58 Co 86/2025-100 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zamítl žalobu s návrhem, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 824 053 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 20. 9. 2022 do zaplacení (výrok I.) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení této částky coby náhrady škody vzniklé v důsledku pandemických opatření vydaných v roce 2021. Žalobkyně tehdy musela vynaložit při své podnikatelské činnosti (provozu , nazev, ) náklady, které nebyly pokryty příjmy z této podnikatelské činnosti v důsledku výpadku příjmů v rozhodném období (od 26. 4. do 2. 5. 2021 a od 10. 5. do 7. 6. 2021), dále jen „rozhodné období“, který byl zapříčiněn pandemickými opatřeními.3. Žalovaná žádala zamítnutí žaloby s tím, že absentují předpoklady pro odškodnění, žalobkyně požaduje náhradu marně vynaložených nákladů, přičemž absentuje příčinná souvislost mezi údajným vznikem škody a mimořádnými opatřeními. Dle tvrzení žalobkyně se jednalo o fixní, resp. obvyklé náklady žalobkyně spojené s údržbou a správou Hotelu k udržení v provozuschopném stavu, nejednalo se o náklady marné, tyto náklady by žalobkyni vznikly i v případě, že by mimořádná opatření nebyla vydána.4. Soud I. stupně na základě nesporných tvrzení účastníků a provedeného dokazování učinil závěr o nedůvodnosti žaloby. Vycházel přitom z toho, že žalobkyně se domáhá marně vynaložených nákladů, jejichž marnost spatřuje ve skutečnosti, že negenerovala v rozhodném období zisk, který by tyto náklady uhradil a tuto skutečnost dokládala pouze a výhradně porovnáním příjmů a výdajů v rozhodném období. Poukázal přitom na to, že z obsahu samotné žaloby je zřejmé, že se jednalo o fixní, resp. obvyklé náklady žalobkyně ve spojitosti s údržbou a správou Hotelu za účelem jeho udržení v provozuschopném stavu v rozhodném období, a tedy tyto náklady ani dle tvrzení žalobkyně nebyly vynaloženy marně. Žalobkyně čerpala v roce 2021 z dotačních programů a dalších podpor v souvislosti s Covid pandemií desítky milionů Kč a vykázala zisk ve výši 26 820 000 Kč.5. Po právní stránce nárok žalobkyně posoudil dle § 9 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „pandemický zákon“), který je zákonem speciálním vůči zákonu č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo tak na žalobkyni, aby prokázala, že jí v příčinné souvislosti s pandemickými opatřeními vznikla škoda. Soud I. stupně vycházel z toho, že předmětem podnikání žalobkyně jsou ubytovací služby. Pandemickými opatřeními v rozhodném období byl nejprve zakázán, posléze omezen provoz umělých koupališť a saun, fitness a wellness zařízení, což souviselo s provozem Hotelu, který je spjat s , nazev, v , adresa, , a dále bylo výrazně omezeno poskytování krátkodobých ubytovacích služeb. Soud I. stupně přisvědčil žalobkyni v tom, že marně vynaložené náklady lze za určitých podmínek považovat za skutečnou škodu, musí se však jednat o náklady skutečně marně (zbytečně) vynaložené (odkázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, ). O takové náklady se však v daném případě nejednalo. Soud I. stupně zdůraznil, že § 9 odst. 1 pandemického zákona zakotvuje právo na náhradu skutečné škody, nikoliv však ušlého zisku. Poukázal přitom na závěry Ústavního soudu v nálezu sp. zn. , spisová značka, , dle nichž pandemický zákon neslouží k sanování ekonomické nečinnosti v době trvání mimořádných opatření. Skutečnost, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví širší odpovědnost státu za způsobené následky, považoval v dané věci za nerozhodnou, neboť požadavek žalobkyně je třeba posoudit dle speciální právní úpravy – pandemického zákona. Soud I. stupně vyložil, že náklady, jejichž náhradu žalobkyně požaduje, nepředstavují skutečnou škodu, neboť se jedná o náklady, které by žalobkyně tak jako tak vynaložila, neboť jsou nezbytné k zajištění její podnikatelské činnosti do budoucna. Poukázal přitom rovněž na to, že v roce 2021 žalobkyně pobírala nevratné dotační prostředky a další podpory poskytnuté ke zmírnění dopadů epidemie COVID-19 a mimořádných opatření. Žalobu tak shledal do základu nedůvodnou a v celém rozsahu ji zamítl.6. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto dle § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení nezastoupeného účastníka dle § 151 odst. 3 o. s. ř. za 3 úkony po 300 Kč dle vyhlášky č. 254/2015 Sb.7. