 12. 2024 odvolání, o němž odvolací soud dosud nerozhodl. Protože podkladová věc nebyla pravomocně rozhodnuta, nelze ani v projednávané věci shledat existenci odpovědnostního titulu. Žalovaná dále uvedla, že i v případě, že by žádost o odškodnění byla podána řádně, žalobkyni by ničeho neplnila pro neexistenci všech podmínek odpovědnosti státu za škodu. V průběhu řízení potom žalovaná vznesla také námitku promlčení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.4. Soud prvního stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování učinil zjištění popsaná v bodě 3. napadeného rozsudku, na která odvolací soud zcela odkazuje. Vzal tak za prokázané, že v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023 byla usnesením ze dne 8. 8. 2023 žaloba podaná žalobkyní odmítnuta, přičemž následně Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Oba soudy své rozhodnutí odůvodnily tím, že žalobkyně ani po výzvě soudu prvního stupně svou žalobu nedoplnila tak, aby byla projednatelná. Proti pravomocnému usnesení podala žalovaná dovolání, o němž Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36, a to tak, že obě výše uvedená usnesení zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení. Předmětem řízení ve věci sp. zn. 55 C 120/2023 měl přitom být požadavek žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši 100 000 000 Kč z titulu nesprávného vedení řízení ve věci projednávané Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 37 C 211/2022, ve kterém byla žaloba pravomocně odmítnuta. V rámci namítaného řízení bylo Obvodním soudem pro Prahu 2 nařízeno jednání, ke kterému se žalobkyně nedostavila, přičemž na tomto jednání konaném dne 14. 11. 2024 byl vydán rozsudek č. j. 45 C 120/2023-65, kterým byla žaloba zamítnuta. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dne 30. 12. 2024 odvolání.Uvedené skutečnosti soud prvního stupně hodnotil zejména dle § 1, § 5, § 7, § 8, § 31a, § 32 a § 35 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“) a dospěl k závěru, že v řízení vedeném pod sp. zn. 45 C 120/2023 došlo k vydání nezákonného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 8. 2023, č. j. 45 C 120/2023-7, a s ním spojeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, neboť tato pravomocná rozhodnutí byla pro nezákonnost zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36. Soud prvního stupně však neshledal nezákonným rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 7 a 8 OdpŠk rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 11. 2024, č. j. 45 C 120/2023-65, který v době vyhlášení napadeného rozsudku nenabyl právní moci a nebyl ani pro nezákonnost zrušen.5. Protože měl za to, že existuje odpovědnostní titul z důvodu nezákonného rozhodnutí, zabýval se tím, zda byla žalobkyní tvrzená nemajetková újma prokázána. Zjišťoval tedy intenzitu, kterou nezákonné rozhodnutí zasáhlo do osobnostních práv žalobkyně a posuzoval, jaká forma a výše odškodnění je třeba k reparaci takto vzniklé nemajetkové újmy. Uzavřel však, že žalobkyně v žalobě či v jejím doplnění žádné konkrétní zásahy do osobnostní sféry netvrdila a neučinila tak ani na výzvu soudu prvního stupně učiněnou podle § 118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Proto se v prvé řadě zabýval možným obecným zásahem uvedených nezákonných rozhodnutí do jakékoli myslitelné sféry žalobkyně, přičemž nezákonným rozhodnutím bylo usnesení o odmítnutí žaloby, kterou se žalobkyně domáhala odškodnění z odškodňovacího řízení, ve kterém byla žaloba pro neprojednatelnost odmítnuta. Již samotný předmět řízení tak obecně vylučuje, že by žalobkyni mohla nemajetková újma vzniknout, neboť nemohla vzniknout ani v projednávaném řízení. Odmítnutím žaloby navíc nedošlo k žádnému zásahu do práv žalobkyně, nevznikla jí žádná hmotná škoda, a to ani ve formě povinnosti hradit náklady řízení. Poukázal také na postoj žalobkyně, která se k jednání nařízenému na 14. 