36 Co 489/2024-104 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně částečně žalobě vyhověl, když konstatoval, že v řízení o žádosti žalobce o informace ze dne 23. 4. 2020, adresované , ústav, (dále i jako „Ústav“), následně vedeného u Městského soudu v , místo, pod sp. zn. , spisová značka, , došlo k porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (výrok I). Zbylé požadavky na poskytnutí omluvy ve znění „Omlouváme se panu , Jméno žalobce, za nesprávný úřední postup , ústav, , spočívající v tom, že informace, jenž měl tento ústav poskytnout nejpozději 8. 5. 2020, poskytl panu , Jméno žalobce, až 25. 7. 2023.“ a na zaplacení relutární náhrady ve výši 54 878 Kč s příslušenstvím zamítl (výroky II a III) a žalovanou zavázal k náhradě nákladů řízení ve výši 16 581 Kč (výrok IV).2. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce domáhal na žalovaném státu zaplacení 54 878 Kč jako relutární náhrady vytrpěné nemajetkové újmy (finanční odškodnění psychických útrap), kterou pociťoval v souvislosti s nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce řízení o poskytnutí informací dle zák. č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, a dále omluvy, že mu tyto informace neposkytl včas.3. Vyšel ze zjištění o průběhu posuzovaného řízení, uplatnění projednávaného nároku u příslušné organizační složky státu i o významu požadovaných informací pro žalobce, jakož i jeho důvodech a motivaci k podání správní žaloby (body 7až 17 rozsudku). Po jejich právním posouzení zejména dle § 13 odst. 1, 2 a § 31a odst. 1, 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk), dospěl k závěru, že žaloba je co do základu (existence nesprávného úředního postupu a presumované újmy žalobce) důvodná.4. Uvedl, že ačkoli posuzované řízení probíhalo na čtyřech rozhodovacích stupních (dvou stupních správní i soudní soustavy) a ze strany správních ani soudních orgánů nebylo zatíženo zásadním obdobím nečinnosti, když jejich postup byl plynulý a koncentrovaný, je třeba považovat celkovou délku správního a navazujícího soudního řízení v trvání tří let, tří měsíců a dvou dní již za nepřiměřeně dlouhou. Tedy uzavřel, že odpovědnostní titul - nesprávný úřední postup v podobě nepřiměřené délky řízení dle § 13 OdpŠk - je dán. Důvodem je zejména skutečnost, že došlo k překročení patnáctidenní zákonné lhůty (§ 15 zák. č. 106/1999 Sb.), byť správní orgány rozhodovaly vždy ve lhůtách kratších jednoho měsíce (o žádosti z 23. 4. 2020 rozhodl Ústav dne 19. 5. 2020, o první stížnosti žalobce rozhodlo ministerstvo 18. 6. 2020 a následovalo další rozhodnutí Ústavu ze dne 7. 7. 2020 a vyřízení stížnosti ministerstvem rozhodnutím ze dne 20. 7. 2020). V této souvislosti konstatoval, že soudní řízení nebylo zatíženo obdobím nečinnosti ani v řízení před Nejvyšším správním soudem, když v tomto období bylo řízení po dobu 8 měsíců pravomocně a účelně přerušeno do doby rozhodnutí o podané ústavní stížnosti (od července 2022 do února 2023).5. Podle hledisek stanovených v § 31a OdpŠk pak hodnotil přiměřenou formu odškodnění a uzavřel, že s ohledem na vyšší složitost věci (bod 39 rozsudku) a zejména pak na snížený význam řízení pro žalobce (body 37 a 41 rozsudku), který se v průběhu posuzovaného řízení zásadním způsobem snižoval (význam informací a potřeba rozhodnutí klesala až nakonec v důsledku jejich dosažení z jiných zdrojů téměř zanikla), postačuje k satisfakci žalobce konstatování nesprávného úředního postupu. To žalobci poskytl (výrok I) a co do požadavku na finanční odškodnění trýznivých psychických útrap spolu s požadavkem na osobní omluvu za včasné nevyhovění žádosti žalobu jako nedůvodnou zamítl (výroky II, III). S ohledem na částečný úspěch ve věci, který byl závislý na uvážení soudu, přiznal žalobci plnou náhradu účelně vynaložených nákladů řízení (výrok IV).6. Proti zamítavým meritorním výrokům II a III tohoto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Namítl, že konstatování porušení práva nepředstavuje dostatečnou formu odškodnění jím vytrpěné újmy, když požadované informace souvisely s jeho pracovním úkolem novináře, který kvůli nesprávnému úřednímu postupu Úřadu nebyl schopen svému zaměstnavateli splnit. Důvodem pro nepřiznání peněžité náhrady a neposkytnutí omluvy nemůže být skutečnost, že požadované informace potřeboval pro výkon své novinářské profese ani to, že je před zahájením soudního přezkumu zákonnosti postupu správních orgánů