39 Co 473/2024-79 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky , částka, s příslušenstvím (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku , částka, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II.).2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobou ze dne , datum, se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky , částka, s příslušenstvím. Tvrdila, že dne , datum, podala u , název, (dále jen „správce daně“) přiznání k DPH za zdaňovací období srpen 2015. V návaznosti na kontrolní zjištění dle ust. § 88 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, č. j. , číslo, , pozn. soudu), správce daně vydal dne , datum, platební výměr, , číslo, , kterým byla daň doměřena. Proti platebnímu výměru podala odvolání, které bylo správcem daně dne , datum, zamítnuto, platební výměr byl potvrzen. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou namítala nezákonnost identifikovaného rozhodnutí, o níž bylo rozhodnuto dne , datum, . Následně probíhalo řízení o kasační stížnosti u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. , spisová značka, , které bylo ukončeno dne , datum, , poté byla podána ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby činila délka řízení ode dne podaného daňového přiznání (, datum, ) 8 let a 6 měsíců. Dovozovala, že se jednalo o dobu nepřiměřeně dlouhou, která jí způsobila nejistotu z výsledku řízení. Dne , datum, požádala žalovanou o přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Žalovaná přípisem ze dne , datum, uznala existenci nesprávného úředního postupu a za tento se omluvila. Nepřiměřenou délku řízení zapříčinila především pomalá činnost daňových orgánů i správních soudů s četnými průtahy.3. Žalovaná sporovala důvody podané žaloby, když předně zdůraznila, že počátek řízení nelze ztotožňovat s okamžikem podání daňového přiznání, ale až s okamžikem zahájení daňové kontroly (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, ). Dále poukázala na skutečnost, že ze zprávy o daňové kontrole vyplývá, že „Správce daně tak dospěl k závěru, že ačkoliv daňový subjekt předložením daňových dokladů splnil formální náležitosti pro uplatnění nároku na odpočet daně, tento nárok mu nepřísluší, neboť jak vyplynulo z důkazního řízení, předmětná přijatá zdanitelná plnění byla součástí daňového podvodu, kterého se daňový subjekt účastnil. Daňový subjekt přitom o této skutečnosti na základě objektivních okolností měl a mohl vědět; současně daňový subjekt neprokázal přijetí opatření, jímž by eliminoval svoji účast na daňovém podvodu.“ Stejně tak Nejvyšší správní soud v rozhodnutí ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , dospěl k závěru, že „Nejvyšší správní soud souhlasí s daňovými orgány i krajským soudem v tom, že popsané skutečnosti ve svém souhrnu svědčí o existenci daňového podvodu, tj. o tom, že v daném případě nešlo o běžné obchodní transakce, nýbrž o transakce realizované za účelem získání neoprávněné daňové výhody.“ Proti rozsudku NSS podala žalobkyně ústavní stížnost, ta však byla Ústavním soudem usnesením ze dne , datum, , sp. zn. II. ÚS 827/24, odmítnuta. Uzavřela, že v rámci předběžného projednání nároku poskytla žalobkyni odškodnění omluvou, přičemž tato satisfakce je vzhledem k okolnostem případu zcela dostačující, neboť nejistota ohledně výsledku řízení žalobkyně spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl.4. Soud prvního stupně po provedeném dokazování, vycházeje i z nesporných tvrzení účastnic, po citaci ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“), upravujících odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení povinnosti vydat rozhodnutí na straně jedné v zákonem stanovené lhůtě a na straně druhé v přiměřené lhůtě a zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, nejprve posuzoval to, zda lze na délku posuzovaného (správního) řízení aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a tak i závěry Stanoviska Nejvyššího soudu ze dne , datum, , sp. zn. , číslo, , přičemž dospěl k pozitivnímu výsledku, když daňové (správní) řízení včetně daňové kontroly představuje jak zásah do vlastnictví, tak se dotýká práva na informační autonomii jednotlivce, pročež se uplatní i silná, jakkoliv vyvratitelná domněnka o vzniku nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou celkovou délkou řízení (správního a na něj