39 Co 397/2024-64 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), c) a d) po , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z částky , částka, od , datum, do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I., III., V. a VII.). Výrokem II., IV., VI. a VIII. zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit každému ze žalobců a), b), c) a d) částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od , datum, do zaplacení. Současně vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IX.).2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobci se domáhali po žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím pro každého z nich. Tvrdili, že jim nárok vznikl z titulu náhrady škody dle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 (dále jen „nařízení“) za zpoždění letu. Uvedli, že dne , datum, měli potvrzenou rezervaci na let provozovaný žalovanou z Bratislavy do Bahrajnu (let č. QS 6624), který byl na příletu opožděn o 3 hodiny a 43 minut. Nárok na kompenzaci u žalované uplatnili, ta jej však odmítla.3. V rámci odporu proti platebnímu rozkazu žalovaná nárok pro každého ze žalobců uznala pouze v rozsahu , částka, . Ve zbývajícím rozsahu , částka, pro každého ze žalobců nárok neuznala s odkazem na aplikaci čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení, vzhledem k tomu že zpoždění nepřesáhlo 4 hodiny a v takovém případě může být výše náhrady snížena o 50 %.4. Žalobci s tímto postupem nesouhlasili, když dovozovali, že žalovaná nebyla oprávněna měnit své stanovisko, tj. nejprve nárok odmítnout a po jeho uplatnění u soudu využít postupu dle čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení ke snížení kompenzace o 50 %.5. Mezi účastníky bylo nesporným, že cestující žalobci měli potvrzenou rezervaci na let provozovaný žalovanou z , název, dne , datum, , který byl na příletu opožděn o 3 hodiny a 43 minut, a že vzdálenost mezi , název, činí 3 784 km. Dále bylo nesporným, že cestující uplatnili u žalované dne , datum, náhradu na kompenzaci za předmětné zpoždění ve výši , částka, pro každého.6. Na základě provedeného dokazování soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná na uplatněný nárok žalobců reagovala sdělením, že zpoždění letu bylo způsobeno jednak technickými problémy, klíčovým však bylo jednání skupiny cestujících, která se chovala obstrukčně a zavinila, že zpoždění na příletu bylo delší 3 hodin.7. S odkazem na čl. 7 nařízení soud prvního stupně uzavřel, že na nárok na úhradu , částka, každému z cestujících byl ve věci nesporný, žalovaná v tomto rozsahu žalobou uplatněné nároky uznala. Veškerá skutková tvrzení žalobců učinila nespornými, netvrdila žádné liberační důvody, pro které by byla vyloučena její odpovědnost jako leteckého dopravce za vzniklé zpoždění. Za mimořádnou okolnost neoznačila ani důvod původně uvedený pro odmítnutí nároku – zpoždění zapříčiněné chováním některých cestujících předmětného letu.8. Soud prvního stupně dále konstatoval, že v dané věci nebyl sporný základ nároku, ale jeho výše, tzn. aplikace možnosti daná leteckému přepravci v čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení za stanovených podmínek, tj. kdy zpoždění letu nepřesáhne 4 hodiny, snížit náhradu na kompenzaci cestujícím o 50 %. Zpochybňováno bylo, zda letecký dopravce je časově omezen ve využití tohoto postupu, resp. zda tento postup předjímaný nařízením může uplatnit i poté, co nárok na kompenzaci ve vztahu k cestujícím před uplatněním nároku u soudu odmítl.9. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně uvedl, že samotné nařízení žádné časové či věcné omezení pro postup dle čl. 7 odst. 2 neobsahuje, nezakládá žádné další podmínky pro aplikaci možnosti snížení náhrady ze strany provozujícího leteckého přepravce. Nejedná se o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, nejedná se o případ, kdy je úkolem soudu, aby podle svého uvážení vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Podstatná je kategorizace letu dle jeho délky a popř. skutečnosti, zda se jednalo o let Společenství, a délka zpoždění. Podstatné je proto zjištění skutkových okolností, které bylo mezi účastníky nesporným.10. Za této situace pak nebyl dán důvod k předložení předběžné otázky SDEU, jak se domáhali žalobci, neboť rozhodnutí nebylo založeno na úvaze soudu či sporném výkladu unijního práva.11. Soud prvního stupně shrnul, že žalovaná v řízení neuplatnila žádný liberační důvod, nárok fakticky uznala co do jeho základu. Využila možnosti nařízení za daných skutkových okolností (tj. letu mimo Společenství delšího 3 500 km, jehož zpoždění bylo delší 3 hodin a kratší 4 hodin) snížit nárok na kompenzaci cestujících o 50 %, tzn. z , částka, na , částka, . Vzhledem k tomu, že žalovaná jednala ve smyslu nařízení, které žádné další podmínky pro uvedený postup nezakládá, shledal soud prvního stupně nárok žalobců oprávněným pouze do výše , částka, , ve zbývající části , částka, žalobu zamítl.12. Výrok o nákladech řízení soud prvního stupně odůvodnil ust. § 142 odst. 2 o. s. ř. za situace, že poměr úspěchu a neúspěchu účastníků byl shodný v poměru 50:50.13. Proti tomuto rozsudku podali žalobci včasné odvolání, které směřovalo do příslušného zamítavého výroku každého z nich se dotýkajícího a do výroku o nákladech řízení. Rekapitulovali, že žalovaná jejich nárok odmítla s odůvodněním, že zpoždění bylo způsobeno mimořádnou okolností mimo jeho kontrolu. Po podání žaloby se ukázala tato obrana jako účelová a nepravdivá, když žalovaná nárok každého z cestujících uznala co do výše , částka, . Žalovaná se ve věci nakonec rozhodla postupovat v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení (namísto čl. 5 odst. , právnická osoba, této souvislosti dovozovali, že není možné, aby žalovaná své stanovisko měnila dle situace, zda se jí nepravdivou a účelovou obranou podaří cestujícího od podání žaloby odradit či nikoliv. Podotkli s odkazem na bod 1 preambule nařízení, že: „Činnost Společenství v oblasti letecké dopravy měly mimo jiné směřovat k zajištění vysoké úrovně ochrany cestujících. Kromě toho by měl být obecně brán zásadní zřetel na požadavky ochrany spotřebitele…“ Uvedli, že podle jejich názoru je jednání žalované v rozporu s dobrými mravy a ve zjevném rozporu s účelem nařízení, přičemž nemůže požívat právní ochrany. Dovozovali, že úkolem soudu není, aby jen mechanicky a formalisticky vykládal a aplikoval jednotlivá ustanovení nařízení, neboť je třeba vždy řádně posuzovat všechny relevantní okolnosti projednávané věci – v nynějším případě zejména účelový postup žalované. Shrnuli dále své přesvědčení, že pokud nařízení stanoví, že je to letecký dopravce, kdo může snížit odškodné, míří dané ustanovení pouze na situace, kdy dopravce o výši kompenzace rozhoduje, tedy že tuto obranu může dopravce uplatnit jen do podání žaloby, tedy v době, kdy dopravce jedná čestně a v souladu s nařízením. Po podání žaloby již o přiznané výši kompenzace rozhoduje soud (nikoliv dopravce). Opakovaně navrhovali, aby byla ve věci podána předběžná otázka k SDEU s tím, zda je právo provozujícího leteckého dopravce postupovat dle čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení a snížit cestujícímu kompenzaci o 50 % časově omezeno; a zda je v souladu s bodem 1 preambule nařízení, aby provozující letecký dopravce v předsoudním stádiu sporu odmítl uhradit cestujícím kompenzaci v plném rozsahu dle čl. 5 odst. 3 tohoto nařízení s odkazem na výskyt tzv. mimořádné okolnosti, aby následně po podání žaloby ze strany cestujících svou obranu změnil a kompenzaci snížil postupem dle čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení. Ohledně napadeného výroku IX. o nákladech řízení dovozovali, že hodnotit výše uvedené jednání žalované jako její procesní úspěch ve věci je zcela nepřijatelné, neboť cestující v pozici spotřebitelů skutečně nemohou předvídat postup dopravce, a proto by k obdobným případům mělo být přistupováno tak, že žalobci měli ve věci plný úspěch. Závěrem navrhovali, aby byla podána předběžná otázka v navrženém znění, a aby byly napadané výroky změněny tak, že žalovaná je povinna každému ze žalobců uhradit částku , částka, spolu se zákonným úrokem z prodlení a nahradit každému ze žalobců náklady soudního řízení včetně řízení odvolacího v plné výši.14. Žalovaná ve svém vyjádření shledala odvolání žalobců nedůvodným. Uvedla předně, že nárok každého z žalobců v postavení spotřebitelů na náhradu škody byl dán od chvíle, kdy byly naplněny veškeré zákonné důvody pro jeho vznik a určení výše. Zároveň, jelikož byly v daném případě naplněny předpoklady upravené v článku 7 odst. 2 citovaného nařízení, mohli a měli si být žalobci vědomi toho, že budou-li nárok žalovat v plné výši (tj. neponížené o 50 %), je zde reálná hrozba, že s polovinou žalovaného nároku nebudou úspěšní. Bylo pouze na žalobcích, jakou strategii v řízení uplatní, neboť pouze oni jsou pánem svého sporu. Je-li v nařízení právo na snížení odškodného upraveno, je zjevné, že tento postup (tj. dovolá-li se letecký dopravce aplikace daného pravidla) nemůže být v rozporu s prá