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, uplatnila odvolací důvody dle § 205 odst. 2 písm. b), e) a g) o. s. ř. Nesouhlasila se skutkovými ani právními závěry soudu I. stupně. Vytýkala soudu I. stupně, že se vůbec nevypořádal s judikaturou Nejvyššího soudu k problematice škody v podobě marně vynaložených nákladů, na niž poukazovala, zdůraznila v této souvislosti zejména závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1233/2006 a sp. zn. 30 Cdo 1300/2016. Poukázala na to, že mezi tyto výdaje patříi) Výdaje na nájemné spojené s užíváním prostor, v nichž provozuje Hotelii) Výdaje na mzdy zaměstnancůiii) Výdaje na provoz a nutnou údržbu HoteluVýdaje, které žalobkyně podrobně specifikovala pro rozhodné období a které dokládala jednotlivými fakturami, spadají právě do množiny těchto výdajů. Soud I. stupně se těmito fakturami vůbec nezabýval, když v rozporu s citovanou judikaturou tyto náklady označil za fixní, na jejichž úhradu nemá žalobkyně nárok. Nesouhlasila ani s tím, jakým způsobem soud I. stupně hodnotil poskytnuté dotační prostředky. Poukázala přitom na to, že uplatňuje škodu vzniklou výlučně v rozhodném období. Dotační prostředky z dotačního programu COVID pod názvem „Výzva 2 programu COVID – Nepokryté náklady“ byly poskytnuty pro konkrétní časové období, které se od rozhodného období liší, žalobkyně uplatňuje škodu pouze za část tohoto období, ve kterém nepostačovaly poskytnuté dotační prostředky k pokrytí nákladů vynaložených v tomto období na provoz Hotelu. Poskytnuté dotační prostředky tak nemohou být započítávány v celé výši, je zapotřebí je poměrně krátit. Stejně tak je třeba postupovat k poskytnutým dotačním prostředkům z programu „Antivirus č. , nazev, “. Závěry soudu I. stupně k otázce dotačních prostředků považovala za nepřezkoumatelné, když bez dalšího vycházely pouze z blíže neodůvodněné námitky žalované. Poukázala na to, že z pandemického zákona vyplývá objektivní odpovědnost žalované, pokud tedy soud I. stupně vycházel z pandemického situace coby vis maior, byl jeho názor nesprávný. Nesouhlasila ani s tím, jak soud I. stupně posoudil její žalobní požadavek s tím, že se nejedná o ušlý zisk, zdůraznila, že vyčíslila svou škodu jako veškeré náklady, které v rozhodném období hradila za účelem udržení Hotelu v provozuschopném stavu, přičemž jejich výši snížila o poměrnou část čerpaných dotací. Žalobkyně se tak domáhá náhrady ztráty, která jí vznikla propadem tržeb v rozhodném období, z nichž nebyla schopna pokrýt náklady na provoz Hotelu. Žádala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení, případně aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.8. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně setrvala na svém stanovisku o neodůvodněnosti žalobního požadavku. Poukázala na to, že náklady žalobkyní požadované jsou zejména nájemné provozních prostor Hotelu, výdaje na mzdy zaměstnanců a výdaje na provoz a nutnou údržbu Hotelu. Žalobkyně by musela prokázat, že příslušné pandemické opatření ve svém důsledku zapříčinilo přímý vznik těchto nákladů, nebo že šlo o marné vynaložení těchto nákladů. To se však nestalo. V této souvislosti poukázala zejména na Výroční zprávu za rok 2021. K otázce marného vynaložení nákladů poukázala na to, že se jedná o dlouhodobé náklady, které s protipandemickými opatřeními nesouvisí, vynaložené na udržení ekonomické činnosti žalobkyně do budoucna, na zajištění provozuschopnosti Hotelu, za účelem zvýšení budoucího zisku. Poukázala na výroční zprávu žalobkyně, dle níž využila situace ke stavebním úpravám, vedoucím ke zvýšení zisku, a k provedení obnovy technologií, jejichž opravy by za běžného provozu negativně ovlivnily hotelový provoz, i závěr o skvělých výsledcích za letní sezónu 2021. Zdůraznila, že žalobkyní citovaná judikatura Nejvyššího soudu není v dané věci aplikovatelná, neboť se jedná o odlišné skutkové okolnosti. Jí vynaložené náklady bezpochyby sloužily k dosažení, a dokonce zvýšení budoucího příjmu. Namítla, že na rozdíl od věci projednané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1233/2006, kdy v důsledku zpožděné kolaudace nemohl poškozený v místě podnikat a prostory užívat, žalobkyně prostory Hotelu užívat mohla, měla zde uloženy své věci a provedla úpra