získal z jiných veřejných zdrojů (např. od , spolek, ) a že z profesních principiálních důvodů (za účelem odstranění nezákonného rozhodování správních orgánů, a tedy za účelem plnění veřejné služby) vede se státem značné množství sporů. Nulový význam informací, jejich minimální využitelnost pro jeho profesní využití zavinil Úřad tím, že mu nevyhověl a požadované informace mu včas neposkytl. Opětovně poukázal na případ, kdy poškozené porodní asistentce nebyly včas poskytnuty údaje o porodech z jednotlivých porodnic, a ta se v řízení vedeným u Obvodního soudu pro , adresa, domohla mimo jiné i finančního odškodnění nemajetkové újmy ve výši 37 500 Kč za více jak šestileté průtahy (správně řízení, když samotné průtahy se neodškodňují – poznámka odvolacího soudu). Důvodně proto očekává, že i jemu se dostane rozhodnutím odvolacího soudu přiměřené relutární náhrady.7. Žalovaná ve vyjádření k odvolání odmítla odvolací námitky žalobce, přičemž ve vztahu k jednotlivým odvolacím výhradám částečně zopakovala či parafrázovala rozhodnutí prvostupňového soudu či svou dosavadní obrannou argumentaci. Akcentovala, že soud prvního stupně správně posoudil zásadní hledisko významu řízení, když přihlédl ke konkrétním okolnostem posuzovaného řízení i rozsahu a povaze žalobcově žádosti o poskytnutí informací, ve níž požadoval sdělit velké množství detailních informací, které nemohl využít k realizaci svých subjektivních práv. Přisvědčila rovněž prvostupňovému soudu, že na celkové délce řízení se významnou měrou podílela složitost věci, když žádostí o podání velice detailních informací se opakovaně zabývaly obě správní instance a správní soudy věc projednávaly ve dvou stupních soudní soustavy, přičemž před vydáním konečného rozhodnutí bylo třeba vyčkat i rozhodnutí Ústavního soudu. Odmítla opět komparaci s případem porodní asistentky, který se rozchází s posuzovanou věcí v řadě zásadních kritérií, když v projednávané věci jde o zcela jiný typ informací, řízení bylo o tři roky kratší a netrpělo žádným zásadním obdobím nečinnosti (na rozdíl od srovnávaného případu). Navrhla proto, aby odvolací soud rozsudek jako věcně správný potvrdil.8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.9. Soud prvního stupně učinil dostatečná a pro posouzení věci podstatná skutková zjištění, přičemž důkazy nejen řádně provedl, ale i hodnotil (§ 132 o. s. ř.). V odůvodnění napadeného rozhodnutí jasně vyjádřil, o jaké důkazy opřel svá skutková zjištění, jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. V jeho odůvodnění jsou skutková zjištění jasná, přehledná, z nich učiněný skutkový závěr je jejich logickým, výstižným shrnutím a je i dostatečným podkladem a východiskem pro právní hodnocení věci. Odvolací soud se ztotožňuje i s tímto právním hodnocením a v plném rozsahu na ně odkazuje.10. Posouzení toho, zda šlo o dobu přiměřenou či nikoli, je nutno vždy učinit podle konkrétních okolností každého případu. Délka soudního řízení je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu, nikoliv žalobce, příp. od něj odlišných účastníků řízení. Při posuzování přiměřenosti doby řízení soud váží celkový pohled na řízení, přičemž podle dosavadní rozhodovací praxe lze v určité fázi řízení tolerovat i existenci průtahu za předpokladu, že celková doba řízení není nepřiměřená; naopak v řízení, v němž soud učinil úkony v přiměřených lhůtách a jeho postup byl plynulý, je možné konstatovat porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě tehdy, když se s přihlédnutím ke všem okolnostem celková doba řízení jeví nepřiměřeně dlouhou.11. Soud prvního stupně při hodnocení posuzovaných řízení vyšel z celkového náhledu na dobu, v níž byla projednávaná věc definitivně vyřízena, a lze s ním souhlasit, že celková délka trvání řízení před správními orgány spolu s navazujícím soudním řízením byla již okolnostem i povaze projednávané věci nepřiměřená, a žalobcovu presumovanou újmu způsobenou tímto nesprávným úředním postupem je tak nezbytné odškodnit.12. Lze rovněž plně souhlasit s prvostupňovým soudem, že v daném případě jako přiměřené zadostiučinění postačí samotné konstatování porušení práva, které představuje plnohodnotnou formu odškodnění, když délka správního a navazujícího soudního řízení nebyla délkou nijak extrémní (ale naopak hraniční, když nebýt osmiměsíčního přerušení řízení, pak tento závěr by neobstál), správní orgány i soudy postupovaly po celou dobu koncentrovaně