53 Co 381/2024-1548 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zastavil řízení co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 1 661 600 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, ve výši 2 % ročně z částky 148 800 Kč od 1. 12. 2003 do 31. 3. 2004, co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 449 570 Kč od 1. 12. 2003 do zaplacení, co do úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 40 260 Kč od 1. 12. 2003 do 31. 3. 2004 (výrok I.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům částku 148 800 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 148 800 Kč od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok II.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům částku 40 260 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 40 260 Kč od 1. 4. 2004 do zaplacení (výrok III.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům a), b), c), d), e), f) na náhradě nákladů řízení částku 1 807 020,50 Kč a žalobcům žalobcům a), b), c), d) částku 132 877 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, (výroky IV. a V.), uložil žalované č. 1 povinnost zaplatit žalobcům e) a f) na náhradě nákladů řízení částku 108 901,60 Kč k rukám , Jméno advokátky A, (výrok VI.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům a), b), c), d), e), f) na náhradě nákladů řízení částku 489 066,50 Kč a žalobcům a), b), c), d) částku 35 963 Kč k rukám , tituly před jménem, , jméno FO, (výroky VII. a VIII.), uložil žalované č. 2 povinnost zaplatit žalobcům e) a f) na náhradě nákladů řízení částku 29 474 Kč k rukám , Jméno advokátky A, (výrok IX.) a dále uložil žalované č. 1 zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 39 204 Kč a žalované č. 2 částku 3 527 Kč (výroky X. a XI.).2. Ve věci již bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 15. 11. 2010, č. j. 26 C 669/2008-310, jímž byla žaloba zamítnuta. K odvolání byl rozsudek potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2013, č. j. , spisová značka, . Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3214/2013-331, byly tyto rozsudky zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že důvodem neplatnosti dohody o vydání pozemků není, uzavře-li povinná osoba dobrovolně dohodu o vydání pozemku podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd (dále jen „zákon č. 403/1990 Sb.“) a opomine přitom zastavěnost vydávaných pozemků. Opětovně bylo rozhodnuto soudem prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 30. 11. 2017, č. j. , spisová značka, tak, že žaloba byla zamítnuta. K odvolání byl rozsudek zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, a to usnesením Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2018, č. j. , spisová značka, s tím, aby se prvostupňový soud zabýval i dalšími námitkami žalovaných o neplatnosti dohody o vydání pozemků, posoudil otázku dobré víry ve všech souvislostech a dále posoudil otázku bezdůvodného obohacení ve vztahu k jednotlivým žalovaným. Následný zamítavý rozsudek soud prvního stupně ze dne 16. 5. 2019, č. j. 26 C 669/2008-829 byl ve vztahu k původní žalované č. 1 (, právnická osoba, ) potvrzen, ve zbývajícím rozsahu byl znovu zrušen, a to rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. , spisová značka, s tím, aby prvostupňový soud posoudil otázku bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobci a 2. a 3. žalovanou, zejména jeho rozsah a výši, neboť nebyly shledány důvody neplatnosti dohody o vydání věci.3. Soud prvního stupně tak opětovně rozhodoval o nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého faktickým užíváním bez právního důvodů pozemků, původně parc. č. , číslo, , katastrální území , adresa, , a to žalovanými. Pozemky byly žalobcům vydány dohodou o vydání věci a žalobci je nabyli do podílového spoluvlastnictví. Žalobci požadovali po žalovaných vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 4. 2002 do 1. 4. 