53 Co 276/2025-130 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 402 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 9. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 702 Kč (výrok II.).2. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 37. až 47.). Stručně shrnul skutkový stav tak, že žalobkyně uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu dne 10. 2. 2006, jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 10. 2. 2006 a koncem pojištění 10. 2. 2043, s pojistnou částkou 30 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky (VPP a ZPP) s tím, že žalobkyně svým podpisem stvrdila, že byla s nimi seznámena. Žalovaná doručovala žalobkyni výroční dopisy s uvedením výše pojistného, alokačního poměru, přehledu plateb pojistného a nákladů spojených s pojistnou smlouvou. Výroční dopisy doručovala pro žalovanou externí společnost, která žalovanou informuje v případě, že nedojde k řádnému doručení zásilky. Žalobkyně hradila pojistné až do 10. 11. 2021, v souvislosti s pojistnou smlouvou bylo žalované uhrazeno celkem 116 800 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 17. 10. 2025 (správně 17.10.2024) žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení výzvou doručenou žalované, přičemž žalovaná odmítla požadovanou částku vydat a informovala o tom žalobkyni dopisem ze dne 8. 11. 2024.3. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle předpisů účinných k datu sjednání smlouvy dne 10. 2. 2006, a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, zejména podle § 37 odst. 1 obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni 10. 2. 2006 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).4. Soud prvního stupně učinil závěr, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění s tím, že tuto absenci určitého sjednání konkrétní výše rizikového pojistného nelze překlenout ustanovením § 12 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě tak, že by se jednalo o informaci, kterou pojišťovna poskytuje na žádost, tj. že by informaci o výši rizikového pojistného bylo možné považovat za informaci spadající pod termín zásady pro stanovení výše pojistného. Pokud byla pojistná smlouva absolutně neplatným právním úkonem a žalobkyně dle této neplatné smlouvy platila pojistné, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák.5. K námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, prvostupňový soud uvedl, že vyšel z ustanovení § 3036 o. z. a § 107 obč. zák., přičemž uzavřel, že již v roce 2021 se žalobkyně seznámila se skutkovými okolnostmi, včetně důsledku, jaký měla neplatná smlouva, a dále i s tím, kdo se na její úkor obohatil (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024–239, a ze dne 2. 4. 2025, č. j. 18 Co 93/2025–342). Nárok uplatněný žalobou ze dne 29. 11. 2024 je v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). I v případě, že by nebyl promlčen v subjektivní promlčecí době, nastalo by promlčení v objektivní tříleté lhůtě, když poslední platbu pojistného žalobkyně učinila dne 10. 11. 2021 a smlouva je již několik let ukončena z rozhodnutí samotné žalobkyně. Prvostupňový soud odmítl argumentaci, na základě které je nemožné aplikovat promlčení v objektivní promlčecí době, neboť tato rozhodovací praxe vyplývá pouze z rozhodovací činnosti senátu 29 Co Městského soudu v Praze a nelze tak hovořit o tom, že by byla na tomto postupu judikatura ustálena a dáno očekávání žalobkyně podle § 13 o. z. Nelze rovněž vycházet z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci sp. zn. C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o. s tím, že rovněž Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 a Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 1984/22 dovodil, že ve věci životního pojištění se závěry daného rozsudku neuplatní a nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením smlouvy o životním pojištění, jakožto investicí svého druhu.6. K obraně žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně uvedl, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by vznesená námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobkyně, když ze všech vyjádření žalované jednoznačně vyplývalo, že žalovaná nárok žalobkyně neuznává. Současně nebylo prokázáno, že by se ze strany žalované jednalo o záměrné nepoctivé jednání vůči spotřebitelům s tím, že žalovaná ke smlouvě přistupovala jako k platné. Prvostupňový soud uzavřel, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka měla být v rozporu s dobrými mravy.7. Z důvodu vyslovení závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, se již soud nezabýval ani vypořádáním vzájemného plnění, které dle žalované představuje ocenitelné nepeněžité plnění představované poskytnutou pojistnou ochranou. Závěrem prvostupňový soud shledal pojistnou smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť v době uzavření smlouvy nebylo zřejmé, jaká částka bude investována a jaká částka bude strhávána na pojistnou ochranu, v jaké konkrétní výši budou žalovanou strhávány poplatky, tj. žalobkyně si nemohla učinit ekonomický úsudek o výhodnosti a nevýhodnosti produktu a jeho ekonomickém dopadu. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy by měla žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalovaná vznesla námitku promlčení a soud ji vyhodnotil jako zcela oprávněnou, tj. uplatněný nárok je promlčený a soud prvního stupně proto žalobu zamítl.8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.9. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání. Uvedla, že soud prvního stupně stanovil nesprávně počátek běhu subjektivní promlčecí doby a odkázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 2127/21 a judikaturu Nejvyššího soudu. Poukázala na rozpory v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy prvostupňový soud nejprve správně uvedl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, následně však počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil pouze s předpokládaným okamžikem o nabytí vědomosti žalobkyně o obohacení ze strany žalované. Žalobkyně odmítá, že by mohla analýzu ekonomických dopadů ve smyslu laické úvahy o nevýhodnosti daného produktu učinit z dopisu ze dne 2. 12. 2021, v němž jí bylo žalovanou sděleno, že ukončení smlouvy pro ni není ekonomicky výhodné. Z předmětného dopisu nemohla žalobkyně nabýt vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a tím spíše ani o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23 ze dne 10. 1. 2024. Pokud by snad byl počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na dobu, kdy byly žalobkyni doručeny tzv. výroční dopisy, upozornila žalobkyně na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto dopisy, resp. výroční dopis z roku 2021, žalobkyně skutečně obdržela a seznámila se s jeho obsahem. Pro počátek běhu promlčecí doby je podstatné, zda se žalobkyně s výročními dopisy opravdu seznámila a zda by z jejich obsahu vůbec mohla nabýt vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024–95, a na rozhodnutí č. j. 29 Co 157/2024-294, ve kterém odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy žalobce v předmětné věci udělil plnou moc advokátovi. Žalobkyně proto shrnula, že jak odeslání dopisu o ukončení pojistné smlouvy ze dne 2. 12. 2021, tak i odeslání výročních dopisů, jsou pouhými objektivními okolnostmi a odkázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 2127/21. Protože nebyla v daném případě prokázána žádná pozdější vědomost žalobkyně, která by měla spustit běh subjektivní promlčecí lhůty, nelze subjektivní promlčecí lhůtu aplikovat (viz II. ÚS 2460/1). K promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době žalobkyně uvedla, že v předmětné věci není možné vůbec aplikovat základní objektivní promlčecí doby podle § 107 obč. zák. Opětovně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí MS v Praze, senátu 29 Co, který např. v rozsudku sp. zn. 29 Co 335/2024 ze dne 9. 1. 2025 uvedl, že uplatnění tříleté objektivní lhůty by i v případě posuzovaného dlouhodobého smluvního vztahu žalobkyně a žalované znamenalo porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele a bylo by i v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 (dále jen „Směrnice“) a s pokyny pro její výklad, proto ji