69 Co 189/2025-71 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení 163 125 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 900 Kč (výrok II.). Takto soud prvního stupně rozhodl o nároku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Soud prvního stupně o věci rozhodl na základě skutkových zjištění a právní kvalifikace, které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, podrobně opakovat.3. Věc posoudil podle ustanovení § 13 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“, nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“). Stát odpovídá za nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci spočívající v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a takovou odpovědnost je nutné posuzovat v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s judikaturou Nejvyššího soudu, která se týká zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (zejména se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, dále též jen „Stanovisko“).4. Soud prvního stupně s ohledem na provedené dokazování dospěl k závěru, že celková délka posuzovaného řízení byla nepřiměřená (osm let a tři měsíce), a že žalobkyni proto náleží zadostiučinění, avšak s ohledem na specifické okolnosti případu považoval za odpovídající zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, které již bylo žalovanou žalobkyni dobrovolně poskytnuto.5. Soud prvního stupně po zhodnocení zákonných kritérií odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011), podle kterého jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V projednávané věci Krajský soud v , adresa, v rozsudku ze 15. 5. 2024 shledal žalobkyni vinnou a odsoudil ji toliko k peněžitému trestu, když uložení další trestní sankce v podobě odnětí svobody neuložil s ohledem na dobu, která uběhla od spáchání posledního skutku v roce 2016 (uplynula doba delší než 8 roků). S ohledem na to, považoval soud prvního stupně konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni již od žalované dostalo, spolu se zadostiučiněním za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení v podobě uložení toliko peněžitého trestu, za dostatečnou satisfakci, způsobilou újmu žalobkyně odčinit, a to zvlášť s přihlédnutím k tomu, že žalobkyně nebyla osobou, která by páchala trestnou činnost poprvé, ale naopak ještě v době posuzovaného trestního stíhání byla dvakrát odsouzena za trestné činy krádeže.6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné odvolání, ve kterém nesouhlasila s odůvodněním soudu prvního stupně a setrvala na svém požadavku na finanční odškodnění. Zdůraznila především zvýšený význam trestního řízení pro žalobkyni, který by měl zásadně vést k zadostiučinění v penězích. Smyslem poskytnutí přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 3 OdpŠk je odškodnění újmy, která vznikla účastníku řízení v důsledku nepřiměřeně dlouho trvající nejistoty v jeho právním postavení, tedy v tom, jakým výsledkem skončí spor, v němž mohou pro účastníka být „v sázce“ důležité hodnoty či citlivé záležitosti. Samotný výsledek řízení pak v zásadě není rozhodný ani pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, ani pro stanovení případného odškodnění. Závěrem svého odvolání žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobě zcela vyhověl.7. Odvolací soud přezkoumal z podnětu podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání není důvodné.8. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v potřebném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i přiléhavě právně posoudil a odvolací soud, aniž by parafrázoval či opakoval části dotčeného rozhodnutí, již prakticky nemá k věci co dodat.9. Soud prvního stupně při posouzení žalovaného nároku správně vycházel z § 31a OdpŠk i z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak ze Stanoviska. Jak soud prvního stupně uvedl, žalobkyni se za utrpěnou nemajetkovou újmu dostalo již (s ohledem na délku trestního řízení) zadostiučinění ve formě uložení toliko peněžitého trestu, namísto trestu odnětí svobody, jak vyplývá z rozsudku trestního soudu. Tento závěr soudu prvního stupně vychází i z judikatury Nejvyššího soudu. Např. v rozsudku ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011 Nejvyšší soud uvedl: „V obdobných případech nelze odhlížet od skutečnosti, že ti, kdo spáchají trestný čin, si započetí a vedení trestního řízení přivozují toliko sami svým jednáním. Nelze odhlížet ani od toho, že spácháním trestného činu dochází k újmě na veřejně chráněných hodnotách, a bylo by tedy absurdní předpokládat vznik nedozírných újem na straně těch, kteří takové narušení zavinili, a to jen z toho důvodu, že vedení trestního řízení jim způsobuje obtíže či že je jim nepříjemné. Jistá forma zadostiučinění za nepřiměřeně dlouhé trestní řízení může být přiznána v podobě zmírnění ukládaného trestu. To je však možné jen za podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení. V rozsudku trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Musí z něj být též patrno, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení.“.10. Tyto závěry Nejvyšší soud dále rozvinul v rozsudku ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. , spisová značka, , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. , spisová značka, , přičemž uzavřel: „Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení se při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlíží k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu.“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021).11. S ohledem na shora uvedené považuje odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) za dostatečnou satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení konstatování porušení práva žalobkyně na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, neboť trestní soud při ukládání trestu za spáchanou trestnou činnost žalobkyně přihlédl k nepřiměřené délce trestního řízení a žalobkyni kvůli tomu uložil mírnější opatření v podobě peněžitého trestu.12. Z výše uvedených důvodů proto odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil včetně správného výroku o nákladech řízení.13. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná dosáhla plného procesního úspěchu i v této fázi řízení a byla jí proto přiznána náhrada nákladů řízení, které jsou tvořeny podle § 1 a § 3 vyhl. č. 254/2015 Sb. jednou paušální náhradou po 300 Kč za vyjádření k odvolání.