69 Co 222/2025-127 — Městský soud v Praze

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku částku 30 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do částky 50 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 20 260 Kč (výrok III). Takto soud prvního stupně rozhodl o požadavku žalobkyně na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, které jí byla způsobena nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu v , adresa, pod sp. zn. , spisová značka, (dále též jen „posuzované řízení“).2. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobkyně byla nezákonně trestně stíhána na základě usnesení , bezpečnostní sbor, , ze dne 22. 10. 2018, č. j. , spisová značka, , pro přečin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 trestního zákona. Za tento trestný čin jí hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až tři léta. Rozsudkem Krajského soudu v , adresa, , pobočka v , místo, , ze dne 9. 10. 2023, č. j. , spisová značka, , byla žalobkyně obžaloby v celém rozsahu zproštěna. Odpovědnostní titul – nezákonné rozhodnutí – tedy je v projednávané věci dán.3. Soud prvního stupně rozhodl o nárocích žalobce na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku, a které není třeba, v zájmu stručnosti písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, opakovat.4. Proti tomuto rozsudku, jeho výrokům I. a III., podala žalovaná včasné odvolání. Namítala především, že v projednávané věci postačovalo k odčinění nemajetkové újmy žalobkyně pouze konstatování porušení práva a omluva, které se již žalobkyni dostalo. Tvrzení žalobkyně vztahující se k zásahům do osobnostních sfér žalobkyně v příčinné souvislosti s trestním stíháním zůstala po celou dobu soudního řízení toliko v obecné rovině. Taktéž srovnání případu žalobkyně s obdobnými případy nepovažovala žalovaná za dostatečné. Navrhla proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil a žalobu zcela zamítl.5. Žalobkyně navrhovala rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdit.6. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).7. Podle § 104 odst. 1 o. s. ř., jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.8. V projednávané věci soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na zaplacení úroku z prodlení z částky 30 000 Kč ve výši 14,75 % ročně od 5. 10. 2024, ač žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení. Vzhledem k tomu, že výše zákonného úroku z prodlení činila k počátku prodlení 12,75 %, odvolací soud ohledně úroku z prodlení ve výši 2 % ročně z částky 30 000 Kč od 5. 10. 2024 do zaplacení pro neexistenci návrhu na zahájení řízení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v uvedené části zrušil podle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podle § 104 odst. 1 o. s. ř. řízení v této části zastavil.9. Odvolací soud dále přezkoumal z podnětu a v mezích podaného odvolání napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a poté dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné.10. Odvolací soud především odkazuje na podrobné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, když soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, provedené důkazy hodnotil v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) a učinil na jejich základě odpovídající skutkové závěry. V návaznosti na to soud prvního stupně věc i v zásadě přiléhavě právně posoudil. Odvolací soud v zásadě nemá, co by k odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně doplnil, aniž by opakoval či parafrázoval argumenty již v napadeném rozsudku uvedené.11. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.12. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2).13. Při posouzení nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání soud prvního stupně nepochybil, když při svém rozhodování vyšel z hledisek vymezených zejména v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle kterého soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vycházejí především z povahy trestní věci, z délky trestního stíhání a z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby s tím, že forma a případná výše zadostiučinění přitom nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Po promítnutí správných skutkových zjištění, která na podkladě provedeného dokazování soud prvního stupně ve vztahu k tomuto nároku učinil a ze kterých vyplynuly zjevné závažné negativní vlivy, které posuzované trestní stíhání mělo na osobní a rodinný život žalobkyně, pak rovněž přiléhavě uzavřel, že je i z tohoto titulu namístě jí přiznat odškodnění finanční.14. V intencích judikatury Nejvyššího soudu, reprezentované například rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, provedl soud prvního stupně srovnání s obdobnými případy nezákonných trestních stíhání, kdy poškozeným v těchto případech byla při obdobných sociálních dopadech vyplacena částka odškodnění ve výši 30 000 Kč a 35 000 Kč.15. Odvolací soud k tomu doplňuje, že (ve shodě se soudem prvního stupně) nepovažuje za dostatečnou satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou žalobkyni nezákonným trestním stíháním omluvu a konstatování porušení práva, neboť takové zadostiučinění by v posuzované věci bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti.16. S ohledem na shora uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.17. Vzhledem k tomu, že se soud prvního stupně dopustil chyby při výpočtu náhrady nákladů řízení žalobkyně, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení III. podle § 220 odst. 1 písm. a) změnil a žalobkyni přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 20 910 Kč. Ty jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč, odměnou advokáta za 3 úkony právní služby po 3 100 Kč podle § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024, třemi režijními paušály po 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2024), odměnou advokáta za 1 úkon právní služby po 2 300 Kč podle § 9 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném po 31. 12. 2024, jedním režijním paušálem po 450 Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném po 31. 12. 2024, cestovným za dvě cesty z , místo, do , místo, a zpět osobním automobilem , název, při průměrné spotřebě 5 litrů nafty na 100 km v celkové výši 4 460 Kč a náhradou za promeškaný čas v celkové výši 1 500 Kč.18. O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyni náleží odměna za zastoupení advokátem podle § 9a odst. 2 písm. a) a vyhl. č. 177/96 Sb. celkem za jeden úkon právní služby po 2 300 Kč (z přiznané částky 300 000 Kč), jeden režijní paušál po 450 Kč (§ 13 odst. 3 citované vyhlášky), náhrada cestovného 2 230 Kč za cestu z , místo, do , místo, k odvolacímu jednání a náhradu za ztrátu času za 8 půlhodin po 150 Kč, celkem tedy 6 180 Kč.19. Ve výroku II. zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen (§ 206 odst. 2 o. s. ř.).