69 Co 151/2025-91 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 216 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč (výrok II). Takto rozhodl o požadavku žalobkyně na zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou jí nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u , správní orgán, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Žalobkyně v žalobě tvrdila, že podala dne 25. 3. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor roku 2015, správce daně v návaznosti na kontrolní zjištění vydal dne 15. 3. 2017 platební výměr, jímž doměřil žalobkyni daň. Žalobkyně brojila proti platebnímu výměru odvoláním, ve druhém stupni rozhodovalo , správní orgán 2, , které rozhodnutím ze dne 29. 8. 2019 odvolání žalobkyně zamítlo a platební výměr potvrdilo. Navázalo řízení o správní žalobě žalobkyně před Krajským soudem v , adresa, , jakož i řízení o kasační stížnosti žalobkyně před Nejvyšším správním soudem. Žalobkyně podala také ústavní stížnost. Ke dni podání žaloby (1. 4. 2024) trvalo řízení 9 let a probíhalo řízení o ústavní stížnosti žalobkyně3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně podala dne 25. 3. 2015 přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období únor 2015. Daňová kontrola, jejímž předmětem byla kontrola jednotlivých daňových povinností žalobkyně na dani z přidané hodnoty, včetně té za zdaňovací období únor roku 2015, byla zahájena dne 16. 9. 2016. Správce daně vydáním dodatečného platebního výměru ze dne 15. 3. 2017 odepřel žalobkyni nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu, a to na základě závěru o tom, že žalobkyně byla zapojena do podvodu na dani z přidané hodnoty v souvislosti s žalobkyní nakoupenou propagací na , název, akcích. Žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru brojila odvoláním, o němž dne 29. 8. 2019 rozhodlo , správní orgán 2, .4. Proti (pro ni) nepříznivě vyznívajícímu rozhodnutí , správní orgán 2, brojila žalobkyně správní žalobou ze dne 11. 11. 2019, správní soud učinil první úkony směřující ke skončení věci již v listopadu roku 2019, v prosinci roku 2019 měl správní soud k dispozici vyjádření žalovaného i správní spis, v únoru roku 2020 bylo do spisu formálně zaznamenáno, že je po realizaci všech potřebných úkonů připraven k rozhodnutí a k nařízení jednání. Jednání soud nařídil v březnu roku 2021 na červencový termín téhož roku. V červenci roku 2021 žádal zástupce žalobkyně o odročení jednání pro svou zdravotní indispozici, a to i v souvislosti s nepříznivou situací ohledně pandemie covid, jednání bylo odročeno na zářijový termín. V září roku 2021 proběhla dvě jednání, u druhého z nich byl vyhlášen zamítavý rozsudek. Správní soud v odůvodnění rozsudku vyložil, že v daném případě existují okolnosti svědčící o tom, že daň nebyla odvedena v důsledku podvodného jednání s tím, že zjištěné skutečnosti nasvědčují vědomosti žalobkyně o podvodném jednání v daném řetězci.5. Žalobkyně následně proti tomuto rozhodnutí podala kasační stížnost, která byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2024. Nejvyšší správní soud vyslovil mj. i závěr o tom, že orgány finanční správy podrobně zdůvodnily, proč mají za to, že žalobkyně o svém zapojení do řetězce zasaženého podvodným jednáním nejen že vědět měla a mohla, ale dokonce věděla.6. V srpnu roku 2023 žalobkyně doručila žalované žádost o odškodnění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení s požadavkem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění, , ústřední orgán, v únoru roku 2024 konstatovalo existenci nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky řízení a žalobkyni se omluvilo.7. Na základě těchto skutkových zjištění posoudil soud prvního stupně věc po právní stránce podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Odkázal na judikaturu Nevyššího soudu, který v rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3118/2020, uvedl, že státní moc si musí při stanovení a vybírání daní a poplatků počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. Daňová řízení se proto z ústavněprávních hledisek ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní sféry jednotlivce na straně druhé. Daňová kontrola proto představuje v rámci daňového řízení nejcitelnější