11. 2024 nedostavila a pouze se omluvila, a to za situace, kdy byla soudem v usnesení ze dne 7. 10. 2024, č. j. 45 C 120/2023-52, předem upozorněna na nezbytnost doplnění tvrzení na základě poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. Soud prvního stupně zároveň zjistil, že žalobkyně se jen u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhá náhrady škody nebo nemajetkové újmy nejméně ve 30 žalobách, z nichž značná část byla odmítnuta pro neprojednatelnost.6. Poté se zabýval námitkou promlčení vznesenou žalovanou a uzavřel, že nezákonná rozhodnutí, tedy usnesení o odmítnutí žaloby ze dne 8. 8. 2023, č. j. 45 C 120/2023-7, ve znění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 36 Co 304/2023-13, byla odklizena rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 3. 2024, č. j. 30 Cdo 73/2024-36, které nabylo právní moci dne 20. 3. 2024. Od tohoto data měla žalobkyně povědomí o tom, že rozhodnutí o odmítnutí žaloby je rozhodnutím nezákonným a měla i informace o tom, jaká konkrétní nemajetková újmy jí tímto nezákonným rozhodnutím vznikla, žalobu a zároveň i uplatnění nároku u žalované však podala až dne 31. 12. 2024. Šestiměsíční lhůta k podání žaloby nebo k předběžnému projednání nároku se přitom počítá právě od právní moci rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 20. 3. 2024, uplynula tudíž dne 20. 9. 2024. K přerušení běhu promlčecí doby po dobu uplatnění nároku u žalované nedošlo, pročež byla žaloba podána až po uplynutí promlčecí lhůty, a také z tohoto důvodu ji proto soud prvního stupně zamítl, když o nákladech řízení rozhodl podle zásady úspěchu ve věci, vyjádřené v ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém navrhla změnu rozsudku soudu prvního stupně tak, že se žalobě zcela vyhovuje. Odmítla závěr o absenci odpovědnostního titulu a namítla, že byly naprosto ignorovány skutečnosti, které v žalobě a v jejím doplnění uvedla. Zopakovala průběh řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 120/2023 a upozornila na to, že odpovědnostní titul vyplývá z rozsudku tohoto soudu ze dne 14. 11. 2024, který nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu, když opět nerozhodl o nároku žalobkyně, ale znovu pouze z procesních důvodů žalobu zamítl. Při projednání žaloby totiž nevyšel ze skutečnosti, že Obvodní soud pro Prahu 2 v řízení vedeném pod sp. zn. 37 C 211/2022 své rozhodnutí řádně neodůvodnil podle ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. a v rámci volného hodnocení důkazů postupoval v rozporu s ustanovením § 132 o. s. ř. a nerozhodl o věci samé. A stejné pochybení žalobkyně nalezla i v řízení vedeném pod sp. zn. 45 C 120/2023, z něhož plyne odpovědnostní titul, neboť soud prvního stupně si neuvědomil, že právo žalobkyně je rozhodnutím soudu pravomocně přiznané.8. Pokud jde o výši škody, žalovaná proti ní nebrojila a soud prvního stupně se jí byl povinen zabývat v rámci volného hodnocení důkazů, což však neučinil a tím učinil své rozhodnutí nepřezkoumatelným. Námitku promlčení žalobkyně v odvolání rovněž odmítla s tím, že její nárok se v tomto případě promlčuje v tříleté lhůtě.9. Odvolací soud podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné. Odvolací soud o odvolání rozhodl, aniž za tímto účelem nařizoval ústní jednání, neboť účastníci s tímto postupem výslovně souhlasili, případně se k výzvě odvolacího soudu opačně nevyjádřili (§ 214 odst. 3 o. s. ř.).10. Soud prvního stupně především provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy řádně hodnotil v souladu s usta