54 Co 87/2025-107 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 428 220 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 7. 12. 2023 do zaplacení (výrok I), a o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodl tak, že žalobkyně je povinna na jejich náhradu zaplatit žalované částku 1 800 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II).2. Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení náhrady nemajetkové újmy v částce 428 220 Kč s příslušenstvím, která jí dle žalobních tvrzení vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, a zčásti též pod sp. zn. , spisová značka, , jež trvalo bezmála 12,5 let.3. Soud prvního stupně při svém rozhodování vyšel ze zjištění, že řízení vedené u Městského soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, , posléze též pod sp. zn. , spisová značka, (když po určitou dobu část původního předmětu řízení byla vyloučena k samostatnému projednání) - v němž se žalobkyně spolu s , tituly před jménem, , jméno FO, coby žalobci domáhali vůči žalovaným obchodním společnostem , právnická osoba, . a , právnická osoba, . ochrany proti porušování jejich práv z průmyslového vlastnictví, konkrétně aby ,,žalovaným společnostem byla uložena povinnost zdržet se užívání průmyslových práv , tituly před jménem, , jméno FO, a žalobkyně a dále, aby každé z nich byla uložena povinnost zaplatit zmíněným žalobcům společně a nerozdílně odškodnění ve výši 35 000 000 Kč“ - bylo zahájeno žalobou doručenou soudu dne 23. 12. 2010. Na základě zjištění podrobně rozvedených v písemném odůvodnění rozsudku uzavřel, že posuzované řízení trvalo celkem 12 let a 5 měsíců, neboť skončilo až rozsudkem Vrchního soudu v , adresa, ze dne 3. 4. 2023, č. j. , spisová značka, , který nabyl právní moci dne 17. 5. 2023. Dále zjistil, že soudní poplatek z žaloby, který byl splatný podáním žaloby a k jehož zaplacení byli žalobci vyzváni výzvou soudu ze dne 24. 2. 2011, byl formou částečných úhrad doprovázených opakovanými žádostmi o posečkání s úhradou soudního poplatku zaplacen až v prosinci 2011, tedy až rok po podání žaloby. Prvé soudní jednání ve věci bylo nařízeno na den 22. 5. 2012, v pořadí další se pak konalo až dne 27. 8. 2014, přičemž s výjimkou kalendářních let 2014, 2015 a 2016, kdy se v posuzovaném řízení konala vždy dvě soudní jednání, se v ostatních kalendářních letech konalo soudní jednání vždy jen jedenkrát ročně. Poprvé ve věci samé bylo soudem prvého stupně rozhodnuto rozsudkem ze dne 18. 3. 2015, č. j. , spisová značka, , který byl rozsudkem Vrchního soudu v , adresa, ze dne 2. 6. 2016, č. j. , spisová značka, , zčásti zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S konečnou platností pak bylo ve věci samé rozhodnuto rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 12. 2. 2021, č. j. , spisová značka, , ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Vrchního soudu v , adresa, ze dne 13. 10. 2021, č. j. , spisová značka, , respektive rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 22. 6. 2022, č. j. , spisová značka, , ve spojení se rozsudkem Vrchního soudu v , adresa, ze dne 3. 4. 2023, č. j. , spisová značka, . Žalobci v posuzovaném řízení opakovaně doplňovali a měnili žalobu a dále v jeho průběhu společně s žalovanými navrhli tzv. klid řízení podle § 110 o. s. ř., jemuž bylo soudem prvního stupně dne 19. 10. 2016 vyhověno a v řízení bylo poté pokračováno až na návrh ze dne 14. 8. 2017, tj. po 10 měsících. Kromě toho posuzované řízení bylo opakovaně přerušováno do doby meritorního rozhodnutí , orgán, , který paralelně vedl související správní řízení, přičemž z tohoto důvodu řízení bylo přerušeno v období od 19. 10. 2016 do 24. 8. 2017, od 3. 12. 2020 do 11. 5. 2021 a od 4. 10. 2021 do 8. 3. 2022. V průběhu posuzovaného řízení pak kromě jiného vyvstala též potřeba vypracování znaleckého posudku, avšak soudu prvního stupně se opakovaně nedařilo zajistit znalce, který by jej vypracoval, ať již z důvodu specifických kvalifikačních požadavků, které zpracování posudku vyžadovaly, popřípadě z důvodů časové vytížeností znalců, kteří zmíněné odborné požadavky splňovali. Nárok, který žalobkyně učinila předmětem tohoto řízení, byl předběžně uplatněn u žalované dne 21. 6. 2023 a stanoviskem ze dne 5. 12. 