39 Co 82/2025-281 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 111 901,56 Kč s úrokem ve výši 8,05 % ročně z částky 109 855,56 Kč od 8. 11. 2022 do zaplacení a ve výši 17 142,35 Kč, a s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z 111 901,56 Kč od 8. 11. 2002 do zaplacení a ve výši 13 739,05 Kč (výrok I.) a na náhradě nákladů řízení 40 051 Kč (výrok II.) a rozhodl, že České republice se náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III.)2. Žalobkyně se domáhala zaplacení této částky z titulu smlouvy o úvěru, na základě které žalovanému poskytla úvěr ve výši 200 000 Kč, který byl žalovaný povinen splácet v období od 15. 6. 2018 do 15. 5. 2023 v pravidelných měsíčních splátkách po 4 134 Kč. V důsledku prodlení žalovaného se splátkami dluhu žalobkyně úvěr ke dni 15. 5. 2021 zesplatnila. Žalovaný prostřednictvím procesního opatrovníka navrhl zamítnutí žaloby s obranou, že žalobkyně při uzavření smlouvy nepřezkoumala úvěruschopnost žalovaného, zejména z pohledu výše jeho tvrzených výdajů a nezohlednila, že již splácel úvěr ve splátkách po 7 746 Kč měsíčně a své běžné životní výdaje financoval prostřednictvím kreditní karty.3. Soud prvního stupně na základě skutkových zjištění, popsaných v odstavci 5 - 8 rozsudku, skutkově uzavřel, že žalobkyně dne 21. 8. 2018 uzavřela se žalovaným smlouvu o úvěru, na základě které poskytla žalovanému 200 000 Kč a žalovaný se zavázal tuto částku vrátit spolu s úrokem ve výši 8,9 % ročně v pravidelných měsíčních splátkách po 4 134 Kč počínaje 15. 6. 2018 až do úplného splacení. Žalovaný svůj dluh počínaje 15. 10. 2020 nehradil řádně a včas, proto žalobkyně dluh ke dni 16. 5. 2021 zesplatnila. Ke dni zesplatnění činila jistina 109 855,56 Kč a poplatky 2 046 Kč, celý dluh činil 116 399,33 Kč. Ke dni uzavření smlouvy o úvěru žalobkyně zjistila, že žalovaný měl průměrný měsíční příjem 45 780 Kč, žil v nájemním bytě s manželkou a 2 nezaopatřenými dětmi. Splácel včas další závazek z úvěru v původní výši 550 000 Kč splátkami po 7 746 Kč měsíčně, spolu s pojištěním 8 258 Kč měsíčně, a měl se žalobkyní uzavřenu i smlouvu o úvěru ke kreditní kartě č. , číslo, ze dne 20. 7. 2017, závazky z ní rovněž řádně hradil.4. S odkazem na ustanovení § 2395 a § 1970 zák. č. 89/2012, občanský zákoník (o. z.), § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, a vládní nařízení č. 351/2013 Sb. soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný čerpal úvěr žalobkyně a sjednaným způsobem jej nesplácel. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila a žalovanému vznikla povinnost vrátit žalobkyni dosud neuhrazenou jistinu úvěru, poplatky a sjednané úroky. Uzavřenou smlouvu posoudil soud prvního stupně jako platnou s odůvodněním, že ke dni uzavření smlouvy o úvěru byl žalovaný úvěruschopný. Příjmy žalovaného byly žalobkyni známy z jeho běžného účtu. Žalovaný měl v době uzavření smlouvy u žalobkyně další závazky, byl však schopen je splácet a také je řádně splácel až do okamžiku, kdy se odstěhoval do , stát, . Nové závazky nepoužíval ke splacení závazků předcházejících, pouze závazky kumuloval. S tímto odůvodněním soud prvního stupně žalobě vyhověl, procesně úspěšné žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení ve specifikaci, uvedené v odstavci 16 rozsudku. Náhrada nákladů řízení státu nebyla v řízení přiznána, neboť žalobkyně byla v řízení úspěšná v plném rozsahu.5. Proti rozsudku podala žalovaná prostřednictvím opatrovníka včasné odvolání. Namítala, že před poskytnutím úvěru žalobkyně neměla k dispozici dostatečné, přiměřené a spolehlivé informace o finanční situaci žalovaného. Uzavřená smlouva je neplatná, neboť z předložených výpisů vyplývaly důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného splácet úvěr. Při posuzování úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně neporovnala příjmy a výdaje žalovaného, když nezjišťovala ani nezohledňovala skutečnou výši výdajů žalovaného (pravidelných i mimořádných), zejména nezjišťovala výši nákladů spojených s bydlením v nájemním bytě žalovaného. Běžné měsíční výdaje žalovaného přesahovaly i 25 % příjmu jen pokud jde o běžné nákupy, léky a výdaje na společenský život. I skutečnost, že žalovaný financoval své běžné životní náklady z kreditní karty svědčila o tom, že nebyl ve zdravé finanční situaci. Žalovaný akcentoval, že v rámci odborné péče se poskytovatel úvěru nemůže spoléhat jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale tyto údaje musí alespoň v určitém rozsahu i prověřovat. Ve vztahu k výdajům spotřebitele nelze vycházet pouze ze zákonem stanoveného životního minima a z pouhých ničím nedoložených tvrzení spotřebitele k relevantním výdajům. K splácení dluhu žalovaný využíval prostředky z dalšího úvěru, případně kreditní karty. Nelze dovozovat, že se splácením výdajů mohla žalovanému pomáhat i jeho manželka, neboť žalovaný v žádosti o úvěr výslovně uvedl, že ostatní osoby žijící s ním ve společné domácnosti nemají žádný příjem. Odvolatel navrhl, aby odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne.6. Žalobkyně vzala v průběhu odvolacího řízení žalobu zpět co do 48 034,97 Kč (na jistině), 17 142,35 Kč (na kapitalizovaném úroku), úroku ve výši 8,05 % ročně z 109 855,56 Kč od 8. 