53 Co 176/2025-141 — Městský soud v Praze

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 76 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 21. 12. 2023 do zaplacení ve lhůtě 15 dnů (výrok I.) žalobu ohledně zaplacení částky 65 500 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 17 130 Kč ve lhůtě 15 dnů (výrok III.).2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 142 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem, ke kterému došlo nepřiměřeně dlouhým rozhodováním o zabrání vozidla žalobce v rámci trestního řízení vedeného Městským soudem v , místo, pod sp. zn. , spisová značka, . Nepřiměřeně dlouhé rozhodování o vozidle mu způsobilo nejistotu, zda bude moci s předmětným vozidlem disponovat a výtěžek z prodeje použít na úhradu svých závazků a případně i právní služby.3. První rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. 9. 2024, jímž byla žaloba z důvodu promlčení žalobou uplatněného nároku zamítnuta, byl zrušen usnesením Městského soudu v , místo, ze dne 11. 12. 2024, neboť při zkoumání otázky promlčení nebylo přihlédnuto k tomu, že řízení o zabrání vozidla pokračovalo i řízením před Ústavním soudem.4. Soud prvního stupně v přezkoumávaném rozsudku podrobně popsal průběh trestního řízení vedeného před Městským soudem v , místo, pod sp. zn. , spisová značka, (bod 12.), v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy ve stadiu pokusu, zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného ve spolupachatelství, přečinu nedovoleného ozbrojování a přečinu neoprávněného užívání cizí věci. Jde-li o rozhodování o zabrání vozidla, Vrchní soud v , místo, usnesením ze dne 20. 9. 2022, č. j. , spisová značka, , částečně zrušil usnesení Městského soudu v , místo, ze dne 18. 7. 2022, č. j. , spisová značka, a znovu rozhodl tak, že se zabírá osobní motorové vozidlo , název, , registrační značky , SPZ, včetně svazku klíčů, když vzal za prokázané, že vozidlo žalobce nabyl za prostředky získané z loupeže, tedy z prostředků pocházejících z trestné činnosti, za kterou byl rovněž v předmětném trestním řízení odsouzen. Žalobcem podaná ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v , místo, byla odmítnuta usnesením ze dne 10. 1. 2023 jako zjevně neopodstatněná. Dále soud prvního stupně v rámci skutkových zjištění popsal zdravotní stav žalobce, vývoj inflace, jakož i předběžné uplatnění nároku u žalované, a po právní stránce posoudil věc podle § 5, § 14, § 15, § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“).5. Nalézací soud vycházel z toho, že řízení bylo zahájeno 16. 4. 2013, kdy byl žalobce zadržen a bylo vydáno a žalobci doručeno první usnesení o zahájení jeho trestního stíhání, které skončilo usnesením Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti žalobce proti usnesení o zabrání věci dne 10. 1. 2023, které bylo obhájkyni žalobce doručeno 11. 1. 2023; řízení tak trvalo celkem 9 let a téměř 9 měsíců, respektive téměř 117 měsíců. Pro účely odškodnění rozdělil soud prvního stupně řízení na dvě relativně samostatné části, ve kterých se průběh řízení značně lišil a ve kterých je nutno kritéria § 31a zákona hodnotit rozdílným způsobem. První část řízení (část A) trvala od zahájení trestního stíhání dne 16. 4. 2013 do usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti odsuzujícím rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu (27. 6. 2018, tj. 5 let a 2,5 měsíce, respektive 62,5 měsíců). Další fáze (část B) trvala od usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti odsuzujícím rozsudkům a usnesení Nejvyššího soudu (27. 6. 2018) do doručení usnesení Ústavního soudu o odmítnutí ústavní stížnosti proti usnesení o zabrání věci (11. 1. 2023), tj. dobu 4 let a 6,5 měsíců, respektive 54,5 měsíců. Soud prvního stupně v bodě 26. popsal složitost řízení v části A, pokud jde o složitost řízení v části B, ve které již bylo rozhodováno jen o zajištěných věcech, tak řízení po skutkové stránce nebylo složité, bylo však složitější po stránce procesní (bod 27. rozsudku). Jde-li o postup orgánů veřejné moci v části A posuzovaného řízení, nelze jim v tomto směru ničeho vytknout, odlišně je však třeba hodnotit část B, která byla výrazně zatížena nekoncentrovaným postupem Městského soudu v , místo, a dalšími okolnostmi, který je nutno přičíst k tíži státu (bod 29. odůvodnění). Žalobce sám svým jednáním k