2003 nejprve v částce 1 Kč/m2/den, následně po zpětvzetí žaloby pro částku 1 661 600 Kč ve vztahu k nynější žalované č. 1 a pro částku 449 570 Kč ve vztahu k nynější žalované č. 2 (včetně příslušenství), nyní pouze částky 30 Kč/m2/rok vždy ve vztahu k výměře užívané každou ze žalovaných, celkem částky 189 060 Kč.4. Soud prvního stupně na podkladě provedených důkazů, včetně znaleckých posudků a výslechu znalkyně dospěl ke skutkovým zjištěním, které podrobně popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku v bodech 17. až 53., načež učinil obsáhlý skutkový závěr pod bodem 54. rozsudku. Odvolací soud na uvedená zjištění odkazuje.5. Prvostupňový soud poté za použití § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb. a po citaci § 37 odst. 1, § 41, § 129 odst. 1, § 130 odst. 1, § 134 odst. 1 a 3, § 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14b zákona č. , číslo, Sb., o , název, , uzavřel, že soudu přísluší zabývat se v projednávané věci námitkou neplatnosti dohody o vydání věci jako otázkou předběžnou. Zdůrazil, že až do zahájení tohoto řízení nikdo neměl pochybnosti o dohodě, ani o tom, že pozemky byly vydány z majetku žalované č. 1, přičemž sama žalovaná č. 1 činila kroky k vypořádání se se žalobci. Sama se pak nikdy určení svého vlastnického práva k vydaným pozemkům nedomáhala, ač jí v tomto postupu nic nebránilo. Žalované č. 1 zjevně nevadil tvrzený rozpor mezi zápisem vlastnického práva žalobců v katastru nemovitostí a jí tvrzeným skutečným vlastnickým právem. Obě žalované byly nečinné a pasivní a ani jedna z nich nevyužila ani jiné právní instrumenty k ochraně svých práv, např. podle § 17 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. Uvedené pozemky tvoří veřejné prostranství, které je užívané k uspokojování potřeb obyvatel a návštěvníků , samosprávný celek, , tvoří funkční celek v rámci významného , název, dopravního uzlu, jehož součástí jsou přestupní stanice mezi linkami městské hromadné dopravy a dopravně spojují různá místa sídelního útvaru , samosprávný celek, . Celoměstský systém zeleně na výše uvedených pozemcích přitom nebyl upravován žádnou změnou ani úpravou Územního plánu , samosprávný celek, . Jeho vymezení je platné od 1. 1. 2000, kdy nabyl účinnosti Územní plán sídelního útvaru , samosprávný celek, . Žalovaná č. 1 uzavřela i smlouva o dílo na kontinuální základní celoroční údržbu těchto ploch zeleně , název, významu. Soud prvního stupně měl za to, že není rozhodné kolik námitek neplatnosti dohody jsou žalované schopny vznést, ale zásadní je, že s faktickým a právní stavem pozemků byly srozuměny a v tomto směru žádné právní kroky ke změně zápisu vlastnického práva neučinily. Po žalobcích, kteří vycházeli z údajů zapsaných ve veřejném rejstříku nelze požadovat vyšší bdělost než po žalovaných. V této souvislosti ve shodě s odvolacím soudem odkázal na judikaturu Ústavního soudu o dobrověrném nabyvateleli. Z nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14 se podává, že společným znakem judikatury Ústavního soudu je poskytnutí ústavněprávní ochrany dobrověrnému nabyvateli, který odvozoval své vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí od právního úkonu, jenž byl později shledán absolutně neplatným. Nezbytným předpokladem pro tento originární způsob nabytí vlastnického práva je dobrá víra nabyvatele, kterou jsou obecné soudy povinny důsledně posoudit s ohledem na individuální okolnosti každého případu (srov. obdobně již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12 nebo nález ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 415/15). I v případě posouzení dohody o vydání věci jako neplatné by žalobcům svědčila dobrá víra ve smyslu citované judikatury. Žalobci s ohledem na individuální okolnosti případu (vydání pozemků dohodami podle restitučních předpisů, dobrá víra v zápis v katastru nemovitostí, po dlouhou dobu žádné zpochybňování vlastnického práva žalobců ze strany žalovaných včetně jednání o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, právní jednání žalobců ve vztahu k pozemkům) mohli legitimně spoléhat na to, že předmětné pozemky nabyli od osoby k tomu oprávněné, přičemž při porovnání v kolizi stojících zájmů je třeba dát přednost zájmu žalobců. Jelikož tento způsob nabytí vlastnického práva nelze zaměňovat s nabytím vlastnického práva vydržením, neboť se jedná o originární způsob nabytí vlastnického práva, nejsou odvolací námitky žalovaných ohledně nesplnění podmínek pro vydržení relevantní (obdobně usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 505/15). I v tomto případě by žalobci byli aktivně věcně legitimováni k vymáhání nároku z bezdůvodného obohacení.6. Prvostupňový soud dále rozebral, že plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí od počátku právní vztah, který by zakládal právní nárok na plnění. To, že na předmětných nemovitých věcech je umístěna stavba, nebylo ve věci sporným, naopak žalovaná č. 2 sama doložila příslušné stavební povolení a kolaudační rozhodnutí. Rozhodovací praxe je dlouhodobě ustálena v závěru, že pokud vlastník místní komunikace vystaví tuto komunikaci na pozemku třetí osoby, aniž by