2023 žalovaná sdělila žalobkyni, že její nárok nepovažuje za oprávněný, neboť podle jejího názoru v posuzovaném řízení k žádnému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.4. Na základě takto učiněného závěru o skutkovém stavu věci soud prvního stupně, s odkazem zejména na ust. § 13 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“), shledal žalobkyní uplatněný nárok nedůvodným. Uzavřel totiž, že s přihlédnutím ke skutkovým okolnostem daného případu lze celkovou délku posuzovaného řízení hodnotit jako přiměřenou, odpovídající složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávaného případu, významu řízení pro žalobkyni a postupu soudů. Dílčí průtahy, k nimž v posuzované věci došlo, nepovažoval za natolik podstatné, aby bylo třeba k nim zvlášť přihlížet. Zdůraznil, že i když posuzované řízení bylo extrémně složité, soudy při jeho vyřizování postupovaly plynule, když v souladu s běžnou praxí co tři měsíce činily úkon ve věci. Pouze při vyřizování opravných prostředků bylo rozpětí mezi soudními úkony delší, avšak i to odpovídá standardnímu způsobu vedení řízení. Naopak to byli žalobci, kteří se svým jednáním podíleli na prodloužení předmětného řízení. Soudní poplatek z žaloby totiž hradili formou splátek doprovázených opakovanými žádostmi o posečkání s jejich zaplacením. Kromě toho žalobci často měnili žalobní tvrzení, jež ne vždy byla úplná, což vyžadovalo další aktivitu soudu za účelem jejich doplnění. Žalobci taktéž věc projednávající soud opakovaně žádali o přerušení řízení. Protože k tíži státu lze přičítat pouze příčiny prodloužení řízení na jeho straně, k čemuž v daném případě nedošlo, a posuzované řízení nepatří mezi řízení s typicky zvýšeným významem předmětu řízení pro účastníky, soud prvního stupně shledal, že právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě nebylo dotčeno, a tedy nebyl naplněn svou povahou primární předpoklad pro dovození odpovědnosti žalované z titulu nesprávného úředního postupu. Soud prvního stupně proto žalobu jako nedůvodnou zamítl.5. O povinnosti k náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a ve věci zcela procesně úspěšné žalované soud prvního stupně přiznal plnou náhradu všech účelně vynaložených nákladů řízení v souhrnné výši 1 800 Kč.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, neboť nesdílí závěr soudu prvního stupně o přiměřenosti délky posuzovaného řízení. Zdůraznil, že soud prvního stupně při svém rozhodování náležitě nevzal v potaz, že posuzované řízení trvalo téměř 12,5 let. Žalobkyně takovou délku řízení považuje za zcela nepřiměřenou povaze věci i významu, který posuzovanému řízení přikládala. Na rozdíl od soudu prvního stupně má za to, že průběh posuzovaného řízení dokumentuje nerozhodnost soudu prvního stupně a jeho neschopnost ve věci včas rozhodnout, neboť volil v zásadě postupy, jež vydání konečného rozhodnutí oddalovaly. Věc projednávající soud evidentně dlouhou dobu nedokázal rozlišit, co je pro rozhodnutí věci podstatné, přičemž bylo-li nakonec ve věci samé rozhodnuto s poukazem na tvrzení a důkazy, které již soudu nabídla na počátku řízení, zcela jednoznačně uvedené svědčí o zásadním podílu věc projednávajícího soudu na celkové délce řízení, který však napadený rozsudek nepřípustně bagatelizuje. Naopak jakýkoli její podíl na nepřiměřené délce posuzovaného řízení je třeba kategoricky odmítnout. Stejně tak za nesmyslný považuje závěr soudu prvního stupně, že posuzované řízení pro ni nemělo nijak zvýšený význam. Jedná se o nepochopení povahy zmíněného řízení, které již jen principiálně splňuje kvalifikační předpoklady soudního řízení s obecně zvýšeným významem. Tvrzení, které toto prokazují, soudu prvního stupně doložila. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že jejímu požadavku na zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy bude zcela vyhověno.7. Žalovaná v reakci na odvolání žalobkyně uvedla, že napadený rozsudek považuje za věcně správný. Shodně jako soud prvního stupně považuje délku posuzovaného řízení za přiměřenou, náležitě zohledňující veškerá specifika dané věci, především extrémní složitost posuzovaného řízení a dále zásadní podíl žalobkyně na jeho celkové délce. Navrhla proto, aby odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.8. Odvolací soud z podnětu podaného odvolání přezkoumal napadený rozsudek, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212, § 212a odst. 1, 5 o. s. ř.), a poté co pod