68 Co 83/2025-182 — Městský soud v Praze

1. Žalobce se podanou žalobou po žalovaném domáhá omluvy v navrženém znění. V podrobnostech jsou tvrzení a argumenty žalobce předestřeny v bodě 1 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.2. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí na základě tvrzení a argumentů uvedených v bodě 3 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.3. Soud prvního stupně rozsudkem uvedeným v záhlaví žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I, II a III) a uložil žalobci nahradit náklady řízení žalovanému ve výši 17 363,50 Kč (výrok IV). Takto rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a které není třeba v zájmu stručnosti opakovat.4. Žalobce napadl rozsudek soudu prvního stupně včasným a přípustným odvoláním. Namítá, že z napadeného rozsudku nevyplývá, jaké skutečnosti vedly soud prvního stupně k zamítnutí žaloby. Napadený rozsudek je tak nepřezkoumatelný. V odůvodnění napadeného rozsudku absentují důležité námitky a právní argumentace žalobce, které byly pro posouzení věci podstatné, a na které soud prvního stupně vůbec nereagoval. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva jde-li o takovou důležitou námitku účastníka řízení s významem pro rozhodnutí ve věci, pak mlčení k ní za její „implicitní odmítnutí“ považováno být nemůže a taková námitka vždy zasluhuje explicitní odpověď. Když se pak soud k této námitce v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádří (přesto, že měla tato námitka pro projednávaný případ rozhodující význam), dojde k porušení čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Otázku, zda obecný soud (ne)dostál povinnosti odůvodnit rozhodnutí, je třeba posuzovat na základě okolností daného případu. Vždy je ale nutné vzít v úvahu, zda je argument, na který soud v odůvodnění rozhodnutí neodpověděl, pro posuzovanou věc relevantní, a zda mohl mít vliv na výsledek řízení. Stěžejné důvodem odvolání je pak pasivní legitimace. Z pohledu žalobce a zejména vzhledem ke konstantní judikatuře nelze pochybovat o tom, že pasivně legitimován, tedy odpovědným za tvrzený neoprávněný zásah do osobnostního práva žalobce, je jednoznačně žalovaný. Žalovaný učinil inkriminované výroky prokazatelně jako fyzická osoba, dílem v dotčeném podcastu. V daném případě šlo o rozhovor , funkce, s pozvaným hostem, tedy se žalovaným. Žalovaný byl v pozici osoby zcela odlišné od provozovatele podcastu, ať už jím byl kdokoliv. Ostatně i v případě rozhlasového, případně televizního pořadu za výroky, které v něm učiní přizvaná osoba, odpovídá výhradně tato osoba. Dále žalobce pasivní legitimaci žalovaného dovozuje především z jeho vystupování a frekvence článků, které byly publikovány. Žalovaný všude vystupoval pod svým jménem bez jakékoliv zmínky , právnická osoba, . K legitimaci pak žalobce došel i právě proto, že články o něm psali dva autoři, spolu s žalovaným i , funkce, , jméno FO, . Ta však nic nepsala na , www, ani nechodila do podcastu, proto žalobce nabyl přesvědčení, že žalovaný jedná jako fyzická osoba, když se i tak prezentoval. Žalobce tedy toto jednání žalovaného vnímal jako osobní jednání žalovaného. V případě opačného závěru by toto znamenalo, že si žalovaný může psát co chce, nemusí nic dokazovat, ale hlavně to, že je nežalovatelný, tudíž se nelze bránit proti zjevným lžím, které vytváří jako fyzická osoba schovaná za vydavatelstvím. Pasivní legitimaci nemůžou podle žalobce zvrátit dodané smlouvy ani interní podklady, které zdůvodňují, že žalovaný musí za sebe psát na , www, a chodit do podcastu. Žalobce je tak přesvědčen, že poukaz na zdroj informací nebo to, že žalovaný na podobné téma zpracovával s dalšími osobami materiály pro svého zaměstnavatele, není akceptovatelným zdůvodněním námitky nedostatku pasivní legitimace. I kdyby žalovaný nebyl pasivně legitimován, protože za jeho nepravdivá skutková tvrzení a nepodložené hodnotící úsudky odpovídá někdo jiný, tím, kdo skutková tvrzení a hodnotící úsudky vyslovil, zůstává pořád žalovaný. A i v takové situaci lze považovat za slušné, že se za nepravdivá tvrzení a nepodložená skutková hodnocení omluví. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.5. K odvolání žalobce se žalovaný vyjádřil tak, že žalobce neuvádí žádné důležité námitky a právní argumentace, které má dle něj odůvodnění napadeného rozsudku postrádat. Dále je přesvědčen o tom, že napadený rozsudek byl odůvodněn v souladu s požadavky, které jsou na něj kladeny ust. § 157 o. s. ř. Pro rozhodnutí soudu prvního stupně bylo od začátku stěžejní posouzení, zda je žalovaný pasivně věcně legitimován, tedy zda je nositelem práv a povinností, o něž v řízení jde. Soud prvního stupně se v odůvodnění napadeného rozsudku s touto otázkou řádně vypořádal. V předmětné věci soud prvního stupně provedl všechny stranami navržené důkazy, z kterých správně zjistil, že žalovaný byl pomocnou osobou závislou na osobě hlavní, neboť v pozici zaměstnance (, funkce, ) pouze plnil úkoly zaměstnavatele, společnosti , právnická osoba, ., z kteréhož důvodu je dána samostatná odpovědnost hlavní osoby – společnosti , právnická osoba, . I kdyby odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný je osobou odpovědnou za pronesené výroky, zcela jistě svými výroky do cti a důstojnosti žalobce nezasáhl. Žalobce byl v době uveřejnění předmětného podcastu , činnost, osobou, neboť byl , funkce, a v minulosti zastával na , orgán, rozličné funkce. Jakožto osoba, která se již dlouhá léta objevuje na , činnost, scéně, je nepochybně osobou veřejného zájmu, přičemž debata o věcech veřejných požívá silné ochrany. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí. Osoba veřejného zájmu musí počítat s tím, že bude pod drobnohledem veřejnosti a její veřejná činnost může být také veřejně posuzována. Státní moc může diskusi o věcech veřejných regulovat jen výjimečně a jen v míře zcela nezbytně nutné. Žalovaný jakožto , funkce, pouze informoval o protikorupčním podnětu tehdejšího , funkce, , orgán, , jméno FO, , jehož předmětem bylo podezření určitých osob z , činnost, se , Předmět, , funkce, , mezi nimiž byl také žalobce. Zveřejnění těchto informací nebylo motivováno touhou poškodit žalobce, nýbrž informovat veřejnost o věci veřejného zájmu a přispět tak k veřejné diskusi. Navrhuje proto, aby odvolací soud napadený rozsudek potvrdil jako věcně správný.6. Odvolací soud při jednání konaném dne 14. 8. 2025 v souladu s ust. § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování přehráním začátku podcastu s názvem „, název, vs. , místo, , jméno FO, “ zveřejněný dne 29. 11. 2023 společností , právnická osoba, ., na webové stránce , www, , ze kterého zjistil, že žalovaný byl hned v úvodu pořadu , funkce, představen jako , Označení, , funkce, , právnická osoba, .7. Po takto doplněném dokazování odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně včetně řízení, které vydání rozsudku předcházelo (§ 212, § 212a a § 214 odst. 1 o. s. ř.), a shledal, že odvolání žalobce není důvodné.8. Odvolací soud konstatuje, že soud prvního stupně správně citoval relevantní normy objektivního práva (jejichž znění proto již odvolací soud neopakuje), zmínil přiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu, učinil správný závěr o skutkovém stavu a věc správně posoudil též po stránce právní.9. Soud prvního stupně dospěl ke správnému právnímu závěru, že žalovaný není v předmětném sporu pasivně legitimován. Jednání žalovaného se přičítá jeho zaměstnavateli , právnická osoba, ., jelikož v dotčeném podcastu vystupoval jako zaměstnanec této společnosti, přičemž byl i takto představen na začátku pořadu. Žalovaný napadené výroky nepronesl jako soukromá osoba, tedy např. jako tzv. , funkce, na volné noze.10. Zároveň činnost žalovaného v dotčeném podcastu nepostrádala místní, časový a věcný vztah k plnění jeho úkolů jako , funkce, (zaměstnance) společnosti , právnická osoba, . Ze strany žalovaného se nejednalo o exces, který by odůvodňoval vyvození odpovědnosti za napadené výroky přímo žalovaného, nikoliv jeho zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2021, 25 Cdo 108/2020). Nakonec takový exces ani nebyl ze strany žalobce tvrzen.11. S ohledem na to, že soud prvního stupně správně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného a tento svůj závěr v napadeném rozsudku dostatečně odůvodnil, nelze jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné. Soud prvního stupně se správně nevěnoval námitkám a argumentům žalobce vztahujícím se k samotným napadeným výrokům (k otázce jejich pravdivosti apod.) vzhledem k nedostatku pasivní legitimace žalovaného.12. Ve světle všeho uvedeného odvolací soud proto postupem podle § 219 o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně, včetně výroku o nákladech řízení, potvrdil jako věcně sprá