navazujícího soudního řízení).5. Poté, když soud prvního stupně popsal průběh namítaného řízení (všech jeho fází řešených před správními orgány a soudy), zabýval se otázkou ohraničení délky (začátku a konce) samotného řízení. V této souvislosti pro stručnost odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , č. j. , spisová značka, , podle něhož nejistota daňového subjektu začíná v případě daňového řízení (daňové kontroly) až okamžikem zahájení daňové kontroly, nikoliv již samotným podáním daňového přiznání.6. S ohledem na výše uvedené se soud prvního stupně dále zabýval otázkou, nakolik byla celková délka předmětného řízení přiměřená. Uvedl, že jak vyplývá ze Stanoviska, při řešení této otázky není možné vycházet z abstraktní, předem dané doby řízení, která by mohla být pokládána za přiměřenou, nýbrž je třeba vzít v úvahu konkrétní okolnosti individuálního případu. Výše uvedený časový úsek je tak zapotřebí zvažovat především ve světle působení jednotlivých faktorů uvedených v § 31a odst. 3 pod písm. b) až e) z. o. š., které jsou pak obdobným způsobem hodnoceny i při stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění.7. V kontextu s uvedeným soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení trvající od , datum, do , datum, lze posuzovat jako řízení nepřiměřeně dlouhé, což bylo mezi účastnicemi nesporným, neboť z tohoto důvodu žalovaná žalobkyni poskytla omluvu. Pokud se jedná o kritérium jednání žalobkyně, neshledal soud prvního stupně, a ostatně ani žalovaná netvrdila, žádné podstatné pochybení na její straně. Složitost řízení lze však spatřovat jak v tom, že řízení probíhalo před všemi stupni správních orgánů i všemi stupni soudní soustavy, nakonec i před Ústavním soudem ČR, tak i ve skutečnosti, že rozkrývání daňových podvodů, zejm. tzv. karuselových podvodů, je pro státní orgány velmi komplikované a časově náročné. V souvislosti s uplatněným nárokem dále bylo třeba zabývat se i významem řízení pro žalobkyni, který zde byl žalovanou intenzivně sporován s poukazem na její účast na daňovém podvodu, když v důsledku jeho zjištění jí byla dodatečná daň vyměřena.8. Soud prvního stupně na tomto místě zdůraznil rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , podle něhož je třeba v případech shledaného protiprávního jednání poškozeného (žalobce) ve vztahu k významu řízení zkoumat subjektivní stránku zjištěného protiprávního jednání a není možné se spokojit pouze s konstatováním, že protože se poškozený protiprávního jednání dopustil, nemohlo dojít k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Nejvyšší soud dále uvedl, že lze-li zjištěnou protiprávnost jednání přičítat účastníkovi řízení k tíži, ať už jde o řízení , podezřelý výraz, nebo i o jiném správním deliktu, je tak možno činit převážně jen v těch případech, kdy se poškozený dopustil úmyslného , podezřelý výraz, přestupku či správního deliktu.9. Soud prvního stupně v daném případě shrnul, že se nemá důvod odchylovat od podrobných závěrů učiněných o subjektivní stránce protiprávního jednání žalobkyně tak, jak je učinily správní orgány a správní soudy, když se s nimi plně ztotožnil. Žalobkyně nejen že vědět mohla, ale pravděpodobně i věděla, že se účastní daňového podvodu, neboť její postup v posuzovaných obchodních transakcích byl natolik neobvyklý, že nemohlo jít o pouhou podnikatelskou neobratnost. Vyplývá to ze skutkových zjištění učiněných správními orgány a soudy, která s čerpáním reklamy žalobkyní od společnosti , právnická osoba, ., byla spojena. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že jednání žalobkyně bylo úmyslné (ve formě úmyslu nepřímého). I kdyby však šlo „pouze“ o vědomou nedbalost, není ze strany Nejvyššího soudu vyloučeno posouzení i takového jednání jako jednání, které minimalizuje význam řízení pro žalobce natolik, že jeho důsledkem může být neposkytnutí finanční kompenzace. Z posuzovaného případu a jeho specifik je zřejmé, že s ohledem na vědomost žalobkyně o účasti na daňovém podvodu byl význam řízení minimální a z tohoto důvodu soud prvního stupně považoval žalovanou poskytnutou omluvu za dostatečnou kompenzaci nepřiměřeně dlouhého řízení.10. S ohledem na uvedené soud prvního stupně žalobu zamítl, když úspěšné žalované přiznal ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. plnou náhradu nákladů řízení.11. Proti tomuto rozsudku pod