délce řízení částečně přispěl, tyto skutečnosti však soud prvního stupně v kontextu celkové délky řízení nepovažoval za podstatné. Pokud jde o význam předmětu řízení, to bylo řízením trestním, tedy řízením s typově zvýšeným významem, žalobce byl navíc stíhán pro trestnou činnost, za kterou mu hrozilo uložení, a v části A posuzovaného řízení skutečně bylo uloženo, nepodmíněného trestu odnětí svobody v řádu desítek let. Žalobci bylo v průběhu řízení zajištěno a následně zabráno velké množství věcí, zejména předmětné vozidlo , název, . Žalobce byl přitom nemajetný. V době zahájení trestního stíhání mu bylo již 62 let a trpěl řadou zdravotních obtíží a průběh řízení vnímal intenzivněji než člověk mladší a plný fyzických i duševních sil. Tyto skutečnosti význam předmětu řízení dále zvyšovaly. Oproti tomu soud prvního stupně zmínil, že žalobce je protřelý recidivista, byl již opakovaně soudně trestán a již před posuzovaným řízením vykonal řadu nepodmíněných trestů odnětí svobody. Další trestní řízení tak pro něj nemohlo představovat takový zásah jako pro osobu, která se do střetu s orgány činnými v trestním řízení dostává poprvé. Uvedené je naopak skutečností, které význam předmětu celého posuzovaného řízení snižuje. S ohledem na to tak soud pro účely úvahy o přiměřenosti délky řízení hodnotil význam předmětu části A posuzovaného řízení jako velmi výrazně zvýšený a význam předmětu části B jako výrazně zvýšený.6. Na základě všech popsaných hledisek dospěl soud prvního stupně k závěru, že celkovou délku řízení 9 let a 9 měsíců nelze považovat za dobu přiměřenou a došlo v něm tedy k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 odst. 1 věty třetí zákona. Tento nesprávný úřední postup pak byl způsobilý vyvolat na straně žalobce nemajetkovou újmu představovanou stavem nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak i udržován. Žádné skutečnosti, které by tuto domněnku vyvrátily, žalovaná neuvedla. Nelze dále odhlédnout od toho, že žalobce byl uznám vinným ze spáchání rozsáhlé a závažné trestné činnosti, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v celkové výměře 25 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a že všechny jemu zajištěné věci byly zabrány jako věci užité při páchání trestné činnosti, anebo představující výtěžek z trestné činnosti. S odkazem na judikaturu soud prvního stupně přihlížel k tomu, že poškozený byl uznám vinným ze spáchání úmyslného trestného činu, přičemž ve vztahu k části A řízení, ve které nebyly zjištěny průtahy na straně státu, není možné učinit závěr o nepřiměřené délce řízení a za tuto část řízení žalobci zadostiučinění nenáleží. Pokud jde o část B, zde sice bylo rozhodnuto o zabrání všech zajištěných věcí žalobce v souvislosti s jeho úmyslnou trestnou činností, avšak na druhé straně na straně státu došlo ke skutečnostem, které tuto část řízení významně prodloužily a v konečném důsledku způsobily, že řízení jako celek je nutno považovat za nepřiměřeně dlouhé. Ve vztahu k části B je tedy žalobci na místě poskytnout zadostiučinění v penězích, když pouhé konstatování porušení práva se nejeví jako přiměřené a dostačující.7. Při stanovení výše zadostiučinění soud prvního stupně sice vycházel ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010, zároveň však odůvodnil (s ohledem na současnou ekonomickou realitu a výrazné snížení hodnoty peněz), že je třeba vycházet nikoli z rozmezí odškodnění 15 000 Kč až 20 000 Kč za 1 rok trvání řízení, nýbrž z rozmezí 22 500 Kč až 30 000 Kč za 1 rok trvání řízení, přičemž v tomto případě nelze odškodnění krátit na polovinu za první 2 roky řízení, neboť se odškodňuje řízení až od šestého roku jeho trvání. Základní částku odškodnění soud prvního stupně snížil o 30 % z důvodu procesní složitosti a naopak ji navýšil o 10 % pro vyšší věk žalobce a jeho špatný zdravotní stav, celkově tak odškodnění snížil o 20 %, tedy na částku 76 500 Kč. V ostatním neshledal nárok důvodným a žalobu v rozsahu uvedeném ve výroku II. zamítl. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a jejich výši odůvodnil (body 44-46).8. Proti tomuto rozsudku (proti vyhovujícímu výroku I.) podala žalovaná odvolání. Souhlasí se zjištěním o celkové délce řízení, nikoliv však s tím, že řízení je třeba dělit na více částí. Řízení ohledně odebrání věci je součástí samotného trestního řízení a pokud by žalobce neby