11. 2022 do zaplacení, 13 739,05 Kč (na kapitalizovaném úroku z prodlení) a úroku z prodlení 8,25 % ročně z 48 034,97 Kč od 8. 11. 2002 do zaplacení. Zpětvzetí odůvodnila tím, že žalovaný dlužil jistinu 63 866,59 Kč, proto vzala svou žalobu zpět o rozdíl mezi uplatněnými 111 901,56 Kč a dlužnou částkou. Jinak se k podanému odvolání nevyjádřila.7. Podle obsahu odvolání uplatnil žalovaný odvolací důvody ve smyslu § 205 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Odvolací soud proto z jeho podnětu přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které mu předcházelo, v intencích § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř., odvolání však neshledal důvodným.8. Poskytování spotřebitelských úvěrů bankami je přísně regulováno právem EU, zejména směrnicemi EBA (Evropský orgán pro bankovnictví). Standardy EU zahrnují i posuzování úvěruschopnosti úvěrovaného spotřebitele a jeho bonity bankou. Banky vytváří na základě údajů , právnická osoba, i na základě vlastních interních údajů interní odhady normovaných výdajů a algoritmy pro automatizované výpočty úvěrových rizik, tyto normované výdaje jsou přitom zpravidla spolehlivější než konkrétní výdaje udávané úvěrovaným, neboť reflektují průměrné výdaje na bydlení či stravu, léky a oblečení. Je tomu tak proto, že v průběhu doby splácení úvěru může dojít ke změně bydliště i změně výše nájmu úvěrovaného. Také dosud vydávané výdaje na jídlo, léky, společenský život nepředstavují nutné výdaje, neboť výše konkrétních výdajů spotřebitele se logicky mění s ohledem na výši jeho příjmů. Posuzování bonity spotřebitele prostřednictvím automatizovaného vyhodnocování založeného na interních modelech bonity fyzických osob je standardním nástrojem bank a jako součást postupu úvěrování bank a řízení jejich úvěrových rizik je předmětem kontroly , právnická osoba, dle jejího plánu kontrol. Z obsahu spisu ani úřední činnosti soudu neplyne žádná pochybnost, že by u žalobkyně, jako u velkého bankovního ústavu, , právnická osoba, shledala pochybení při kvalitě posouzení úvěruschopnosti spotřebitelů, případně shledala chybné nastavení jejího výpočetního modelu. Ani opatrovník k tomuto modelu žádnou konkrétní prokazatelnou výhradu nevznesl, vyjma toho, že banka měla posuzovat úvěruschopnost dle konkrétních výdajů žalovaného. Obecně patří posuzování bonity úvěrovaného za využití údajů o jeho platební a úvěrové historii, kterou má banka k dispozici, k jedněm z nejspolehlivějších reálně možných způsobů prověření bonity úvěrovaného. Žalující banka tak disponovala z vlastního interního systému (dlouhodobě vedený běžný účet žalovaného) i z běžně dostupných externích systémů (např. insolvenční rejstřík) v relaci k výši úvěru dostatkem údajů k posouzení úvěruschopnosti žalovaného a v rámci jejího výpočtu bonity klienta dospěla k závěru, že žalovaný je schopen splácet oba úvěry, součet obou splátek je pod platební kapacitou žalovaného, a správnost jejího úsudku konečně potvrzuje okolnost, že žalovaný podstatnou část úvěru řádně splácel. Skutečnost, že žalovaný hradil část plateb kreditní kartou, přičemž tyto platby byly spláceny v následujících měsících, neměla na tuto úvahu vliv, neboť i tak byly celkové příjmy a výdaje žalovaného v rovnováze. Otázka, zda je spotřebitel skutečně úvěruschopný, je otázkou vysoce odbornou a odpověď na ni nemusí být zejména v mezních případech zcela objektivní. Podstatou soudní kontroly posuzování úvěruschopnosti spotřebitele je proto posouzení, zda proces posouzení úvěruschopnosti proběhl, zda proběhl správným způsobem za použití dostatečného množství ověřených dat a zda výsledek tohoto posouzení není zjevně nepřiměřený. Nevznikne-li poté konkrétní pochybnost o chybnosti postupu banky, není úkolem soudu posuzovat správnost výpočetního modelu banky ani správnost jejích interních dat. Protože taková konkrétní pochybnost v souzené věci nevznikla, lze uzavřít, že banka prověřila úvěruschopnos