zákonem aprobované narušení autonomní sféry jednotlivce. Jde tudíž o řízení, jehož předmětem je základní právo nebo svoboda, a účastníkům tudíž svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. Soud prvního stupně proto shrnul, že daňové řízení je legitimovaným zásahem do vlastnictví, jde o řízení, jehož předmětem je základní právo vlastnit majetek a jeho účastníku svědčí právo na přiměřenou délku tohoto řízení. Nárok na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vedeného před daňovými orgány a navazujícího soudního řízení správního se odvíjí od shodného skutkového základu a na tato řízení je nutno nahlížet jako na řízení jediné (srovnej nález Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 570/20). Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že celková délka řízení (od září roku 2016 do dubna roku 2024 (7 let a 7 měsíců) je zcela zjevně nepřiměřená, a proto došlo k porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení.8. Dále pak soud prvního stupně při stanovení kompenzace přihlédl ke konkrétním okolnostem případu dle kritérií stanovených v § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb., a to a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Soud prvního stupně v tomto případě zohlednil judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 3531/2023), ve kterém Nejvyšší soud nevylučuje možnost přičíst k tíži účastníka protiprávnost i v těch případech, kdy se poškozený dopustí jednání naplňujícího znaky činu spáchaného vědomě nedbale. I za takové situace lze dospět k závěru o tom, že jednání poškozeného minimalizuje význam řízení pro poškozeného. Dále soud prvního stupně uvedl, že i za situace, pokud by protiprávní jednání žalobkyně nebylo úmyslné, ale vědomě nedbalé, by bylo vzhledem k okolnostem projednávané věci třeba dojít k závěru o tom, že význam řízení pro žalobkyni byl natolik nepatrný (tak významně snížený), že neodpovídá představě spravedlivého uspořádání vztahů účastníků (žalobkyně a odpovědného státu) poskytnout žalobkyni jakoukoliv finanční kompenzaci. Naopak adekvátní formou kompenzace se podle soudu prvního stupně jeví (již žalovanou vyslovená) omluva zahrnující konstatování porušení práva žalobkyně. Soud prvního stupně v této souvislosti poukázal na to, že nyní projednávaná věc vykazuje podobnost s věcí, při jejímž posouzení soudy dospěly k závěru o tom, že poškozenému peněžitá kompenzace nenáleží (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023 ve věci sp. zn. 30 Cdo 2980/2023).9. V závěru pro úplnost svého rozhodnutí soud prvního stupně uvedl, že žalobkyně byla ve skutečnosti vystavena jediné nejistotě v rámci procesu, který pojímal dílčí, avšak souběžně vedená daňová řízení o daňových povinnostech žalobkyně na dani z přidané hodnoty. Soudu prvního stupně je z úřední činnosti známo, že žalobkyně uplatnila ve vztahu ke každému zdaňovacímu období samostatnou odškodňovací žalobu, avšak podstatné je to, co soud dovodil ve vztahu k určení počátku řízení. Ve věci všech daňových povinností byla vedena jediná daňová kontrola, správce daně vypracoval jedinou zprávu o kontrole, bylo vedeno na podkladě odvolání žalobkyně jediné odvolací řízení, žalobkyně podala jedinou žalobu, o níž bylo rozhodnuto jediným rozsudkem správního soudu, žalobkyně podala jedinou kasační stížnost, o níž bylo rozhodnuto jediným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, a konečně žalobkyně podala jedinou ústavní stížnost vypořádanou jediným rozhodnutím Ústavního soudu. Překrývalo se to, čím se správce daně v řízeních na obou stupních zabýval skutkově i právně ve vztahu ke všem daňovým povinnostem žalobkyně, totéž platí ohledně soudního řízení správního a řízení o kasační stížnosti. Žalobkyni nemohly vznikat jakési samostatné dílčí újmy, neboť mohla být vystavena toliko jediné (jedné) nejistotě ohledně jediného (společného) výsledku ve vztahu ke všem dílčím daňovým povinnostem. Z pohledu úpravy zák. č. 82/1998 Sb. se proto jedná o posouzení jako v případě jediného řízení týkajícího se více nároků, nikoliv jako více souběžných řízení. Tento závěr soud opírá také o závěry vyslovené Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. 30 Cdo 1762/2021-48.10. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyn